reklama
 
 

Vesmírná architektura respektuje člověka víc než ta pozemská, říká vesmírný architekt Ondřej Doule

AKTUALIZOVÁNO 29. 11. 2017
Ondřej Doule se ještě jako student pražské ČVUT podílel na projektu londýnského mrakodrapu Shard. Absolvent Fakulty architektury ČVUT a Mezinárodní kosmické univerzity ve Štrasburku se věnuje převážně navrhování obydlí ve vesmíru. Ve spolupráci s vesmírnou agenturou NASA se podílel na plánování základny na Marsu, pracoval také na návrhu orbitálního hotelu Omicron. "Vesmírní architekti se musí mnohem více soustředit na potřeby člověka, který se v extrémním prostředí nepřizpůsobí. Tady na Zemi se spoléhá na to, že člověk se téměř všude a všemu přizpůsobí. Stačí se podívat kolem sebe," říká v rozhovoru.

Do Prahy jste přijel při příležitosti mezinárodní konference Šetrné budovy 2017. Čím mohou vaše zkušenosti z vesmírných projektů obohatit zelenou architekturu?

Těch oblastí je mnoho. Odpověď na tuto otázku vždy rozděluji do dvou částí, do technologií a do metodologie. Co se týká technologií, kterými kosmický průmysl obohatil život na Zemi, můžeme zmínit a také vždy zmiňujeme fotovoltaické panely. Ještě na začátku 70. let byly považovány za finančně nedostupné a v současnosti je má každý druhý dům. Je hodně dalších technologií a materiálů běžně využívaných. NASA tyto takzvané spin-off monitoruje od roku 1976. Jedním z takových inovativních materiálů, které jsem mimochodem použil i při rekonstrukci domu svých rodičů, je aerogelový kompozit, což je nejtenčí a nejefektivnější izolace na Zemi, pomineme-li vakuum (vakuové panely). Kromě toho, že je tenký, tak je i nehořlavý,vzduchopropustný a má velmi dlouhou životnost.

A mohou se kosmická obydlí stát inspirací pro pozemské stavby i jinak?

Vazba je hodně velká. Veřejnost si uvědomuje především tu zmiňovanou vazbu z energetické stránky nebo v souvislosti s používáním inovativních materiálů. Často se ale zapomíná na vazbu kulturní, která se váže na člověka a na jeho potřeby, a to nejenom fyziologické, ale i ty psychologické. Obě dvě by měly být vyvážené. Pokud se soustředíte pouze na jednu z nich, pak se ta druhá rozbije. Pokud problém hodně zjednoduším, tak klasická architektura reaguje spíše na ty potřeby fyziologické, zatímco ta vesmírná řeší velmi detailně psychologii jedince i skupiny s důrazem na kognitivní stránku a celý životní cyklus.

Pozemská architektura tedy podle vás mnohem méně reflektuje člověka a jeho potřeby než ta vesmírná?

Přesně tak. Vesmírní architekti se musí mnohem více soustředit na potřeby člověka, který se v extrémním prostředí nepřizpůsobí. Tady na Zemi se spoléhá na to, že člověk se téměř všude a všemu přizpůsobí. Stačí se podívat kolem sebe.

Myslíte ten sloup, který všichni musí obcházet?

Sloupy, schody, povrchy. Pokaždé, když dorazím do Čech, znepříjemňuje mi život hlavně neefektivní formování prostoru, které klade důraz na jiné než lidské potřeby provozu. Celý svět se snaží vytvářet bezbariérové prostory, s důrazem na lidský komfort a bezpečí, a tady to jde tak nějak naopak. Samozřejmě to ale souvisí s tím, že domy, pokud budeme mluvit o centru Prahy, byly postaveny dávno v historii, to však neznamená, že by neměly být lépe adaptovány současným lidským potřebám. Spojené státy mají v tomto ohledu samozřejmě určitou výhodu. Nemusí vstupovat s požadavkem na moderní provoz nebo bezbariérovost do historických domů a důraz na lidský komfort a bezpečí je mnohem větší.

Máte za sebou pár takzvaně pozemských projektů. Řídíte se při jejich navrhování stejnými principy jako při navrhování vesmírných obydlí? 

Architektura je stejná, ať už na Zemi, nebo na Měsíci. Člověk se přece nemění. Záleží jen na tom, jaké spektrum znalostí máte a zda pomocí nich dokážete pochopit prostředí, do něhož navrhujete. A samozřejmě o prostředí mimo Zemi máme těch znalostí velmi málo a hlavním měřítkem se pro nás při navrhování stává člověk, nikoliv ekonomika nebo materiály.

Architekt si před nastoupením do projektu zpracovává rešerše, historický, kulturní kontext a tak dále. Když navrhujete vesmírný habitat, jsou pro vás takovým druhem inspirace například sci-fi filmy?

Určitě. Řada z těchto filmů má velmi dobrou kreativní linku a kreativní samozřejmě musí být nejenom stavební, ale i systémový architekt. Pak záleží na tom, jakým systémem se zabýváte a jak moc v něm figuruje člověk. Já se ve svých projektech hodně lidskými potřebami zabývám a poslední Blade Runner považuji za naprosto výbornou vizi budoucnosti, kde je běžná jak robotika v interiéru, tak i pozměněná realita. Na stejném projektu, osobním kokpitu, jsme pracovali ve spolupráci s Kennedyho vesmírným střediskem.

Co si mám představit pod osobním kokpitem?

Jde o informační prostředí kolem vás, které vám poskytne více informací než vaše smysly. Máte tedy povědomí o svém okolí přímo na očích. Může jít třeba i o informace o nebezpečných chemikáliích, které člověk není schopen vnímat svými smysly.

Jaké materiály používáte při navrhování domů na Zemi?

Nejde o nic exotického, jak by se mohlo zdát. Systémový architekt, pokud postupuje správně, tak se vydává tou nejpřirozenější a nejefektivnější cestou, a to jak z pohledu materiálů a energetické efektivity, tak i z pohledu kultury.

Je pro vás podstatná i estetika?

Pro mě je estetika jednou z mnoha funkcí. Pokud mi není zadána, pak se soustředím na čistě tvrdou a měkkou funkci, to znamená na kognitivní a fyzickou. A to tak, aby dům byl bezpečný a stabilní a plně energeticky nezávislý, zrecykloval odpadky a zároveň aby dům poskytl platformu pro okolní zeleň. Tak, abych nenarušil lokalitu. Takové principy fungují všude na vesmírných tělesech, s tím rozdílem, že tam si biosféru musíte vytvořit. Pokud to funguje na Měsíci, mělo by to jít i na Zemi. My to sice umíme, ale málo se do toho investuje.

Prostředí na Zemi známe velmi dobře. Jak to funguje ve vesmíru, je pro nás dosud velká neznámá. Jak se v takovém kontextu navrhuje obydlí?

První věcí, která vás zajímá, je nesporně gravitace. Když jste na orbitě, tak tam žádná není, vy se pohybujete ve stavu beztíže a vlastně plovete. Takové prostředí neznáme a je pak nesmírně obtížné na představivost. Na druhou stranu na Marsu a Měsíci už ale nějaká gravitace je a tamní prostředí je velmi podobné tomu na Zemi. Architekti se tam mohou snáze adaptovat.

autor: Petra Jansová | 29. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama