Ve filmu Invalida vás diváci uvidí v nacistické uniformě. Nepřipadala vám role Roma převlečeného za esesáka trochu přes čáru?
Ne, Gabo si totiž ve filmu vůbec neuvědomuje, že si na sebe vzal nacistickou uniformu. Když ji v muzeu uvidí, zaujme ho hlavně značka Hugo Boss, a na to, že je esesácká, ho upozorní až jeho parťák Laco. Musím ale přiznat, že jsem se v uniformě cítil strašně. Všechno mě svědělo.
Nechali vám ji filmaři ušít speciálně pro natáčení, nebo to byla skutečně historická uniforma?
Byl to originál. Právě proto mě asi materiál tak pálil, když jsem si ji na sebe oblékl. Když se ale vrátím k vaší otázce, černý humor mi ve filmu vůbec nevadil. Právě naopak - závěrečná přestřelka v muzeu, při které se proti mafiánům spojí Slovák, Rusák a cikán v nacistické uniformě, je přesně ten druh komedie, jaký mám rád. Invalida patří mezi scénáře, u kterých se smějete hned při prvních větách. Napsal ho Tomáš Dušička - bratr rapera Majka Spirita - a připadalo mi, jako by mně a Gregoru Hološkovi ušil role přímo na tělo.
Ve filmu tvoříte nepravděpodobnou dvojku - Gregor Hološka hraje invalidního údržbáře Laca, který na Romy nejdřív nadává, zatímco vy jste ztvárnil dobráka Gaba, který mu zachrání život. To je hlavnímu hrdinovi vzhledem k jeho předsudkům divné, ale postupně se s romským samaritánem spřátelí.
Ano, když si Laco všimne, že za ním Gabo pořád chodí, tak mu nejdřív moc nevěří. Podezírá ho, že mu chce něco ukrást, a nedovede si vysvětlit, proč by na něj cikán dohlížel, aby se mu nic nestalo. Časem si ale na Gaba zvykne, navštíví s ním romskou osadu, seznámí se s jeho rodinou, a dokonce si vezme k srdci jeho radu, aby si zazpíval, když ho něco rozčílí. Laco je totiž hrozný nervák.
Komedie Invalida tedy mimo jiné ukazuje, že když má bílý rasista s někým z romské menšiny dobrou zkušenost, může se svých předsudků zbavit. Chodí to tak z vaší zkušenosti i ve skutečném životě, nebo je to jen pohádka?
Občas na takový případ narazíte. Některé lidi ale nepřesvědčíte, i kdybyste se snažili sebevíc. Sám mám třeba zkušenost se sousedkou, která Romy z duše nenáviděla, a kdykoli jsem s ní přišel do kontaktu, skončilo to malérem. Stačilo jí, když jsem na parkovišti před panelákem umýval auto a pustil jsem si k tomu rádio. Hned na mě řvala, ať to vypnu a vrátím se do Chanova. Přitom bydlela až v sedmém patře, odkud tu muziku ani nemohla pořádně slyšet.
Chápu, že byla starší a nejspíš i nemocná, ale sám jsem se k ní vždycky choval slušně a další Romové v našem vchodu byli taky poctiví, pracovití a čistotní. Asi se jí stalo něco zlého v mládí, protože stačilo, když jsem ji pozdravil, a poslala mě do prdele. To jste ji měl vidět, když pro mě jednou přijela limuzína. Tehdy se zrovna vysílal seriál Most! a pozvali si mě do pořadu Limuzína s Mírou Hejdou na Óčku. Hned začala z okna nadávat na cikány, tak jsem na ni volal, ať klidně jede s námi.
Při natáčení Invalidy jste se podíval do romské osady na východě Slovenska. Překvapilo vás, v jakých podmínkách Romové u našich sousedů žijí?
Ano, v Česku jsem nic podobného neviděl, sídliště Chanov je oproti osadám na východě Slovenska zlatý důl. Romové tam žijí úplně jinak než u nás. Všichni se vzájemně znají a do města by už nešli, protože jsou zvyklí zůstávat mezi svými. Všude kolem pobíhají sousedovic děti a psi. Všechny baráky jsou oplocené a každý vchod je zároveň napojený na předzahrádku. Rodiny tam vysedávají, potkávají se s lidmi odvedle a zároveň mají pocit, že jsou na vlastním písečku, který patří jenom jim.
Ve filmu mluvíte velmi dobře slovensky, až jsem si chvílemi říkal, jestli vám nedali dabéra.
I když můj táta pochází z Prešova, před natáčením jsem slovensky neuměl a učil jsem se až za pochodu. Kdykoli jsem něčemu nerozuměl, režisér Jonáš Karásek mi to vysvětlil. Teď už třeba vím, že jeleň v ruji znamená jelen v říji. Zároveň mě před kamerou nechal improvizovat. I když jsem se přesně nedržel textu ve scénáři, říkal repliky po svém a vymýšlel si vlastní hlášky, Jonáš nikdy neřekl stop. Nechal kameru běžet a nakonec to vždycky sedělo.
Improvizovat jste mohl i při natáčení seriálu Most!, kde jste zazářil v roli popeláře Franty. V Ordinaci v růžové zahradě jste ale předpokládám takovou volnost nedostal.
Ordinace je továrna, tam si nic vymýšlet nemůžete. Když jsem do seriálu nastoupil, nebyl jsem na rozdíl od ostřílených herců na pevný scénář zvyklý. Jednou jsem dostal text, ve kterém bylo napsané: "Máma měla pravdu, že jsi kokot." Všichni kolegové mi přitom říkali, že se v Ordinaci nesmí mluvit sprostě, tak jsem si myslel, že tam udělali chybu. Proto jsem místo toho před kamerou řekl: "Máma měla pravdu, že jsi zmrd." Jenže režisér okamžitě zařval: "Stop!" Tak jsem se zeptal, kde je problém, a ve štábu mi vysvětlili, že kokot jim na rozdíl od zmrda nevadí, protože to prý ve francouzštině znamená kohout. Doteď to nechápu.
Za ty tři roky, co jste v Ordinaci účinkoval, už jste si ale na hraní v nekonečném seriálu nejspíš zvykl.
Ano, hodně mi v tom pomohl můj seriálový brácha Martin Zounar. Jak jsem byl nezkušený, učil jsem se zezačátku celý scénář najednou. V jednom díle jsem měl třeba patnáct obrazů a snažil jsem se je všechny zapamatovat, což nešlo. Martin mi poradil, abych si scénář nejdřív přeložil napůl a díval se jenom na svůj text. Řekl mi, že popisky, o čem mají jednotlivé scény být, vůbec nemusím řešit, protože mi to pak stejně vysvětlí režisér. Taky mi prozradil, že úplně stačí, když si texty projdu až na zkoušce a pak už si jenom na cigáru dvakrát třikrát přečtu obraz, který máme zrovna točit. Tenhle postup se mi osvědčil - přestal jsem scénáře studovat doma a začal jsem se je učit až na place.
Vrátil bych se ještě k seriálu Most!, který před čtyřmi lety rozvířil debatu o vztazích mezi většinovou společností a romskou menšinou. Pomohl podle vás k jejich zlepšení?
Určitě, z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsou teď vztahy Romů s většinovou společností mnohem vyrovnanější a bílí nás daleko víc přijímají mezi sebe. Ještě si pamatuju, jak jsem si šel na sídlišti v Chomutově do hospody koupit cigára a servírka se mě zeptala, jestli mám klubovou kartu. Tvrdila mi, že mi bez ní nemůže nic prodat, a když jsem jí řekl, ať mi ji zařídí, tvářila se, že jim kartičky zrovna došly. Tuhle historku jsem potom vyprávěl Honzovi Prušinovskému a od té doby, co ji do seriálu dal, už po Romech v hospodě žádné kartičky nechtějí.
Je ale otázka, jestli k Romům začínají být vstřícnější třeba i realitní kanceláře. Sám jste měl v minulosti problém najít bydlení, protože vás makléři na základě etnicity odmítali.
Ano, kdybych sám podobné situace neprožil, tak bych se jim dneska třeba zasmál. Po všech těch zkušenostech mi ale do smíchu není. Vzpomínám, jak jsem se třeba stěhoval z Prahy zpátky do svého rodného Chomutova, a když jsem procházel inzeráty realitek, všiml jsem si nápisu "RK nevolat". Nejdřív jsem si myslel, že je to zkratka pro realitní kancelář, tak jsem na několik takových nabídek reagoval. Už jsem si po telefonu pomalu domlouval schůzku, ale pak mi to nedalo a pro jistotu jsem se zeptal, jestli nevadí, že jsem Rom. Načež makléř úplně otočil a řekl mi, že asi neumím číst, protože v inzerátu přece jasně napsali "RK nevolat". Až tehdy mi došlo, že to je zkratka pro romskou komunitu.
Naprosto jsem chápal, když mi majitelka jednoho bytu řekla: "Prosím, nezlobte se. Vůbec vás neznám ani vás nesoudím, ale poslední tři roky jsem pronajímala byt Romům a oni mi ho zničili, takže se bojím, aby se to teď po rekonstrukci neopakovalo." To mi přišlo fér. Pokud ale realitka bere automaticky všechny Romy jako nepřizpůsobivé, i když chodí do práce, platí daně a starají se o svoje děti, přijde mi to pokrytecké. Bylo by namístě to s nimi aspoň zkusit. Dobré a špatné lidi totiž najdete mezi Romy i mezi bílými. Romové jsou ale na rozdíl od bílých posuzovaní jenom na základě barvy pleti. V realitkách vás neznají, nic o vás nevědí, ale hned si říkají, že budete problémoví. To se bohužel aspoň u nás v Ústeckém kraji pořád nezměnilo.
Jak vlastně Most! přijali Romové? Setkával jste se u nich jen s pozitivními reakcemi, nebo měli někteří pocit, že se jim seriál vysmívá?
Ze začátku mi spousta Romů vyčítala, že jsem se zaprodal a že život v Mostě vypadá jinak, než jak ho ukazujeme v seriálu. Nechápali, že to byla nadsázka, a hned se urazili. Musel jsem jim vysvětlovat, že to je komedie, které by se měli zasmát a nebrat si to osobně. U nás v Chomutově se ale Mostem! od začátku všichni bavili a měsíc po odvysílání prvního dílu už změnili názor i další Romové, postupně vzali seriál za svůj.
Teď zažívám něco podobného se čtvrtým pokračováním filmu Bastardi. Oproti předchozím dílům už tam nejsou žádné vraždy ani znásilnění, režisér Tomáš Magnusek se tentokrát snažil natočit komedii. Sám tam hraju Roma z Chanova, který se setkává se svým bývalým spolužákem, jehož zrovna propustili z vězení, a chce po něm, aby znovu otevřel místní školu. Snaží se tak pomoct romským dětem, které na běžné školy často nestačí, a zvláštní školy jim zrušili. Je to vesměs pozitivní příběh a stejně na něj dostávám rozporuplné reakce. Půlka Romů mě za film chválí a půlka ho odsuzuje, aniž by ho třeba viděla.
Zdeněk Godla (47)
- Hereckou kariéru zahájil ve filmech Cesta ven, Nikdy nejsme sami a Skokan režiséra Petra Václava. Později zazářil v seriálech Most!, Rapl a Ordinace v růžové zahradě, ale i v dánské detektivce Marco. Nejnověji ho diváci mohou vidět ve slovenské komedii Invalida a čtvrtém dílu filmové série Bastardi.
- V minulosti si odseděl pět a půl roku ve vězení za loupežné přepadení. Koncem devadesátých let se dostal na svobodu a od své mladické nerozvážnosti se opakovaně distancoval. S manželkou nedávno oslavil dvacet let od svatby, je otcem tří děti a donedávna provozoval stavební firmu.
K herectví jste se dostal před deseti lety, když vás režisér Petr Václav za poměrně kuriózních okolností obsadil do filmu Cesta ven.
Tehdy jsem byl docela na dně, dělal jsem v Chomutově veřejné prospěšné práce, a když jsem šel jednoho dne do sběrného dvora organizace Člověk v tísni vrátit lopatu, Petr Václav tam shodou okolností pořádal casting. Říkal mi, že představitele mojí role hledal v Ostravě, Ústí i Teplicích, ale našel ho až v Chomutově. Dostal jsem pět natáčecích dnů a každý den jsem si vydělal tři tisíce, což pro mě bylo fakt hodně. Petru Václavovi se líbilo, že jsem byl přirozený, o kameru jsem se nezajímal a jel jsem si svoje.
Proto mě pak obsadil i do svého dalšího filmu Nikdy nejsme sami, ve kterém jsem si už zahrál s takovými profesionály, jako jsou Karel Roden nebo Lenka Vlasáková. Potom jsem s ním natočil ještě film Skokan, kde si mě všiml Honza Prušinovský a nabídl mi roli v seriálu Most!. Za ni jsem byl opravdu rád, protože jsem si mohl konečně zahrát v pořádné komedii. Taky jsem vděčný za setkání s Martinem Hofmannem, který mě během natáčení hodně povzbuzoval. Oceňoval, jak umím improvizovat, jak před kamerou na nic nečekám a hned se chytím. Předpovídal, že to někam dotáhnu, a hodně mě toho naučil, za což si ho nesmírně vážím.
Jak jste prožíval, když se z vás po Mostu! opravdu stala hvězda?
Vůbec jsem to nečekal. Ve snu by mě nenapadlo, že na mě lidé na ulici budou mávat a budou se se mnou chtít fotit. Když Česká televize odvysílala první díl Mostu!, vůbec jsem o tom nevěděl. Šel jsem si v klidu nakoupit do Kauflandu, kde se kolem mě najednou shromáždil dav a tlačil mě z obchodu ven. Stává se mi to dodnes a někdy jsem toho zájmu pochopitelně trochu přejedený. Občas už jsem měl křeče v koutcích, jak jsem se musel kvůli focení neustále usmívat. Zároveň si ale v takových situacích vždycky říkám, že když si chce se mnou někdo udělat selfie nebo si za mnou přijde pro autogram, znamená to, že mě má rád, že si mě váží. A to je samozřejmě příjemné.
Díky filmovým a seriálovým rolím jste získal taky větší finanční jistotu a mohl jste založit vlastní stavební firmu.
Ano, jak jsem byl po Mostě! najednou známý, dostali jsme s firmou třeba zakázku na výstavbu devadesáti bytů. Nebo jsme pracovali na nové hale u Jirkova, ve které má sídlit Amazon. V poslední době ale přichází tolik rolí, že bych na firmu už neměl čas, a musel jsem tak podnikání přerušit. Mám točit s Janem Hřebejkem i Jiřím Vejdělkem.
Začínáte se tedy pomalu spoléhat na to, že se budete živit už jen herectvím?
To zase ne. I když jsem momentálně hodně obsazovaný, není jisté, že to tak bude vždycky. Přece jenom jsem pořád neherec, který nevystudoval FAMU ani DAMU, a musím si tak nechávat zadní vrátka. Sice jsem firmu načas pověsil na hřebík, ale vím, že se k ní budu moct kdykoli vrátit. To, že teď hodně točím, je jenom šťastná náhoda. V životě se nemůžete spoléhat na nic.
