Mučení nebolelo Němce méně než Čechy. Slámův film vypráví o tom, co vytěsňujeme

Petr Fischer Petr Fischer
10. 9. 2020 12:26
Je to poprvé, co režisér Bohdan Sláma nenatočil ani původní autorské téma, ani film ze současnosti. Jeho novinka Krajina ve stínu, kterou od čtvrtka hrají kina, se vrací do doby, kdy se republika rozlamovala na Čechy a Němce, kdy nacistický opar zatemňoval hlavy. A těm se v poválečném návalu touhy po pomstě nestačilo rozsvítit, což přineslo spoustu utrpení.

Film nepůsobí okázale, v jádru je minimalistický, včetně pomalu se táhnoucí kamery, která prvoplánově nedynamizuje, jak to bývá dnes zvykem, má-li se na plátně vytvořit drama.

Přesto kamera Diviše Marka - Slámovi diváci ji zažili už ve filmech Venkovský učitel nebo Čtyři slunce - vtahuje, jako by právě tou pomalostí rozevírala prostor k empatickému vnímání obrazů z kroniky zapomenutého Schwarzwaldu, etnicky smíchané vesnice na česko-rakouských hranicích.

Poválečné vyhnání Němců spojené s rozsáhlým násilím a zabíjením je v kolektivní české paměti stále citlivým místem odmítání a vytěsňování. Většinou si vypravujeme, jak si Němci začali, takže se nikdo nemůže divit, že jim to Češi po válce podobně nechutně vrátili.

Tato úvaha se snaží naznačit, že utrpení lze odlišovat podle národnosti, jako by Němce mučení a vražda bolely méně než Čechy - protože Němci snad ani nejsou lidé. Českoslovenští politici to po druhé světové válce, kdy uplatňovali princip kolektivní viny, říkali téměř otevřeně.

Je to nejenom výraz předpotopního nacionalismu, který brání smíření a překročení stínů minulosti, ale také projev nedostatku sociální představivosti, jenž vylučuje nejlidštější, protože definující emoci: soucit. Když si neumíme představit utrpení druhých, jejich bolest se nás nemůže dotknout. Nemůže být skandální a hrůzná, protože se neukazuje, není.

Film dokáže tento nedostatek sociální představivosti překonat sugestivní iluzí reality. Krajina ve stínu to nedělá nijak násilně, na plátně se skoro nic neděje, jen se lidé přikloní tu na jednu, tu na druhou stranu, nikoli snad převážně z fanatismu, nýbrž pro lepší přežívání.

Krajinu ve stínu kina promítají od tohoto čtvrtka. | Video: Bontonfilm

"Budou větší příděly," proto se vyplatí být Němcem, pak zase Čechem, nacistou, později komunistou. A násilí? "To se nás netýká."

Běžná strategie přežití, často považovaná za výraz lidské inteligence, se převážně vyhýbá excesům, pokud v člověku nedřímá patologický charakter. Anebo pokud není vnější mocí donucen "přiznat barvu", činem přesvědčit, na které straně dějin stojí.

Slámův film přesvědčivě předvádí praktickou nemožnost stát mimo, do ničeho se nenamočit. Proto je tak důležité jednat: vždy se nás to týká. Morální a historická vina se často zrodí, protože někdo mlčel nebo ve špatný čas stál na špatném místě.

Na rozdíl od slavné české filmové vesnické kroniky, Všech dobrých rodáků režiséra Vojtěcha Jasného, která také sleduje dějinné kotrmelce lidí z jedné vesnice, nemá Krajina ve stínu ryze kladnou postavu. Není jí ani Veberová v podání Magdalény Borové, která se snaží vrátit důstojnost svému zavražděnému muži, ztvárněnému Stanislavem Majerem, stejně jako dalším mrtvým, již nemají svůj hrob.

Lidství se udržuje rituálem důstojenství. Veberová je "vinna" tím, že zůstala se svým mužem, Němcem, a nechala si do jedné kolonky vepsat slovo "Deutsch".

Režisér Sláma nesoudí ani nerelativizuje, protože samo souzení i vina - jak diváci vidí uvěřitelně a lidsky věrně, bez přehrávání a morálního kýče - jsou "relativní". Silně to odhaluje návrat hrdiny odboje z koncentráku, morálního soudce, jehož spravedlnost je však spravedlností černého svědomí a pomsty.

Na snímku jsou Petra Špalková, Robert Mikluš a Michael Goldschmid.
Na snímku jsou Petra Špalková, Robert Mikluš a Michael Goldschmid. | Foto: Bontonfilm

Tady narážíme na klíčový paradox filmu: přestože morální svět je na první pohled černobílý, tak jako černá a bílá na plátně, tyto barvy nikdy nenajdeme přísně oddělené od sebe, vždy se dobro nějak špiní zlem a zlo nasvěcuje dobro. Relativizace pak není degradací dobra a vyzdvihováním zla, nýbrž snahou pochopit jejich základní, osudový a tragický vztah. O to víc, že vstup do vesnického života ve filmu rámuje náboženská zkušenost.

Bůh tu ale není od toho, aby soudil za nás, nezbavuje nás viny ani tíhy jejího posuzování a posuzování míry trestu. Je jen svědectvím o možnosti řádu a lidé ho musí najít sami, ve vlastním životě, vlastními činy.

Tuto rovinu ve snímku drží skvělá hudba Jakuba Kudláče. Náboženská píseň i ostré kovové zvuky nebo rubatový spodní tlukot srdce ctí celkový minimalismus, přitom udržují napětí a neklid. Nejen v očekávání šíleného vrcholu děje, ale také v narůstání emocí, kdy postupně převládá znechucení z nadvlády destruujícího, pomstychtivého ducha.

Kruh pomsty, jež ničí všechny, kdo do něj vkročí nebo jsou do něj vtaženi, lze rozetnout jediným způsobem: opuštěním místa, odchodem (fyzickým i psychickým, doslovně i symbolicky) do kraje, v němž se zpoza každého rohu nevynořuje strašidelná stopa či výčitka minulosti. V tomto gestu se Slámova kronika shodne s kronikou Vojtěcha Jasného, jen jí chybí klasikova melancholie a smířlivost.

Dvouhodinové putování Krajinou ve stínu také nelze brát jako pojednání o dějinách, jež se prošly po lidech a ty jejich kroky dodnes bolí. Nikdo tady neříká, jak to tenkrát doopravdy bylo. Byť film vychází ze skutečných událostí, nikomu nevnucuje jasný výklad dějin.

Bohdan Sláma otevírá dveře k druhým, k jejichž dilematům a utrpení se díky jeho filmové citlivosti mohou snadno dostat všichni. I ti, kdo chtěli navždycky zapomenout, čeho všeho jsme byli schopni.

Krajina ve stínu

Režie: Bohdan Sláma
Bontonfilm, v kinech od 10. září.

Černobílé drama režiséra Bohdana Slámy zakončilo Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. “Je o něco lepší než Nabarvené ptáče," tvrdí kritik Fila. | Video: Kamil Fila, Tomáš Stejskal, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Škodu za tři miliony korun způsobil noční požár penzionu ve Slaném

Škodu odhadovanou na tři miliony korun způsobil v neděli večer požár penzionu ve Slaném na Kladensku. Před příjezdem hasičů bylo z objektu evakuováno šest lidí, nikdo se nezranil. Příčina ohně se vyšetřuje. Na webu o tom informovala mluvčí středočeských hasičů Dagmar Zemanová.

O požáru čtyřpodlažní budovy v Palackého ulici dostali hasiči zprávu kolem 21:15, na místo přijeli zhruba za tři minuty. Zasahovali se šesti cisternami a výškovou technikou. "Velitel zásahu po rychlém průzkumu upřesnil, že jde o plamenné hoření pokojů v horním patře penzionu," uvedla mluvčí. Hasiči prošli objekt v dýchací technice, nikoho ale uvnitř nenašli.

Požár hasiči lokalizovali kolem 22:00. Po uhašení ohně silně zakouřenou budovu odvětrali přetlakovou ventilací. Pro evakuované z penzionu jeho majitelé zajistili místa ve svém druhém ubytovacím zařízení v Praze.

Zdroj: ČTK
Další zprávy