Hrůzy holokaustu nemůžeme natáčet jako fotbalový zápas, říká hvězda Saulova syna

Martin Svoboda Martin Svoboda
27. 2. 2016 9:43
Géza Röhrig je v Brooklynu žijící básník pocházející z Maďarska, kde vloni herecky debutoval ve chváleném syrovém dramatu Saulův syn. Drásavě intenzivní zobrazení osvětimského chaosu už vyhrálo Zlaté glóby i festival v Cannes. Röhrig snímek osobně uvedl do české distribuce ještě před tím, než si spolu s režisérem Laszlem Nemesem vyzvednou v Los Angeles Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Vítězstvím si podle všeho není jistý už jen samotný herec. Krom toho, že nejprestižnější mainstreamovou cenu nepovažuje za zaručenou, se pro Aktuálně.cz vyjádřil hlavně k tématu, nakolik vůbec mohou filmy zobrazit hrůzy holokaustu.
Saulův syn
Saulův syn | Foto: Film Europe

Nejste herec, žijete v Brooklynu. Jak jste se k roli v maďarském filmu dostal?

V roce 2007 jsem se v New Yorku potkal s režisérem Laszlem Nemesem a stali jsme se přáteli. Jednou mi poslal scénář, který jsem považoval za skvělý, tak jsem ho povzbuzoval v jeho realizaci. On přemýšlel, jak mě zapojit, a po měsíci příprav a zkoušek mi nabídl hlavní roli.

Tématem holokaustu se zabýváte ve svých básních, ale i v různých veřejných diskusích. Jste zvyklý nabízet své pohledy a výklady. Coby herec se však skrze postavu, navíc tak nemluvnou a nevyjadřující konkrétní názor, projevíte jen obtížně. S tím jste neměl problém?

Neměl, s postavou jsem se mohl ztotožnit. Za okolností, v nichž se lidé tenkrát pohybovali, netrávili mnoho času mluvením. Dnes jsem svobodný člověk, mohu se vyjadřovat a dávat najevo své názory, tenkrát bych musel pálit své blízké a zpodobnění toho je vyjádřením samo o sobě. Jde o velmi osobní film jak pro mě, tak i pro režiséra a pro všechny, kdo na něm pracovali.

Saulův syn
Saulův syn | Foto: Film Europe

Ovlivnil jste coby režisérův přítel snímek víc než herectvím?

Laszlo je sice velmi cílevědomý, ale zároveň naslouchá. O výsledné podobě snímku jsme hodně debatovali a určitě jsem přispěl k tomu, jak scénář pojal.

Může film jako médium dostatečně vyjádřit, co se tehdy událo?

Ne, nemůže, proto jediný způsob, jak to správně ukázat, je nepokoušet se ukazovat vše. Proto se kamera soustředí na protagonistu a vše ostatní zobrazuje rozmazaně, jen v náznacích. Musíme být v tomto ohledu velmi chytří a umělečtí, nemůžeme na diváka hodit všechny ty hrůzné výjevy, toho by bylo příliš a nakonec by ony obrazy jen děsily a odrazovaly od přemýšlení. Hrůzy Osvětimi nelze zobrazit se vším všudy v ostrém záběru jako fotbalový zápas, hodně věcí je třeba záměrně skrýt.

Vy jste básník, vidíte v Saulově synovi i nějakou filmovou poezii?

Myslím, že jde o prozaický film tak, jak jen je možné. Do Osvětimi poezie nepatří. Podle mě není správné tvořit krásu na základě lidského utrpení, proto jsme se chtěli poezii vyhnout.

Poezie věnující se holokaustu nicméně existuje. I přes spory, zda se tomuto tématu lze věnovat a zda poezie jako taková právě kvůli holokaustu neztratila smysl.

Narážíte na debaty francouzských intelektuálů o možnosti zobrazovat holokaust skrze poezii – myslím, že je to hloupé. Nemůžeme říct o první světové válce, že ji takto zobrazovat můžeme a o druhé už, že ne. Nejde takto stanovit hranici. Existují i jiné strašné události, které se odehrály dál v historii nebo jinde ve světě, všechno tohle utrpení má stejnou hodnotu a umělec čelí výzvě, když se ho snaží reflektovat. Můžeme ale asi říct, že na jejich reflexi nestačí poezie v klasickém pojetí, lze ale hledat jiné způsoby.

Nemáte jako básník a zároveň silný věřící problém s „holokaust byznysem“? Chtě nechtě je jeho součástí i Saulův syn. Přece jenom filmy jsou byznys, prodávají se vstupenky.

Prodávat se musejí i básně, s tím se nedá nic dělat.

Čeho ale může film nebo jakékoliv umělecké dílo o holokaustu dosáhnout? Samotný fakt, že k holokaustu došlo, je známý a názor na to, že šlo o zločin, se už dnes krom extremistických skupin jeví jednoznačně.

Problém není, že by lidé neměli tu samotnou informaci, ale že necítí tíhu toho, co se stalo. Ta informace je nic. Každý hlupák ví, že v plynu skončilo šest milionů Židů, každý o tom slyší už ve škole, takže o sdělení tohoto nám samozřejmě nešlo. Šlo nám o otázku: Co to znamená? Jak k tomu mohlo dojít? Jak jsme zde skončili? Kde byla církev? To jsou ty otázky: Jak se něco takového mohlo stát v srdci naší evropské křesťanské civilizace?

A Saulův syn na tyto otázky odpovídá?

Saulův syn vytváří zážitek. Myslím, že v určitém smyslu je užitečnější ho vidět než jet Osvětim navštívit.

Neomezuje ten zážitek samotný princip filmového vyprávění ještě zdůrazněný tím, jak se tento konkrétní film fixuje na hlavní postavu? Coby hrdina, který je doslova v každém záběru, musí přežít alespoň do poslední scény, takže všudypřítomnost smrti se na něj paradoxně fyzicky nevztahuje – a s ním tedy ani na diváka.

Otázkou tu nemá být, jestli přežije, nebo ne, ale jak bude žít. Můžete žít šedesát let jedním způsobem, nebo jiným. Samo to, že žijete, není nic. Ano, jde o film, má 107 minut, takže víte, že bude 107 minut žít – ale můžete se pořád ptát, co se mu stane. Platí to o každém filmu. Některé věci víme jistě: Máme před sebou muže, ne ženu, bude po nějakou dobu žít,... ale nevíme, jestli bude šťastný, nebo smutný, jestli bude mít štěstí, nebo smůlu.

O hrdinovi se takřka nic nedozvíme, což ho samozřejmě činí univerzálnějším pro diváka. Naplnil jste si ho ale vy osobně nějakým pozadím?

Nebylo třeba. Osvětim je planeta, existence sama pro sebe. Nemáte v ní minulost ani budoucnost. Pár dní si pamatujete, odkud jste, jak jste žili, ale jak jste tam týden, měsíc, už na tom nezáleží. Není důležité, kým jste byli, váš život je ohlodaný až na kost a vaše osobnost skončila kdesi daleko za vámi. A víte, že není cesty zpět. Členové komanda si uvědomovali, že nemají naději přežít, protože byli klíčovými svědky a v případě ohrožení tábora by byli nacisty zabiti jako první. Vždyť viděli lidi v plynových komorách a mohli by vyprávět světu, co zažili. Nemusel jsem tedy pro protagonistu domýšlet žádnou minulost, protože ať by byla jakákoliv, vyšlo by nastejno, jestli byl bohatý, nebo chudý, ženatý, nebo rozvedený.

Empatii však k hrdinovi a jeho druhým nejspíš cítíte. Jeden americký novinář vás údajně popudil tvrzením, že členové Sonderkommanda byli částečně viníky, na což jste reagoval velmi odmítavě.

Co vy byste dělal v jejich situaci? Myslím, že o tom není pochyb. Kdyby vám někdo zamířil do očí pistolí a dal vám za úkol ne zabíjet, ale odklízet mrtvé po jeho zabíjení, tak byste to udělal. A udělal bych to já a nejspíš každý. Lidé chtějí přežít a chytají se i nejslabší naděje, aby mohli vidět své rodiny, vrátit se ke svým životům. Tihle lidé dělali, k čemu byli násilně přinuceni. Vina leží na těch, kteří vraždili, což nebyli členové komanda, ti jen odvedli špinavou práci. Nevymysleli si ji, nebyli dobrovolníky.

Máte tedy za sebou velmi osobní herecký debut. Budete v herecké kariéře pokračovat?

Doufám, že ano.

A budete dál vybírat takto osobní role, nebo si umíte představit zakázkovější práci?

Určitě potřebuji víc než pouhou zakázku. Potřebuji se na svou roli osobně napojit.

Žijete v Americe, budete tedy hrát i tam? Tam je nejspíš obtížnější najít opravdu osobní roli než v „artovější“ Evropě.

Ano, mnohem těžší, filmová tvorba je tam víc o penězích než v Evropě, ale není to nemožné. Pokud budu mít příležitost, budu hrát i v amerických nezávislých filmech.

Oscar, který takřka určitě vyhrajete, vám k tomu snad pomůže.

Já ale nemyslím, že vyhraje Saulův syn, řekl bych, že vyhraje Mustang. Byl bych ale samozřejmě rád, kdyby se zadařilo a udělalo by mi to velkou radost.

My Češi můžeme maďarské kinematografii leda závidět podobné světové úspěchy. Vždy máte nějaké aktivní filmaře světové úrovně. Ale samotní Maďaři do kina na vlastní filmy příliš nechodí – čeští diváci, i přes klesající podíl, navštěvují tuzemskou tvorbu mnohem častěji. Proč si Maďaři vlastní tvorby víc neváží?

Konkrétně na Saulova syna přišlo v Maďarsku 130 tisíc lidí, šlo na naše poměry o opravdu nezvykle velký hit (pro srovnání český rekord stejné sezony drží Život je život s 230 tisíci návštěvníky, což považujeme za zklamání, pozn.) , ale jinak je pravda, že Maďaři přestali chodit na vlastní filmy někdy v osmdesátých letech. Těžko říct proč. Může to být penězi, přílišnou tíhou témat, nevím. Na zahraniční přitom chodí dál. Je to samozřejmě škoda.

Saulův syn - trailer | Video:
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Dálnice D11 z Hradce do Jaroměře se autům otevře 17. prosince

Dokončovaný úsek dálnice D11 z Hradce Králové do Jaroměře se motoristům otevře 17. prosince. Stát bude 4,1 miliardy korun bez DPH. Jde o největší současnou stavbou na území Královéhradeckého kraje, řekl ředitel Ředitelství silnic a dálnic Radek Mátl. Na úseku u Smiřic se v sobotu konal den otevřených dveří.

"Za necelé tři měsíce po dálnici budou jezdit auta. Diskutujeme dnes s lidmi přípravy silnic. Je to samozřejmě trochu sebeprezentace, ale chceme ukázat, že příprava a stavba dálnice není jednoduchá," řekl Mátl.

Stavba je rozdělena na dva úseky z Hradce Králové do Smiřic a ze Smiřic do Jaroměře. Stavba trasy do Jaroměře začala v dubnu 2019, z Hradce do Smiřic se buduje od února 2019.

"My jsme dokonce zrychlili, stavba se měla otevírat až v příštím roce během průběhu léta, podařilo se nám se zhotovitelem vyjednat zkrácení lhůty o osm měsíců. Příprava dálnice trvá daleko déle, to jsou někdy i desítky let," řekl Mátl. Šest až deset let příprava podle Mátla zabere vždycky.

D11 z Prahy do Hradce Králové a na státní hranici s Polskem začal stát budovat v roce 1978 a od roku 2017 dálnice končí v Hradci Králové. Z plánovaných 154 kilometrů dálnice se jezdí zhruba po 91 km. Stavba z Hradce do Jaroměře navazuje na úsek dálnice z Hradce Králové, měří 22,4 kilometru. Vede podél současné silnice první třídy na Jaroměř a Náchod. Za Jaroměří se napojí na silnici I/37.

Zdroj: ČTK
Další zprávy