Pulzující úlomek Slunce se blíží k Zemi a buď do ní narazí, nebo ji těsně mine. Výchozí situace filmu Brutální vedro nevede k ničemu podobnému, co by rozehrál klasický hollywoodský katastrofický thriller.
Žhnoucí "škvarek" se tu a tam mihne před kamerou jako připomínka vědecko-fantastické premisy, nevyvolá však paniku ve vědeckých institucích či kancelářích vrcholných politiků. Projevuje se za prvé potem na tělech protagonistů snímku, který se odehrává na Pardubicku. A za druhé tím, že většina se jich mění v bytosti poháněné pudy, lačnící po sexu či násilí.
Pro režiséra Alberta Hospodářského je ten kus Slunce především metaforou, ztělesňující dojem mladé generace ze směřování světa. Tedy pocity vykořeněnosti, strachu i zmaru z lhostejnosti, s jakou velká část populace reaguje na otázky spojené s klimatickými změnami.
Brutální vedro chce ztvárnit upocený svět, kde vedrem doslova měkne mozek, kde všichni jednají až atavisticky a logika nemá místo. Zároveň je to ta nejapatičtější road-movie, jakou si lze představit. Hrdina Vincent putuje za kamarády na chatu, jeho cesta ale rozhodně není oslavou svobody či zachycením bezstarostných chvilek "na cestě".
Mnohem spíše jde o úmorné trmácení, během něhož se cíl stále vzdaluje. Strojvedoucí se zasní, vlak nezastaví, kde má. Autobus ujede během chvilky potřebné k nazutí bot. Ten další Vincent zmešká prostě proto, že měl potřebu následovat dva chlapíky, co zahlédl v kavárně, když si krátil čekání na příští spoj.
Tvůrcům nejde o realismus. Nemá cenu přemítat nad tím, jak fungují náhradní spoje, jak dlouho takový autobus čeká na cestující. Debutant Hospodářský zjevně chce vykreslit především rozpoložení, v němž logika nemá místo a hrdinovi nekomplikuje cestu zlotřilý osud ani jeho vlastní "zevlácký" postoj ke všemu kolem. Brutální vedro vykresluje stav mysli, kde zkrátka nic nemá smysl.
Potud jde o pozoruhodné a místy intenzivní gesto. Jenže zároveň Hospodářský není tak suverénní filmař, aby pocit dovedl udržet po celou dobu. Brutální vedro v sobě stále má cosi z etudy, jaké točí studenti pražské FAMU. Stojí i padá s kolísavými výkony herců a mnohdy je úmorné jinak, než asi tvůrci chtěli. Byť právě přenesení pocitů upocenosti, ulepenosti či bezmoci bylo jistě jedním ze záměrů.
Toto vandrování Pardubicemi však až příliš často vyvolává v divácích otázky, zda nejde spíš o dramaturgickou nedůslednost a přílišné spoléhání na intuici.
Kromě Vincenta jsou všechny postavy čistě epizodní. A každá je divná. Nadržená, bláznivá, agresivní, asi vrchol představuje sveřepá stařena ve vlaku, která s nehybnou zaťatou tváří hledí pichlavým pohledem na hrdinu a komunikuje pomocí syntetického hlasu, jenž proudí z mluvítka v jejích rukou.
V takovýchto scénách se projevují talent i jistá nevyzrálost filmaře na začátku kariéry. Je to scéna skoro jako od bratří Coenů, ale opravdu jen skoro. Americká dvojice bývá v budování svých nahodilých, absurdních světů a postav mnohem důslednější.
Netřeba ale srovnávat hned s mistry světové kinematografie. Mnohé scény jsou i na tuzemské poměry přinejmenším nedotažené či nedomyšlené. Třeba když Vincenta kvůli jeho rozbitému obličeji nechce vpustit řidič do autobusu, a tak protagonista začne na protest rapovat.
Je to takřka jediný moment, kdy se hrdina rozhodne dát najevo, jak se cítí ve světě, kde pro něj není místo. Snad kromě scény, jež mu šrámy na obličeji přivodila, jde také o jediný okamžik, kdy nějak aktivně jedná. Je příznačné, že ta "aktivita" se projevuje jako tiché, byť naštvané mumlání do starého rapového songu kapely Syndrom Snopp, který v autobusu zní.
Na papíře scéna dává smysl, ale realizace působí strojeně a na sílu. Což je obecně častý pocit během sledování.
Scenárista a režisér Hospodářský si chytře vybral za protagonistu "mimózního" mladíka, který nereprezentuje aktivismus či uvědomělost své generace. A filmařův bratr Vincent v hlavní roli je mnohdy přesvědčivý jen tím, jak mlčky pobývá před kamerou. Už svou výškou zůstává nepřehlédnutelný, není to "chcípácký" hrdina, o jakých na přelomu tisíciletí točila předchozí generace filmařů.
Vincent pouze existuje ve světě, který jako by mu ani nic jiného neumožňoval. Nestěžuje si, ale ani nemá sílu, chuť či možnost cokoli změnit.
Brutální vedro chce být intenzivní metaforou reálných pocitů mnoha mladých ohledně vlastní role ve světě, který se odmítá změnit, posunout, dát jim hlas. Často je to ale také metafora poněkud na sílu.
Kus Slunce nutí lidi lačně toužit po sexu s kýmkoli, mění je ve zvířata a naopak ve zvířecích predátorech vyvolává mírné chování, jak se časem dozvíme.
Motiv by se dal rozvinout mnoha směry. V této podobě zůstává spíše u črty, která se neprokresluje ani do podoby žánrové podívané, ani v intenzivní "artové" podobenství. Přesto zaslouží sympatie už za to, že v rámci české kinematografie hledá méně tradiční cesty komunikace s divákem.
Brutální vedro mělo letos v Karlových Varech premiéru jen den poté, co byl naměřen historicky nejteplejší den na Zemi. A celý červenec byl poté vyhlášen nejteplejším měsícem v dějinách měření. Podobně fyzicky jako letní teploty umí na publikum v nejlepších momentech zapůsobit i snímek. Coby zachycení generačního pocitu však bude pravděpodobně fungovat především na ty diváky, jichž se týká a o nichž mluví.
Film
Brutální vedro
Scénář a režie: Albert Hospodářský
Artcam Films, v kinech od 31. srpna.
