Praha – Stáňa Mutlová byla ještě před pár lety pouze on-line marketingovou specialistkou v nadnárodní telekomunikační společnosti a nic nenaznačovalo, že se z ní v krátké době stane autorka kuchařky a vyhledávaná cukrářka, jejíž dorty si budou na svatbu objednávat i celebrity.
Drobná, ale energická maminka malé Madlenky vsadila na zahraniční trend takzvaných sweet barů, které už i v Česku získávají na oblibě. Tematické sladké koutky, u kterých mohou hosté uzobávat cukrářské výtvory, jsou nejen designově propracované, ale nezapomínají i chutnat.
Díky vzrůstajícímu zájmu spustila Stáňa Mutlová před dvěma lety web PunkRockCakes a společně s floristy, fotografy a decor stylisty spolupracovala na řadě zajímavých projektů pro velké společnosti i známé osobnosti.
Aktuálně.cz: Odkud sweet bary pocházejí?
Stáňa Mutlová: Sweet bary jsou velkým hitem v Americe, Austrálii a Anglii. U nás jsme zvyklí na oslavy připravit chlebíčky, možná upéct dort a tím to končí. Ženy v zahraničí, zvláště když nepracují, rády připravují dětem speciální oslavy. Narozeninové párty se nezadávají agenturám, ale matky je zařídí od jmenovek přes speciální dekorace, kostýmy až po pozvánky úplně samy.
V Česku se sladké bary objevily teprve před pár lety. Postupem času nešlo jen o podávání cukroví, ale i dotváření atmosféry, takže se začaly objevovat rekvizity, které jsou nejedlé, jako obrázky, kufry, židle... Vykouzlit se dá v podstatě jakékoliv téma, fantazii se meze nekladou. A o tom sweet bary jsou.
A.cz: Jak jste se coby marketingová specialistka stala cukrářkou?
Narodila se mi dcera a po pár týdnech péče o dítě, uklízení a vaření mi bylo jasné, že potřebuji nějaký koníček, kterým bych narušila ten věčný stereotyp. V tu dobu běžel v televizi pořad Báječné dorty, díky kterému jsem začala péct.
Tehdy jsme bydleli v takovém studentském bytě, kde byla jen remoska, na které se ani nedá regulovat teplota, jen zmáčknete tlačítko ON. Přesto jsem už po třech měsících experimentování upekla pro přátele svatební dort.
Stále je ale pro mě cukrařina spíš koníčkem. Pečení je terapie, u které si odpočinu. Samozřejmě, když mám zakázku, tak se nevyspím, protože do dvou do tří do rána zdobím. Druhý den je skvělé vidět nadšené reakce zákazníků. V tu chvíli máte pocit, že vlastně spát vůbec nemusíte.
A.cz: Takže o pečící maminku na mateřské začal být zájem?
Po návratu do práce jsem plánovala, že budu péct jen o víkendech. Poté mě ale začaly oslovovat svatební a jiné agentury s nabídkou zajímavých akcí, které nešly odmítnout. Jeden rok jsem pekla začátečnické hrbolaté dorty a další už přijímala regulérní zakázky.
A.cz: Dorty v televizi jsou ale mnohdy jen samá konstrukce. Nedá se to přeci jíst...
Ano, velká část toho, co vidíte v televizi, je nejedlá konstrukce. Americké dorty jsou jiné, pět centimetrů piškotu a na tom přeslazený máslový krém. Zbytek dortu je plný tyčí, burizonové hmoty a fondánu. I tak ale člověk načerpá spoustu inspirace. Američané dělají všechno na efekt. Fakt je, že jsou zvyklí na mnohem sladší chutě než my.
A.cz: V televizi jsou oblíbené zahraniční cukrářské pořady. Ty české jsou ale upozaděné. Čím to?
Lidí, co dělají cukrařinu na vysoké úrovni, je v Čechách málo. Navíc teprve nyní zažívá tento obor pořádný boom, takže bude trvat, než tu nastane zlom, bude péct skoro každý a televizní pořady budou mít divácký potenciál. Podle mě je to otázka dvou tří let, kdy vznikne něco nového a na obrazovce nebudou už jen Dorty od Markéty, což je skoro jediný cukrářský pořad.
A.cz: Jaká je podle vás kvalita cukrářů v Česku? Vyrovnáme se těm zahraničním?
Je tu znát zhruba 50 let, kdy v zahraničí na sebe cukrářská tradice navazovala, kdežto u nás jsme si dali pauzu. Když jsem začínala, překvapilo mě, že i v knížkách od prvorepublikového cukráře Bohumila Hlavsy z 20. let minulého století pracovali s fondánem, foukaným karamelem a dělali skvostné věci, které se tu v 70. letech vůbec neobjevovaly. Češi jsou hodně tvořivý národ, ale potřebujeme si zdokonalit techniku. O nápady tu není nouze, ale provedení je horší. Na druhou stranu neplatí, že cokoli je ze zahraničí, je skvělé. I tam je úroveň různá.
A.cz: Jaký je zájem Čechů o kvalitní cukrařinu? Jsme ochotni ocenit dobrou práci?
Lidi čím dál víc zajímá, co jedí a jak to vypadá. To cukrářům hraje do karet. Druhá věc ale je ohodnocení náročnosti práce. Češi všeobecně neumí docenit lidskou práci, takže i cukráři dost bojují o ceny. Samozřejmě velkou roli tu hraje lokalita. Mám štěstí, že žiji v Praze, kde je spousta cizinců a lidí, kteří chápou náročnost mé práce.
A.cz: Musí mít každý cukrář i trošku uměleckou duši?
V podstatě nemusí, pokud dělá klasickou hotelovou cukrařinu, kde vyrábí stále stejné dezerty z předem připraveného menu. V mém případě je to ale nutnost. Nemám katalog, aby si zákazníci vybrali z přesných vzorů. Vše vytvářím na míru dle přání zákazníka. Dorty i sladké bary musí sedět jak konkrétnímu zákazníkovi, tak musí ladit s celkovým konceptem celé akce.
Jen samotná příprava se skicováním mi zabere v průměru čtyři až šest hodin, další čas trávíme s klientem na společných schůzkách a ladíme detaily tak, aby bylo vše perfektní.
A.cz: Kolik stojí vaše dorty?
Pro představu, svatební dorty máme v cenové hladině od 150 do 250 korun za porci. Upustila jsem od cen za kilo dortu, protože záleží nejen na náplni, ale také na dekoraci, použitých surovinách i náročnosti zdobení.
Co se týká sweet barů, tak průměrný vyjde na sedm osm tisíc bez dekorací, které se musí vyrobit, nebo třeba i dokoupit.
A.cz: Jaké jste dělala nejzajímavější tematické bary nebo dorty?
Jeden z mých oblíbených byl černobílý dort, který jsem dělala na íránsko-norskou svatbu. Byl specifický už jen v tom, že takováto barevná kombinace není v Čechách moc vyhledávaná. Byl čtyřpatrový s černými růžemi, na kterých jsem pracovala až 18 hodin. Na české poměry byl hodně netradiční a těžko by si ho tu někdo objednal.
A.cz: Takže nejsme jako národ moc odvážní?
Jak v čem a jak kdo. Firemní zákazníci jsou hodně odvážní. Dělali jsme sweet bar ve stylu Velkého Gatsbyho nebo obří makronku s velkými pštrosími péry, pokrytou 24karátovým jedlým zlatem. To jsou věci, které si na narozeninovou párty nebo na svatbu nikdo neobjedná, protože to pro ně bude kýč. Přesto si troufám říci, že klienti jsou odvážnější, protože chtějí, aby jejich dort nebo bar byl naprostý originál.
A.cz: Máte i slavné zákazníky?
Ano, po osmi měsících, co jsem vůbec začala péct, jsem dělala dort pro Míšu Noskovou k jejím narozeninám do divadla Hybernie, kde bylo 200 lidí. Svatební sweet bar a dort si také objednala Agáta Hanychová.
A.cz: Kariéru cukrářky jste nastartovala velmi rychle. Jak je možné, že jste bez víceletých zkušeností vydala okamžitě knihu?
Na pražském festivalu United Islands v roce 2013, kde jsem měla svůj stánek, jsem se náhodou seznámila s Adélou Hálkovou, šéfredaktorkou nakladatelství Smart Press. Do dvou dnů se mi ozvala a nabídla mi možnost knihu vydat. Bylo to neuvěřitelné.
Jsem ráda, že můžu předat lidem zkušenosti, jak vůbec s pečením začít. I když knížka na první pohled vypadá složitě, obsahuje recepty, jak já říkám, blbuvzdorné. Zkoušela jsem různé postupy, abych zjistila správný poměr surovin. Na lidech už je jen rozhodnutí, jestli cupcaky nastříkají krémem, nebo si vyhrají se zdobením. Zatím mám ohlasy, že se sladké výtvory čtenářům daří.
A.cz: Toužíte do budoucna po vlastní kamenné cukrárně?
Po cukrárně ne, ale toužím po vlastním pastry studiu. V současné době si pronajímám výrobnu v cukrárně Mučenka, ale časem bych ráda vlastní prostory a svůj tým těch nejšikovnějších cukrářů.
