V dílech šestapadesátiletého tvůrce má zásadní roli venkovská krajina, jejíž charakter se promítá do mezilidských vztahů. Snímek Divoké včely ze začátku tisíciletí situoval do vybydleného severomoravského pohraničí v oblasti bývalých Sudet, Štěstí se odehrávalo na zplundrovaném severočeském průmyslovém městě, Venkovský učitel zase v malebném prostředí jižních Čech.
Novinka, kterou Bohdan Sláma natočil podle vlastního scénáře v česko-německo-slovenské koprodukci, je zasazena do takzvaného Moravského Toskánska, tedy jihomoravské oblasti u Kyjova. Sleduje vypjaté vztahy dvou dominantních otců ze zcela rozdílně žijících rodin, jejichž sousedské spory zkomplikuje láska dětí.
Jedním z otců je bývalý ajťák Josef. S milovanou ženou Evou, třemi potomky a několika zvířaty bydlí ve zchátralém stavení. To je odříznuté od veškerých vymožeností civilizace, které podle Josefa kradou duši. Vzpurná dospívající dcera Žofka považuje otce, jenž chodí bos, má propadlou občanku a dětem zakazuje mobily i počítače, za magora a chce utéct do světa.
Právě do Žofky se zamiluje její vrstevník Míra, jehož otec Viktor skoupil takřka všechny pozemky v okolí a v rodinné agrární firmě zaměstnává polovinu místních, včetně Josefovy ženy. Aby odmítavou Žofku zaujal, mladík začne revoltovat proti Viktorovi, jenž se sám nikdy nevymanil z vlivu despotického otce. Situace se vyhrotí poté, co oblast postihne extrémní nedostatek vody a chod jedné rodiny ochromí zhoubná nemoc.
Bohdan Sláma nenatočil žádnou agrární variaci Romea a Julie, jak by mohl naznačovat nástin děje. Předivo vztahů mezi sedmi protagonisty je komplikovanější a košatější, milostná linka tvoří jen jeden z motivů. Některé mají - i když v jiném žánru - blízko k lesní trilogii Tomáše Vorla o cestě z města.
Klíčovou "postavou" příběhu, v němž Sláma opět prokazuje schopnost autenticky zachytit venkovský život, je samotná krajina Moravského Toskánska. Její provázanost s člověkem vytváří zjednodušené východisko vyprávění. Bezohledný přístup vůči přírodě, ztělesněný Viktorovým rodinným klanem, se vrací jako bumerang: chemikáliemi kontaminované prostředí zpětně otravuje mezilidské vztahy.
Širokoúhlá kamera Slámova letitého spolupracovníka Diviše Marka vykresluje rudimentární i poetické obrazy. Díky fotogenické práci se světlem panoramata ladně zvlněné krajiny s osaměle stojícími božími muky působí, jako by se skoro ani nenacházela ve zdejších zeměpisných šířkách. S těmito výjevy kontrastují záběry uschlých lánů, polorozpadlých domů či smradlavého "prasečáku".
Vzhledem k ústřednímu tématu se film zákonitě dotýká i aktuálních otázek ekologického aktivismu. Režisér, původním vzděláním inženýr vodohospodář, na problematiku zodpovědnosti lidí vůči krajině ale nenahlíží aktivisticky. Radikální optiku demonstrantů lepících se k silnici Sláma neadoruje ani nesoudí, v náznaku poukazuje na její problematické stránky. Záměrná nejednoznačnost je ostatně příznačná i pro některé další dějové linie.
Ani hlavní aktéry nelze jednoduše dělit na kladné a záporné. Ať s jejich postoji divák sympatizuje, anebo ho naopak popuzují, v zaťatém přesvědčení o vlastní pravdě shodně jednají především na úkor svých nejbližších.
Ačkoli minulost dospělých mužů drama nastiňuje jen útržkovitě, jejich charaktery se v průběhu necelých dvou hodin víceméně uvěřitelně vyvíjejí. Závěrečné "prozření" Viktora i navzdory jisté ambivalentnosti, kterou ho po celou dobu vybavuje Marek Daniel, však ve své zidealizovanosti již věrohodné není.
Bezprostřední herecké výkony patří k největším kladům. S některými představiteli Sláma spolupracuje opakovaně - kromě Marka Daniela třeba s Bolkem Polívkou, jenž na samé hranici karikatury ztvárňuje Viktorova arogantního, mentálně i fyzicky nehybného otce upoutaného na elektrický vozík. Jiné herce tvůrce do svého sedmého celovečerního filmu naopak obsadil poprvé.
Do první skupiny patří Magdaléna Borová, známá především z pražského Národního divadla. Filmovým divákům ji Sláma objevil před čtyřmi roky v dobovém dramatu Krajina ve stínu, za které získala Českého lva i cenu kritiky. V Suchu teď své obětavé, udřené Evě citlivě vtiskla tichou bolest, mateřskou lásku, ale také hněv, jenž vyhřezne, když Josef do svého donkichotského boje nezodpovědně vtáhne jejich děcka.
Výborný výkon podává též Josefův představitel Martin Pechlát, s autorem spolupracující poprvé. Civilně, jen s občasnými výbuchy bezmocného vzteku zosobňuje typického "slámovského" outsidera stranícího se většinové společnosti. V mezní situaci je ale nucen konfrontovat své dosavadní nekompromisní postoje i zvolený alternativní způsob života s otcovskou rolí.
Poprvé Bohdan Sláma obsadil i Pechlátovu někdejší kolegyni z dnes již neexistujícího Pražského komorního divadla Gabrielu Míčovou. Ta jako Mírova matka ztělesňuje další ženskou postavu, která se - stejně jako Eva - pokouší svou péčí ohlazovat hrany rodinných disonancí, zapříčiněných mužským egoismem, paličatostí i furiantstvím.
Do týmu zkušených herců přirozeně zapadli ve svých prvních velkých filmových rolích i představitelé nejmladší generace. Platí to nejen pro impulzivně nasupenou Dorotu Šlajerovou anebo výrazově zdrženlivějšího Tomase Seana Pšeničku, ale také pro spontánně vystupující malé děti.
Zatímco režisérovy první filmy pojednávaly o hledání lásky v nejrůznějších podobách, jeho pozdější snímky Čtyři slunce nebo Bába z ledu se zamýšlely mimo jiné nad generačními konflikty rodičů a jejich dětí. Tento motiv novinka akcentuje a posouvá. Tentokrát z pozice zástupců hned tří generací nechává střetnout zcela odlišné přístupy k přírodě, rodině i společnosti.
Podobně jako ve Čtyřech sluncích empaticky oživuje postavy středního věku, jejichž omyly se přenášejí i do životů potomků. Filmem Sucho nicméně probleskuje naděje, že přešlapy rodičů jejich dospívající děti sice částečně opakují, zároveň jsou ale schopny je korigovat.
Film
Sucho
Režie: Bohdan Sláma
Bontonfilm, v kinech od 15. února.
