Mají animované postavičky Bob a Bobek dnešním dětem ještě vůbec co říct?
Určitě. Kult králíků je zakódovaný v režijním podání, ve stavbě příběhů a ve vyprofilování postaviček. Bob a Bobek nejsou Tom a Jerry, kteří se neustále mlátí po hlavě a strkají si navzájem do tlamy zapálený dynamit. Síla králíků je v jejich laskavosti. A tohle všechno má potenciál do budoucna. Tohle považuji za velký odkaz, který mi Vladimír předal a který se snažím naplňovat. Nejednou jsme se o tom bavili.
Měly by tedy děti vyrůstat na tradičních animovaných pohádkách?
Já osobně to vřele doporučuji a sám to se svými dcerami i praktikuji. Tyhle pohádky mají potenciál a jsou schopné konkurovat i zahraničním animákům. Je nutné je ale upravit, především technické chyby a nesrovnalosti. Když se detailněji zadíváte třeba na Boba a Bobka, všimnete si, že někde chybí barva u postavičky, jinde přeskočí obrázek. To se ale při tehdejším velmi náročném stylu práce, vše se kreslilo rukou, běžně dělo.
Dědička autorských práv po panu Milerovi využila potenciálu Krtečka a prodala ho do Číny. Řada lidí včetně odborníků její rozhodnutí kritizovala. Jaký je váš názor?
Popravdě se mi to nechce moc komentovat. Krteček vznikl tady, má svoje kouzlo, zafungoval a je to naše postavička. Ale takový ten pocit, že je jen náš a všude na světě musí promlouvat jako český Krteček, je podle mě asi omyl. Jde o to, že použili postavičku jako takovou, která bohužel v našem podání ztrácí schopnost širší publikum v moderní době a v jiných kulturách oslovit, přesto je původní Milerův krteček v Číně dobře znám, a to zejména u starší generace.
Když bych se na to měl podívat jako majitel autorských práv, tak dokážu pochopit, že se snažili krtečka dobře prodat. Na druhou stranu jim můžete i vyčítat, že ho usadili do kontextu, který není úplně v pořádku. Asie je demograficky příliš daleko. Mimo mírumilovného a laskavého chování je důležitá především jeho role pobavit nejen nejmenší diváky, v tom mu přeji mnoho úspěchů. Myslím si, že tahle kauza je do určité míry mediální bublinou. Krteček je stále český, toho čínského si nemusíme vůbec všímat.
Nejsou vlastně Krteček, Bob a Bobek a další české animované postavičky v tuzemsku neprávem opomíjeny?
To je jako s hudbou. V 50. letech se poslouchala jiná než dnes. To všechno souvisí s dobou, která je dnes mnohem rychlejší. Takže i animace se zrychlila. Nové věci, které přichází s rychlými střihy nebo 3D animacemi, jsou schopné diváka zaujmout. Audiovizuální rytmus se zrychlil i v televizi, srovnejte si třeba reklamy z minulosti a ty dnešní. Zkrátka stará tvorba stárne. Samozřejmě ale nepopírám, že by neměla potenciál. Mělo by se pokračovat v jejím duchu, linii, ale mělo by se zapracovat na zlepšení její technologie. V každém případě se domnívám, že v českých domácnostech jsou původní králíci i krtek poměrně v kurzu. Já osobně jim přeji dlouhý život plný nových příběhů.
Spolupracoval jste na redesignu Boba a Bobka pro MS v hokeji v Praze a Ostravě. Podílel jste se i na retrospektivní výstavě Vladimíra Jiránka, která teď probíhá v Tančícím domě. Jak jste se vlastně k tvorbě známého výtvarníka a karikaturisty dostal?
Původně jsem se měl podílet na přípravě celovečerního filmu, v němž mělo být završeno jeho celovečerní dílo. On už bohužel nebyl fyzicky schopný ten objem práce zvládnout, a proto se pro film začal hledat výtvarník. Hledal se někdo, kdo by s ním dlouhodobě pracoval. K práci jsem se dostal tak trochu náhodou, díky mému kamarádovi, který film produkoval. Abych mohl uspět ve výběrovém řízení, musel jsem studovat Vladimírovo dílo hodně do hloubky. Samozřejmě jsem znal například Boba i Bobka nebo jeho vtipy, ale musel jsem do linky proniknout ještě detailněji. Zhruba za měsíc se mi jeho kresba vryla pod kůži natolik, že jsem byl schopen ho alternovat.
Když jsem svoji kresbu odprezentoval, byl jsem přijat jako hlavní výtvarník filmu, s tím se samozřejmě pojila i osobní setkání a konzultace s panem Jiránkem. Film nese název Jack Russel – Zachránce planety, stále je ve fázi výroby. Krátce po smrti Vladimíra, která mne velmi zasáhla, se projekt ocitl v patové situaci, podařilo se mi ovšem na film získat práva a dnes mám dokonce čest ho i režírovat. Je možné, že uvedení do kin se podaří k Vláďově výročí nedožitým osmdesátinám, což bych si velmi přál.
Sedli jste si s panem Jiránkem i osobně? Ptám se proto, že alternovat něčí kresbu zřejmě není jen o schopnosti napodobit jeho techniku, ale i o osobním souznění.
Podle mého ano, už od prvního setkání jsme si rozuměli, na druhém mi překvapivě sám s úsměvem řekl, že by mě chtěl za kamaráda. Samozřejmě že je důležité být naladěn na stejnou vlnu. Od okamžiku, kdy jsem poprvé otevřel dveře, jsem cítil uvolněnou atmosféru. U výtvarníků například hraje velmi důležitou roli vzájemný respekt, úcta k tvorbě toho druhého. Za mě je tahle úcta a respekt k Vláďově dílu jasný. Já jeho dílo považuji za mistrovství.
A zaznamenal jste stejný respekt k vaší tvorbě i od něho?
Když jsem mu přinášel desítky kreseb ke schválení, říkal jen "nemám ti k tomu co říct. Nemám tě co učit, je to perfektní". A já se červenal, protože to nebyla pravda. Zpravidla jsme při konzultacích zkoukli moji práci, on ji schválil a pak jsme si povídali. Diskutovali jsme především nad karikaturami, ale také třeba nad budoucími trendy animovaného filmu.
Myslela jsem to spíš tak, jestli se mu líbila i vaše vlastní autorská tvorba. Předpokládám, že se zabýváte i vlastními projekty.
Samozřejmě. Spolupráce s Vladimírem Jiránkem byla pouze jedním z mých projektů, který mě samozřejmě velmi baví a jsem za to rád. Každopádně bych byl nerad, kdyby se z toho vyvozovalo, že je to jediné, čím se zabývám. Mám samozřejmě i jiné způsoby, jak se jako výtvarník vyjádřit. Jedním z nich je například práce v divadle.
Ve svých začátcích jste ale tvořil především na ulici.
Ano, to je pravda. Patřil jsem k jedné z nejaktivnějších graffiti skupin. Postupně jsem ale writerskou scénu opustil, sleduji ji ale samozřejmě dál. Někdy v šestnácti letech jsem začal dělat příležitostně graffiti na zakázku a postupně z toho vykrystalizovala práce na divadelních projektech, shodou náhod jsem působil intenzivně jako rezident čtyři roky v Divadle Archa, se kterým jsem se proletěl po světě, kde jsem se mnohému přiučil a dodnes na to s oblibou vzpomínám.
Chtěl jsem použít něco, co umím, a ukázat, že je to svébytným uměleckým směrem. Měl jsem touhu graffiti využít v důstojnějším kontextu, než bylo poškozování cizí věci, jak je toto umění veřejností zpravidla vnímáno. A snad se mi to alespoň částečně podařilo, například Vojtěch Jasný mne pozval po jednom našem představení, ve kterém jsem hrál a maloval sprejem, na Academy of Art v New Yorku, kde učil ve třídě po Miloši Formanovi, a to se klukům, co stříkají na metro sprejem, zas tak často nestává.
Posunula vás spolupráce s Vladimírem Jiránkem výtvarně dál?
Určitě mě to posunulo. Tento druh kresby jsem nikdy předtím, tedy kromě pár komiksových vtípků na škole, nedělal. Ale vždy jsem měl velmi blízko k jednoduché lince, už když jsem dělal graffiti. Právě tohle nás spojovalo, a proto jsem do ní i velmi rychle pronikl. Nicméně srovnávat se s Vladimírem Jiránkem, s mistrem karikatury, by bylo přinejmenším troufalé a mám se v této disciplíně stále ještě hodně co učit.
Uvažuje se o natáčení dalších dílů Boba a Bobka?
Zatím nikdo neví, ale pokračování by mít měl. Chtěli bychom natočit i další díly, přes naši snahu a četná jednání ale zatím není nikdo, kdo by o to projevil skutečný zájem a kdo by to zafinancoval. Naposledy se je podařilo rozhýbat při MS v hokeji 2015. Celkem se jednalo o bezmála 30 minut krátkých animací. Zároveň živí maskoti včetně zahajovací ceremonie k mistrovství, která byla kompletně z naší dílny, vyslali do světa zprávu, že to rozhodně nehodlají zabalit. Zároveň se nám podařilo v loňském roce vydat již dvakrát komiksový časopis Bob a Bobek hrají hokej a Bob a Bobek jedou na hory. Vzhledem k oblibě u čtenářů se letos chystají pokračování, což považuji za velký úspěch.
