Exteriérová výstava v Praze je poslední z celé série, v níž jste se věnovali sídlištím v různých oblastech Česka. Na co mají expozice upozornit?
Čtrnáct regionálních expozic představuje vždy několik vybraných sídlišť v dané části České republiky. To, co je spojuje, je klíč výběru a struktura předkládaných témat. Ta jsou vždy pro každé sídliště společná a mají ukázat nejen na příběh sídliště či sociologická data, ale také upozornit na fakt, že ne všechna sídliště jsou stejná. Je nutné hledat kvalitní a pro obyvatele důležité a funkční prvky sídlišť a ty podporovat a chránit.
Můžete přiblížit, o jaké prvky jde?
Takové prvky mohou být různé - od zelených nezastavěných ploch, které slouží rekreaci, přes vhodně umístěná a využívaná kina, kulturní střediska nebo obchody až po tzv. drobnou architekturu - například místo s fontánou a lavičkami, kde se lidé mohou potkat a posedět. V poslední době na některých sídlištích sledujeme aktivity místních obyvatel, kteří se snaží taková místa udržet, popřípadě podporovat vznik nových, upravovat stávající prostor tak, aby kvality sídliště neničil, ale rozvíjel. To je myslím případ sídliště Solidarita, kde nedávno proběhla soutěž na úpravy veřejných prostor.
Výstava před ČVUT představuje několik pražských sídlišť. Podle jakého klíče jste je vybírali?
Jako u ostatních regionů byly vybrány příklady, jež reprezentují šest časových období ve vývoji sídlišť tak, jak jsme je v projektu definovali. Každé z daných období je zastoupeno těmi nezajímavějšími počiny z regionu.
Konkrétně která sídliště jsou tedy na výstavě prezentována?
Na pražské výstavě najdeme nejstarší sídliště Solidarita, pozdější Invalidovnu a Ďáblice, sedmdesátá léta zastupuje obří Jižní Město a postmoderní fázi let osmdesátých Jihozápadní Město a Barrandov. Na výstavě nenalezneme sídliště Herálecká a Antala Staška z doby počátků panelové výstavby, tyto dvě jsou však prezentována v knize, jež vyšla jako katalog daných výstav.
Čím se těchto šest sídlišť od sebe liší?
Každé z nich reprezentuje jiný přístup k urbanistické koncepci sídlišť i samotné konstrukci jednotlivých domů. Liší se samozřejmě také velikostí a polohou vůči centru města. Ze sociologických dat pak vyplývá i rozdílný vývoj, jež však zvláště u těch pražských naznačuje, že sídliště patří mezi nejoblíbenější místa bydlení a nestávají se z nich "ghetta", jak předvídaly mnohé prognózy devadesátých let.
Narážíte na rozdílný sociologický vývoj. Můžete to přiblížit?
Vývoj sídlišť je obecně podobný - po dostavění se nastěhovaly rodiny s dětmi, bylo zde hodně lidí střední generace a dětí. Postupně obyvatelé stárli a dnes zde žijí lidé spíše starší, počet obyvatel prudce klesl kvůli tomu, že v bytě dnes nežijí průměrně například čtyři lidé, ale jen dva. V čem se sídliště odlišují, je pak jejich schopnost přilákat mladé rodiny s dětmi či lépe vydělávající vrstvy. To se daří u sídlišť s dobrou dopravní dostupností a příjemným prostředím snadno, u sídlišť na okrajích, s nedostatkem služeb, rekreačních ploch a monotónní zástavbou pak samozřejmě hůře.
Jaká sídliště se tedy stavěla v 60. letech a jaká v 80. letech?
Šedesátá léta jsou dobou, kdy se panelová sídliště vlastně teprve začala stavět, nebývají velká, mají zajímavé urbanistické koncepty. V 80. letech najdeme ve větší míře megalomanské projekty, které pokud se nesnažily o zajímavé prostorové řešení, jako je tomu v Praze například na Barrandově, tak můžou svou velikostí a fádností podporovat stereotyp o děsivosti sídlišť.
Dalo by se to shrnout i tak, že v 60. letech se stavěla lepší sídliště než v 80. letech?
Vždy to záleží na konkrétních příkladech. Kdybychom rozhodli takhle paušálně o tom, že sídliště 60. let jsou "lepší", určitě bychom našli zaryté obhájce "osmdesátkového" sídliště.
Proč se o sídlišti Invalidovna často hovoří jako o experimentálním?
Byl to opravdu experiment. Autoři hovoří jak o experimentu urbanistickém (průchozí pěší trasa s vyloučením automobilové dopravy ze středu sídliště), typovém (dům hotelového typu, tzv. "sendvičové" domy), konstrukčním (poprvé uplatněna velkorozponová soustava T 08 B) a interiérovém (výstavba dokončených bytů s vybavením navrženým výtvarníky Ústavu bytové kultury).
Co konkrétně vás u jednotlivých sídlišť zajímalo?
Zajímal nás příběh sídliště - okolnosti jeho vzniku, výstavby i dalšího směřování po dostavění, dále urbanistický koncept, konstrukce domů, výtvarná díla na sídlištích, život sídliště dnes a v neposlední řadě již zmíněná sociologická data.
Z posledního sčítání lidu vyplynulo, že v Praze stojí téměř 10 tisíc panelových domů, ve kterých žije zhruba 556 tisíc lidí (44 procent). Kolik lidí v panelácích žije v celém Česku?
Klasických paneláků, tj. bytových domů se stěnovými panely, tak jak je známe z panelákových sídlišť, je 65 641. V těchto panelových domech žije 2 721 477 obyvatel, což je 27 procent obyvatel ČR. Ti žijí v 1 218 788 bytech, což je 30 procent ze všech bytových domácností.
Mimochodem proč se sídliště, která samozřejmě nejsou jen českým trendem, vůbec začala stavět?
Tomuto tématu se v poslední době věnuje velká řada nejen domácích, ale také zahraničních badatelů. Každá země má svá specifika, dá se však obecně říci, že státy reagovaly na nedostatek bytů po druhé světové válce a prefabrikovaná výstavba se zdála jako nejrychlejší a nejvhodnější řešení tohoto problému.
(Fotografie z pražských sídlišť si prohlédněte v galerii nahoře u tohoto článku)
Sídliště nejsou králíkárny: Podívejte se na rozhovor s kulturním antropologem a odborníkem na vývoj měst Michalem Lehečkou.
