České válečné filmy: Mýty, patos, zjednodušování

Antonín Tesař
28. 9. 2009 9:00
Kulturní [email protected]: Protektor, Želary, Sekal a ti druzí

Kamil Fila: Ve chvíli, kdy bylo tak rychle rozhodnuto, že Česko vyšle do boje o Oscara film Protektor - včetně dosti legračního zdůvodnění Petra Vachlera že „ČFTA vybrala letos výtvarný film Marka Najbrta jako ušitý na míru hollywoodským zvyklostem - válka, Němci, Židé." - člověka napadne, jak si sami redukujeme naši kinematografii na zobrazování druhé světové.

Sice jsem Protektora vychválil po formální stránce, ale jeho ději a poselství jsem se ani moc nevěnoval. Spíš než téma kolaborace a židovství mě tam zaujalo, že hlavní hrdinka není líčena jako oběť, ale velmi samostatně jednající bytost. Ty máš ale k Protektorovi kritičtější postoj a díváš se na něj z jiného úhlu než já, jehož fascinují hry s inscenací různých médií a žánrů - rozhlasu, kina, hraných pamětnických filmů a dokumentů...

Čtěte také:
Recenze: Protektor zachránil český film od provinčnosti
Tobruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech

Antonín Tesař: Pro mě je ten film především dost těžko uchopitelný. Nedokážu nahlédnout, co a o čem vlastně říká. Co je to za žánr? A hlavně jaký postoj zaujímá vůči chování hlavní mužské postavy?

Řekl bych, že je možné ji chápat jak heroicky, tak démonicky. Především je to muž středu, člověk, kterému jde v první řadě o vlastní konformitu. Podobně by se podle mě dal charakterizovat celý film. Nepouští se do žádných skutečně vyhrocených poloh, ale jen tak přešlapuje někde uprostřed - a diváku přeber si to, jak umíš.

Nezasazuju se o to, aby každý film zpracovával svou látku z vyhraněných a jednoznačných pozic. Jde mi spíš o to, že v Protektorovi podle mého nemá jít o nějaké nezaujaté pozorování situace, ale právě o etická stanoviska. Jednotlivé postavy v podstatě ztělesňují různé typické postoje vůči okupantům. Chybí mi tam ale vyústění; cosi jako soud nad hlavní postavou.

Fila: Podle tebe je teda Protektor dalším zástupcem českého trendu zobrazovat lidi ve vyhrocených situacích jako „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet" a všechny jejich činy jako „co jsme si, to jsme si"? Zkrátka, že autoři těchto filmů vždycky mluví o morálce, velkých zkouškách, zlomových obdobích, ale pak každé postavy uměle dramaturgicky naváží stejné množství hříšků i odpustků?

Protektor
Protektor | Foto: Aktuálně.cz

Tesař: Do velké míry ano. Konec filmu sice vypadá děsně vyhroceně, ale pořád si nejsem jistý, jestli v něm máme postavy chápat jako kajícníky, nebo jako oběti.

Fila: Co ti vadí v tomhle případě na té nevyhraněnosti?

Tesař: Samozřejmá námitka proti tomu, co říkám, by byla, že ve skutečnosti taky není nic černobílé a vyhraněné. Problém v Protektorovi ale je, že spousta věcí tam černobílá je. Většina postav kolem ústředního páru jsou jednoduše buď kolaboranti, nebo hrdinové (pokud tam nejsou náhodou úplně zbytečně jako dost nevyužitá postava Jana Budaře).

Kdežto hlavní postavy se plácají někde uprostřed, až to doplácají ke svému špatnému konci. A já moc nevím, jestli je mám litovat, nebo jim to přát. Pro něco z toho bych se asi měl rozhodnout, když mě tvůrci na začátku hecují hitlerovským citátem „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape".

Tobruk
Tobruk | Foto: Ibra Ibrahimovič

Fila: A když porovnáš Protektora, který se bude ucházet o Oscara, s těmi polistopadovými filmy, které se dostaly do nejužší nominace, tedy s Musíme si pomáhat a Želary, tak ti vychází co? Když zase nasadím svou optiku formalisty, tak jsou pro mě ty dva starší filmy neskutečná retro nuda.

Kdosi popsal Želary jako „Národní divadlo si vyjelo na piknik na Moravu", v případě Musíme si pomáhat jde zas o lepší televizní inscenaci, která má být jaksi filmovější tím, že se tam občas třepe kamerou a sníží počet políček za vteřinu. Vlastně mi bylo vždycky stydno, že by nás měl venku reprezentovat takový folklorní skanzen či konverzačka s kuchyňskými akčnostmi typu „postava se praští do hlavy o lustr", jen aby se něco v obraze dělo.

Právě tohle se v Protektorovi nestávalo. I zápletka s „atentátnickým kolem" by mohla sklouznout k fraškovitosti, ale nestane se to. Protektor minulost nerekonstruuje přesně, ale dovolí si hravě žonglovat s různými autentickými i fiktivními prvky, takže mě vlastně ani nezajímá celková dobová věrnost; beru to především jako splněný filmařský sen - udělat si dobovku po svém a nepodřizovat se konvencím.

Musíme si pomáhat
Musíme si pomáhat | Foto: ČT

Zato v Musíme si pomáhat je řada frapantních historických chyb (Židé by po vystěhování nemohli dočasně bydlet s árijci, přesuny do táborů se odehrávaly v pozdějších letech, nebylo možné utíkat a přežívat tak, jak je to podáno). Plyne z toho, že tady se manipuluje s historií proto, aby více fungoval příběh a tvůrci mohli vypovídat o obecných morálních problémech. Film se tím ovšem neobohacuje, ale trpí. Formálně je nezajímavý, historicky nepravdivý,  vypravěčsky zbytečně manipulativní.

Tesař: Osobně teda tu zápletku s atentátnickým kolem v Protektorovi nepovažuju za nijak zvlášť vtipnou. Připadá mi to trochu jako historka, kterou by babička mohla vyprávět vnoučatům - „jak jsme přišli k problémům jak slepí k houslím a narafičili jsme to, abychom se z nich zase vyvlíkli". Jinak ta epizodka pro děj ani pro vykreslení situace velký smysl nemá.

Co se týče tuzemské reprezentace v oscarovém klání, myslím, že s Protektorem si náš „národní tým" polepšil. Musíme si pomáhat a Želary jsou prostě filmařsky hrozně fádní dramata a s historickou realitou nemají nic moc společného. Musíme si pomáhat má dějově s Protektorem pozoruhodně hodně společného, ale Protektor jako by se snažil rozvrátit naivní kalkul menšího zla a většího dobra, který vidíme v Hřebejkově filmu.

Je třeba zabít Sekala
Je třeba zabít Sekala | Foto: archiv

Kolaboraci nejde jednoduše znegovat dobrými úmysly, ale zaprodání se zlu zanechává trvalé stopy. To je asi tak to nejlepší, co můžu o Protektorovi po téhle stránce napsat. Problém ale je, že k tomu potřebuju srovnání s Hřebejkovým filmem.

Fila: Rozhodně existuje celosvětový sklon nadhodnocovat filmy s válečnou tematikou, to vidíme na Oscarech pořád - německé filmy jako Sophie Scholl nebo Pád Třetí říše rozhodně nepatřily mezi nejlepší v určitých ročnících. Pád Třetí říše je možná historicky významný, protože Hitlera neukazuje jako mytickou bestii. Ovšem jako umělecké dílo nemá co nabídnout - i herecký výkon Bruna Ganze je spíš parodie než skutečně lidský portrét, na což ostatně přišlo mnoho recesistů na YouTube.

U nás tu licencovanou výrobu „válečných dramat" vidíme na snímcích jako Všichni moji blízcí (od Matěje Mináče). Jistě, Nicolas Winton byl odvážný člověk. Složit mu ale poctu tak sladkobobolnou selankou je v podstatě znevážení jeho činů.

Želary
Želary | Foto: archiv

Nevím ale, jestli nejsou horší rádoby syrové snímky podle scénářů Vladimíra Körnera Lebensborn: Pramen života a Krev zmizelého. Körner je úžasně obrazný spisovatel, ale musí mít k sobě nadaného režiséra, jakým byl František Vláčil. Pokud své testamenty svěří do rukou netalentovaným učedníkům, jako je Milan Cieslar, výsledek není nic jiného než směsice učebnicové nudy a křečovité drastičnosti, která je spíš komická.

No, nic se ale nevyrovná přeceňování, jemuž se těší Je třeba zabít Sekala…

Tesař: Svatá pravda. Michálkův film je nesnesitelně okázalý a nacucaný ušlechtilým patosem.Všichni neustále přehrávají, smrtelně vážná stylizace dělá z každé maličkosti záležitost osudového významu a vše je prodchnuto druhořadou katolickou symbolikou. Když se krví zbrocení hrdinové v závěru kácejí k zemi u zlatavého pole pod krucifixem a snímek zakončí pompézní žalozpěv, má člověk fakt pocit, že prošel očistcem.

Fila: Na Sekalovi, jak si pamatuju, jsem se vlastně kdysi naučil kriticky myslet o filmu. Ono je totiž snadné nechat se jím zválcovat a ohromit. Ale jakmile si ho člověk rozloží na základní tři roviny - tu historickou, náboženskou a westernovou, tak se každá ukáže jako slabá a násilně vykonstruovaná.

Tmavomodrý svět
Tmavomodrý svět | Foto: Aktuálně.cz

Hlavním padouchem je tyran ve vesnici, kde téměř nikdo nebydlí a tak ani nevíme, koho terorizuje a jeho zvířecké zlo je automaticky spojeno se zlem ideologickým. Film má mít duchovní rozměr, ale ten je mu zvnějšku dodán jen symbolikou, vnitřní zápas ani nalezení síly v něčem, co nás přesahuje, tu není zobrazeno.  A ten western v české vesnici? Proč? Jen manýra.

Kdysi jsem četl brilantní analýzu Sekala, která se ptala, nakolik je to western. Některé prvky by tu byly, ale ve výsledku se film spoléhá ne na žánrová klišé, ale ideologická klišé. Tudíž to není napínavá zábava, ale rádoby vážný film. Dělat z historického zla mytické žánrové zlo, nám neumožní tu dobu pochopit. Což je ostatně problém spousty scénářů Jiřího Křižana…

No, jak tak koukám, „pomluvili" jsme teď co se dá. Ale snad najdeme i české polistopadové filmy o druhé světové válce, které nám přijdu dobré, ne? Nebo nám jde lépe reflexe současnosti a u minulosti beznadějně selháváme?

Tesař: To jsem sám teda zvědav. Reflexe obecně myslím českým filmům moc nejde. Jak ukazuje Sekal nebo svěrákovský Tmavomodrý svět, mají i historické české filmy tendenci utíkat k mýtům, eventuelně k oddychovým komediím, což je případ filmu Stůj, nebo se netrefím.

Černá kniha
Černá kniha | Foto: HCE

Když si vezmu nové české filmy, které považuju za dobré, jako Na půdě, Venkovský učitel, Pravidla lži nebo Pusinky, tak ani u nich se nedá mluvit o nějaké reflexi doby, snad s výjimkou Slámova snímku. Naopak filmy, které se opravdu dotýkají vážných společenských problémů, končí v lepším případě u zjednodušujícího pohledu na věc, v horším případě jen utvrzují zažité předsudky a stereotypy. Myslím tím Horem pádem, Bolero nebo ROMing.

Fila: On by ani nevadil útěk ke komedii, pokud by to bylo tak zábavné jako francouzský Velký flám s Funesem, nebo momentálně úplně přepsaná historie v Hanebných panchartech.

Z vážných polistopadových filmů, které se týkají 2. světové války, je pro mě nakonec nejpřesvědčivější Tobruk, i když tam nejde o moc víc než čekání na útok a pak jeden dva zlomové okamžiky, kdy se z hlavní postavy stane zbabělec, či hrdina.

Nejvíc bych si asi přál, kdyby tady někdo dokázal natočit podobně drsný film jako je Černá kniha; Paul Verhoeven v ní propojil několik žánrů a svázal mnoho reálných osudů do téměř neuvěřitelného příběhu, jehož šílenost dobře ilustruje absurditu té doby.

Protektor
Protektor | Foto: Aktuálně.cz

U nás jsme zatím odkázáni jen na stará klasická dramata divadelního střihu jako je Vyšší princip nebo …a pátý jezdec je strach. Nejrozmáchlejší jsou asi Nebeští jezdci.

Neodpustím si zase ale, v čem mi připadá Protektor dobrý - i v těch výše jmenovaných klasikách hrají herci své postavy jako jednotné osobnosti. I když pochybují, bojí se či lámou pod tíhou zkoušek, pořád jde o jeden typ hereckého projevu. Protektor ale tu nalomenost charakterů znázorňuje i tím, že hlavní herci hrají v různých scénách jiným stylem.

Teď se mě pořád někdo ptá, „dostane Protektor Oscara". Tak se ptám já tebe: Daj-li medaili?

Tesař: Protektor české kinematografie Petr Vachler má evidentně jasno. Jen aby ale jeho pragmatický kalkul vyšel.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Při dvou útocích v syrské provincii Idlib zemřelo nejméně 21 lidí

Při dvou útocích v syrské provincii Idlib dnes zahynulo nejméně 21 lidí. Ostřelování uprchlického tábora na severozápadě Sýrie nedaleko turecké hranice si vyžádalo 15 obětí a nálet na povstalci držené město dalších šest mrtvých. Informovala o tom exilová Syrská organizace pro lidská práva (SOHR), která získává zprávy od svých informátorů v Sýrii.

Podle SOHR stojí za útokem na uprchlický tábor syrská vládní vojska. Další množství lidí bylo při ostřelování zraněno. K útoku došlo nedlouho poté, co jiný nálet na povstalci držené město Maarat Numán rovněž v provincii Idlib usmrtil nejméně šest osob. O tomto útoku informovala organizace SOHR a rovněž dobrovolnická organizace Bílé přilby, která v povstaleckých oblastech pomáhá zraněným.

V provincii Idlib od konce srpna platí křehké příměří oznámené Moskvou. Do té doby během ofenzivy, kterou zahájila v dubnu syrská armáda, zahynula téměř tisícovka civilistů a na 400.000 lidí muselo opustit své domovy, uvedla nedávno OSN.

před 6 hodinami

Spojené státy začaly udělovat licence firmám pro obchodování s Huawei

Americké ministerstvo obchodu ve středu začalo udělovat některým firmám omezené licence pro obchodování s čínskou společností Huawei Technologies. Informovala o tom agentura Reuters. Washington v květnu zařadil tuto čínskou společnost na černou listinu. V pondělí resort potřetí prodloužil takzvanou dočasnou všeobecnou licenci, která umožňuje limitované obchodování s Huawei, bez něhož se neobejdou operátoři provozující komunikační sítě na americkém venkově.

"Ministerstvo vydává tyto omezené licence, jimiž povoluje limitované a konkrétně vymezené aktivity, které nepředstavují významné riziko pro národní bezpečnost anebo pro zahraniční zájmy Spojených států," uvedl resort obchodu v prohlášení.

Zatím není jasné, které produkty mohou americké společnosti největšímu výrobci telekomunikačních zařízení na světě prodávat. Čínský technologický gigant, který je zároveň druhým největším výrobcem chytrých telefonů na světě, především čeká, zda licenci dostane Google, který by pak mohl dodávat svůj operační systém Android a aplikace do nových přístrojů Huawei, napsala Reuters. Internetová společnost Google věc odmítla komentovat.

před 6 hodinami

Jaškin bodoval v KHL už v jedenáctém utkání v řadě

Český útočník Dmitrij Jaškin bodoval v Kontinentální lize už v jedenáctém utkání za sebou a se dvěma asistencemi patřil ke strůjcům vítězství Dynama Moskva 4:3 v prodloužení na ledě Dinama Riga. Omský rodák se nejprve podílel v 57. minutě na vyrovnávacím gólu a po jeho individuální akci dokonal Vadim Šipačov obrat pouhou sekundu před koncem prodloužení.

Šestadvacetiletý Jaškin navíc už posedmé za sebou zaznamenal minimálně dva kanadské body. V povedené jedenáctizápasové sérii trvající od 19. října zaznamenal 23 bodů (8+15) a s celkovou bilancí 13+19 si upevnil druhé místo v hodnocení produktivity soutěže za Šipačovem (9+27). Dynamo vyhrálo čtvrtý zápas za sebou a je druhé v Západní konferenci s čtyřbodovou ztrátou na CSKA Moskva.

před 7 hodinami

Končící předseda Evropské rady Tusk byl zvolen do čela Evropské lidové strany

Bývalý polský premiér Donald Tusk, který v posledních letech stál v čele Evropské rady, byl ve středu v Záhřebu zvolen kongresem Evropské lidové strany (EPP) do čela tohoto uskupení, sdružujícího evropské středopravé strany. EPP zůstává nejsilnější stranou v Evropském parlamentu.

"Za žádných okolností nesmíme přenechat oblast bezpečnosti a pořádku politickým populistům, manipulátorům a autokratům, kteří se snaží namluvit lidem, že svoboda není slučitelná s bezpečností," zdůraznil Tusk, který byl jediným kandidátem na předsedu EPP. "Neobětujeme hodnoty, jako jsou občanské svobody, právní stát a slušnost ve veřejném životě, na oltář bezpečnosti a pořádku, protože to není třeba, prostě se (vzájemně) nevylučují. Ten, kdo to není schopen přijmout, se fakticky vylučuje z naší rodiny," řekl.

Tusk v předvolebním projevu na kongresu ostře zaútočil proti autokratickým a populistickým vůdcům, aniž by vyslovil jméno maďarského premiéra Viktora Orbána a dalších evropských vůdců "tvrdé linie", poznamenala agentura AP.

Zdroj: ČTK
Další zprávy