


Na svědomí má sedm mužů, přesto Aileen Wuornosová vždy tvrdila, že jednala v sebeobraně. Amerika ji považuje za první sériovou vražedkyni, její příběh je ale víc, než jen temné vyprávění o násilí. Ukazuje totiž, kam až může člověk zajít, pokud ho životem provází hluboké trauma.
Aileen Carol Wuornosová se narodila 29. února 1956 ve státě Michigan, konkrétně pak v Rochesteru. Její dětství nebylo vůbec růžové, její otec, Leo Arthur Pittman, totiž jako sexuální delikvent skončil ve vězení, kde nakonec spáchal sebevraždu. Aileen ho tak nikdy nepoznala.
Když bylo dívce jen půl roku, matka Diane Wuornos opustila nejen ji, ale také jejího bratra Keitha. O obě děti se poté starali prarodiče z matčiny strany, kteří sourozence oficiálně adoptovali.
Aileen Carol Wuornosová se narodila 29. února 1956 ve státě Michigan, konkrétně pak v Rochesteru. Její dětství nebylo vůbec růžové, její otec, Leo Arthur Pittman, totiž jako sexuální delikvent skončil ve vězení, kde nakonec spáchal sebevraždu. Aileen ho tak nikdy nepoznala.
Když bylo dívce jen půl roku, matka Diane Wuornos opustila nejen ji, ale také jejího bratra Keitha. O obě děti se poté starali prarodiče z matčiny strany, kteří sourozence oficiálně adoptovali.
Vyrůstat u prarodičů nebylo pro Aileen jednoduché. Zatímco dědeček ji zneužíval, babička holdovala alkoholu. Už ve dvanácti letech se tak začala živit prostitucí a v patnácti letech po znásilnění otěhotněla. Dítě dala k adopci a poté ji prarodiče vyhodili znovu. Následně žila v lesích jako bezdomovkyně a nadále se věnovala nejstaršímu řemeslu, stejně jako drobným krádežím.
V roce 1986 se Aileen usadila na Floridě, kde potkala Tyrii Mooreovou. Ta se poté stala její životní partnerkou. Aby svou přítelkyni uživila, pokračovala i nadále Aileen v prostituci, kterou provozovala nejčastěji podél dálnic.
Mezi lety 1989 a 1990 Wuornosová postupně zastřelila sedm mužů, o kterých později u soudu tvrdila, že ji během poskytování sexuálních služem napadli. Její oběti byly nalezeny v různých částech Floridy a podezřelé bylo, že řada z nich měla vícenásobná střelná poranění - jako sebeobrana to proto příliš nepůsobilo.
Jednoho lednového dne roku 1991 policie Aileen zatkla, a to poté, co její partnerka s muži zákona spolupracovala a přiměla svou družku k přiznání. O rok soud Wuornosovou odsoudil k trestu smrti za vraždu jednoho ze zastřelených mužů - Richarda Malloryho. O něco později se přiznala také ke zbývajícím zločinům, za které byla odsouzena k dalším trestům smrti.

Případ Aileen byl mediálně velmi ostře sledovaný. Ještě během vyšetřování se o něj zajímali filmaři i novináři, což se setkalo s určitou mírou kritiky. Na motivy hrůzných událostí bylo natočeno několik dokumentů a filmů.

Na vykonání rozsudku čekala Aileen Wuornosová dlouhých deset let. Během tohoto období několikrát prohlásila, že už to nemůže vydržet a na smrt se těší.
Dne 9. října roku 2002 se dočkala. Ráno odmítla poslední jídlo a dopřála si pouze šálek kávy. Následně ji již čekala poprava smrtící injekcí.
Nejznámějším filmovým zpracováním osudu Aileen Wuornosové je film Monster (Zrůda) z roku 2003. Postavu sériové vražedkyně ztvárnila herečka Charlize Theron, která za zmíněnou roli získala patnáct filmových cen včetně Oscara.
Přestože veřejnost přijala film pozitivně, rodiny zavražděných mužů z něj nebyly příliš nadšené. Tvůrcům vyčítaly zejména to, že je v něm Aileen vykreslena jako oběť, zatímco muži, které chladnokrevně zastřelila, působí jako ryzí násilníci a problematičtí lidé.
Zda všechny oběti Aileen skutečně napadli a ona se pouze bránila, nebo zabíjela z nenávisti k mužům, se s jistotou už nejspíš nikdo nedozví. V každém případě případ vyvolal diskuzi o tom, kde začíná a končí osobní zodpovědnost a kde naopak nastupuje vliv traumatu, které je v některých případech prakticky nemožné překonat.
Zdroje: Independent.co.uk, Allthatsinteresting.com



Ještě před pár lety měla být éra vychrtlých modelek definitivně pryč. Mluvilo se o body positivity, větší tělesné rozmanitosti a o tom, že móda už nemusí vypadat jako přehlídka jediné tělesné konstituce. Jenže velmi štíhlé postavy se znovu objevují v módě, na sociálních sítích i v popkultuře. A s nimi se vrací i estetika, která nápadně připomíná 90. léta.






Rusko dostalo přes léto významnou pomoc z nečekaného místa. Ukrajinské útoky proti jeho ropné infrastruktuře, které probíhají už půl roku, připravily Rusko o zásoby pohonných hmot. Kreml tuto díru lepí dovážkami ze zahraničí. Podle nového zjištění i ze země, která je ve „věčné“ válce s jedním z hlavních ruských spojenců.



Dvanáctiletá Micaela Colettiová ležela večer 9. října 1963 v posteli, když uslyšela ránu připomínající hrom. O pár okamžiků později ji obří vlna vyrvala z domu a odnesla údolím stovky metrů daleko. Micaela přežila. Téměř dva tisíce dalších lidí nikoliv. Odkud se dvousetmetrová masa vody vzala? A proč obyvatelé severoitalského Longarone až do posledních chvil netušili, že se na ně řítí katastrofa?



Smrt mladé laborantky v sibiřském Irkutsku spustila rozsáhlou karanténu, uzavřela několik nemocnic a přitáhla pozornost Američanů. Téměř dvě stovky lidí jsou v izolaci a pod lékařským dohledem. Ruské úřady sice nákazu stále nepotvrdily, okolnosti úmrtí však vyvolaly velké obavy. Laborantka totiž pravděpodobně podlehla plicnímu moru.