ADHD jako diagnóza doby. Odborníci se přou, kde končí povaha a začíná nemoc

ADHD – čtyři písmena, která dnes slyšíme častěji než kdy dřív. V médiích, na internetu, v ordinacích i třeba u kuchyňských stolů. Počet diagnóz u dětí i dospělých roste, stejně jako počet lidí, kteří mají pocit, že se v popisech této poruchy až nepříjemně poznávají. Nabízí se proto otázka: není ADHD diagnostikováno příliš často? Nebo jsme jen konečně začali lépe rozumět tomu, jak se projevuje?

Výzkumníci, kteří se ADHD dlouhodobě zabývají, upozorňují, že samotná debata o „nadměrné diagnóze“ může vycházet z mylného předpokladu, že ADHD je stav typu „buď–anebo“. Ve skutečnosti se ale jedná o spektrum. Podobně jako u krevního tlaku - někdo má hodnoty ideální, někdo lehce zvýšené a někdo zase výrazně vysoké. Hranice, kdy už je potřeba léčba, tak není vždy jasná.

A epidemiologické studie ukazují, že množství příznaků ADHD se výrazně liší. Symptomy se navíc mohou měnit v čase a podle okolností: únava, stres, náročná práce, školní prostředí, nedostatek spánku nebo třeba užívání některých látek.

To vše může projevy zesilovat nebo naopak tlumit. A tak člověk s mírnou formou ADHD může během dovolené fungovat bez větších obtíží, ale v období vysokých nároků se u něj potíže výrazně zhorší.

Podle výzkumníků se symptomy ADHD objevují už v raném dětství a často vrcholí ve středním až pozdním dětství, přičemž průměrný věk diagnózy se pohybuje mezi 9 a 12 lety – tedy v době, kdy děti přecházejí na náročnější formu výuky, mění prostředí a musí zvládat větší míru samostatnosti. Projevy se ale mohou objevovat a měnit i v dospělosti - a u většiny lidí se po 25. roce věku zmírňují, i když často úplně nezmizí.

Pochybnosti

Přísná epidemiologická kritéria říkají, že ADHD „splňuje“ zhruba 5 procent dětí, asi 3 procenta mladých dospělých a méně než 1 procento lidí nad 60 let. Jde o takzvanou „striktní prevalenci“ – tedy podíl lidí, kteří splní všechna diagnostická kritéria.

V praxi jsou ale čísla vyšší. Třeba v USA a Kanadě bylo ADHD diagnostikováno u 7,5 až 11,1 procent dětí. Právě tento rozdíl bývá často interpretován jako důkaz nadměrné diagnostiky. Výzkumníci však namítají, že klinická praxe oprávněně zohledňuje i mírnější případy, pokud symptomy způsobují výrazné potíže v každodenním životě.

Dítě, které má například pět příznaků nepozornosti a pět příznaků hyperaktivity, sice nesplní „učebnicovou“ definici ADHD, ale pokud mu tyto projevy zásadně komplikují školu i rodinný život, v klinické realitě diagnózu často dostane – a to prý oprávněně.

Varování z Nového Zélandu

Ne všichni odborníci jsou ale s vývojem spokojeni. Novozélandský psychiatr a specialista na závislosti doktor Sam McBride upozorňuje, že v některých zemích může docházet k uvolňování diagnostických hranic. Na Novém Zélandu vzrostl počet předpisů léků na ADHD od roku 2006 desetinásobně a jen za poslední dva roky zaznamenala státní agentura Pharmac 140procentní nárůst poptávky.

„Myslím, že předepisujeme příliš mnoho léků a existuje riziko nadměrné diagnostiky ADHD,“ říká McBride, podle kterého hrozí, že zjednodušujeme složité problémy a přehlížíme jiné možné příčiny nepozornosti – od úzkostí přes depresi až po environmentální faktory.

Doktor varuje také před fenoménem, kdy se odborné termíny jako deprese, trauma nebo úzkost používají příliš volně. „Úzkost je normální a užitečná emoce. Ale to z ní ještě nedělá úzkostnou poruchu,“ říká a podobnou logiku vztahuje i na ADHD. Kritický je však i k online dotazníkům a sebediagnostice: „Diagnóza potřebuje čas, kontext a hlubší porozumění tomu, co se v životě člověka děje.“

Pozdě, ale s úlevou

Zatímco u dětí se ADHD řeší desítky let, u dospělých se o něm mluví teprve relativně krátce. Přesto dnes v USA uvádí diagnózu ADHD asi 15,5 milionu dospělých, což odpovídá zhruba 6 procentům populace. Ještě donedávna se přitom odhady pohybovaly kolem 4,5 procent. Během pandemie navíc vzrostlo předepisování stimulantů lidem ve věku 20–39 let o 30 procent.

Pro některé dospělé je ale diagnóza obrovskou úlevou. Judy Sandlerová, dnes dvaašedesátiletá učitelka, léta bojovala s roztěkaností, chaosem a pocity selhání. „Byla jsem inteligentní a ochotná tvrdě pracovat. Ale nedokázala jsem nic dotáhnout,“ říká. Když jí psychiatr po důkladném vyšetření diagnostikoval ADHD, byla v šoku – ale zároveň jí to dávalo smysl.

Odborníci upozorňují, že ADHD u dospělých se často projevuje jinak než u dětí. Místo pobíhání po třídě jde spíš o vnitřní neklid, chronickou dezorganizaci nebo neschopnost dokončovat úkoly. A diagnóza není jednoduchá. „Téměř každý se po stimulantech cítí lépe. To ale samo o sobě nedokazuje, že má ADHD,“ říká psychiatr David Goodman.

Léky ano – ale ne jako jediné řešení

Obavy z nadměrného užívání léků jsou reálné. Podle McBridea má medikace největší přínos u lidí s těžkými projevy, zatímco u mírnějších forem může být efekt omezený a krátkodobý. Zároveň ale platí, že neléčené ADHD je spojeno s vyšším rizikem závislostí, dopravních nehod, problémů ve vztazích i horší kvalitou života.

Moderní přístup proto zdůrazňuje individualizaci. U někoho mohou stačit úpravy prostředí, lepší spánek nebo práce se stresem. Jinde je na místě kombinace léků, psychoterapie a rozvoje konkrétních dovedností. Jak shrnuje psychiatr Ryan Sultan: „U ADHD jsou dovednosti stejně důležité jako pilulky.“

Možná tedy nejde ani tak o to, zda je ADHD „přediagnostikované“ nebo „poddiagnostikované“. Spíš o to, jak citlivě dokážeme rozlišovat mezi běžnými lidskými potížemi a stavem, který skutečně vyžaduje odbornou pomoc – a jak flexibilně umíme reagovat na to, že se potřeby člověka v průběhu života mění.