V roce 2013 jste uvedla na trh vzpomínkové knížky Babičko/Dědečku, vyprávěj. Na nápad vás údajně přivedl váš dědeček, který sepsal svůj vlastní životní příběh. Jaký byl?
Můj dědeček byl redaktorem a vypravěčem odjakživa. Když jsme trávili léto u prarodičů, vyprávěl nám večer nádherné historky a legendy ze starého Choceňska. Když odešel do důchodu, přemýšlel nad tím, že by je sepsal, ale nějak se k tomu pořád neměl. Později nečekaně zemřela babička, takže zůstal sám a psaní bylo nasnadě. Teta mu chodila pomáhat s domácností a pravidelně se jej ptala, jak se s psaním posunul, což jej asi obrovsky motivovalo. Když knížku dokončil na psacím stroji, naše rodina ji přepsala do počítače, nechala v malém nákladu vytisknout a svázat. Čtení knížky pro mě bylo velmi emotivní, nadchla mě, dědeček napsal hodně věcí o svém dětství. Víte, když mi bylo pod dvacet let, historii své rodiny jsem tolik neřešila, to až později.
Dozvěděla jste se z knížky něco, co jste o dědovi do té doby nevěděla?
Určitě. Ráda jsem si přečetla svoje oblíbené historky a dokázala jsem si v hlavě představit obrázek dané doby. Třeba jak žily dvě generace v prostoru, kde dneska žije jenom jedna rodina. V příběhu mého dědečka byla v dolním patře jedna rodina, v druhém patře druhá rodina, kam se chodilo přes vychladlou stodolu. A v té stodole nad kozím chlívkem ještě žila panímáma, kterou tam vzali v jejích osmdesáti letech, když jí nešťastně zemřel potomek a ocitla se sama bez rodiny. Žila tam asi čtyři roky a nikdy dříve jsem o ní neslyšela.
Nebo historka o tom, jak můj pradědeček přivezl do Chocně první dětské kolo. Dětská jízdní kola kdysi nebývala a tak nechal ve Vysokém Mýtu vyrobit menší rám. Všechny choceňské děti se tehdy sešly na pahorku pod kostelem, jezdily na něm a střídaly se. Tuhle historku děda nikdy nevyprávěl, objevila jsem ji až v knížce.
A co vás přimělo k tomu vydat vzpomínkovou knížku i pro ostatní rodiny?
Od vydání dědečkovy knížky už byl jenom krůček k vzpomínkovým knihám. Dalším impulsem bylo, když jsem strávila tři týdny s babičkou mého manžela v Černošicích, kde jsem se učila na atestaci. Ona vařila a pracovala na zahrádce, já jsem si s ní povídala a studovala. A taky jsem se od ní naučila dělat škubánky. Historky, které jsem se tehdy od ní dozvěděla, mnohdy neznal ani můj manžel. Říkala jsem, že by to mělo být někde zapsáno. A tak jsem se ptala různých lidí, jestli by taková vzpomínková knížka měla smysl a všichni mi řekli, že ano. Musela jsem najít šikovnou grafičku, která by pochopila koncept a dostala do něj retro obrázky a fotografie, u kterých si člověk vzpomene na spoustu hezkých historek.
Knihu jste vydala sama s pomocí rodiny a byl o ni enormní zájem. Zdá se tedy, že vzpomínání lidi baví.
Lidi rádi vzpomínají, je na tom postavena i řada reminiscenčních terapií v domovech seniorů a podobně. Vzpomínky jsou ráj, ze kterého vás nikdo nevyžene. A vracet se do ráje je pro každého přínosné. Má to dvě roviny - rodina zaznamenává vzpomínky a poznává svou historii, zároveň si prarodiče zavzpomínají na to, jak byli malí a co prožívali. Znáte to - když někomu chcete povyprávět o zážitcích z dovolené, vybaví se vám znova ten klid a pohoda a někdy se vyprávěním necháte úplně unést.
Chodím občas na přednášky do domovů seniorů, kde se snažím lidem říkat, jak vzpomínat a užít si to. Účastnila jsem se i konference v Kadani, zaměřené na Alzheimerovu nemoc a paliativní péči, kde jsem dostávala zpětnou vazbu na svoje výrobky. A zjistila jsem, že knížky zapadají do konceptu psychobiografie, který v Rakousku založil doktor Erwin Böhm. Když pečovatelé mají povědomí o životě seniorů, o které se starají, je to obrovsky přínosné, dokážou se jim víc přiblížit a pochopit je.
Pomáhají vaše knížky lidem, kteří trpí Alzheimerovou nemocí nebo jinou formou demence?
Knížky i zábavnější hra s retro kartičkami mají pozitivní dopad. Lidé, s ohledem na progresi nemoci, nedokážou možná tak dobře vyhodnocovat aktuální situace, ale vzpomínky si pamatují dobře. A jakékoliv uvedení do vzpomínání je pro ně samotné i pro lidi kolem pozitivní. Člověk se sám cítí lépe a jistěji.
Před časem jste na trh uvedla také hru "Jak to tenkrát bylo?", ve které lidé vyprávějí druhým příběhy spojené s určitými retro obrázky a slovy, jako třeba klíče, prázdniny, ale třeba i státní hranice. Myslíte si, že to může sloužit i jako náhražka výuky mladší historie, na kterou v hodinách dějepisu často není čas?
Nevím, jestli ji nahradí, ale určitě ji může doplnit. Sama jsem prožila dětství v 80. letech. Podle mě je velmi důležité mít názor na socialistickou dobu v Československu i z pohledu rodičů a prarodičů. Protože i s odstupem času jsou lidé sdílnější a vidí mnoho věcí jinak. Když jsem hru sestavovala, konzultovala jsem spoustu věcí se svými rodiči. Důležité bylo najít taky fotky retro věcí a příběhů ve vlastních archivech. Historické obrázky jsem sháněla od různých lidí.
Cílem vašich výrobků je spojovat rodiny dohromady. Píšou vám lidi, že díky nim se znovu sešli a utužili vztahy s ostatními členy rodiny?
Dopisy mi chodí, jsem nadšená, že lidem stojí za to napsat nebo zavolat s tím, co knížky pro uchování vzpomínek dokázaly. Zavolal mi třeba jeden pán, který vyprávěl, že díky knížce, kterou vážně nemocnému tatínkovi pořídil, s ním strávil hezké tři měsíce. Dříve prázdná setkání z povinnosti jim dala několikahodinová sezení, při kterých syn vpisoval a otec vyprávěl. Řekl mi, že si nikdy nemyslel, že by se o otci toho tolik dozvěděl a jeho odchod ze světa tak byl úplně jiný.
Dostala jsem taky zpětnou vazbu od psychiatričky, že knihy pomohly spojit rodiny a mladší generace projevila zájem o historii prarodičů.
Letos jsem na trh uvedla stolní týdenní kalendář, kam vnoučata nakreslí 12 obrázků a pak ho darují své babičce nebo dědovi. Kromě knížek, hry a kalendáře, je od letoška na trhu taky novinka, po které volalo mnoho mých zákazníků - časosběrná rodinná kronika. A myslím, že zrovna o Vánocích je čas se zastavit, sesumírovat rok, vlepit si fotky z různých rodinných oslav a napsat pár řádků.
Mořeplavec Rudolf Krautschneider řekl, že jeho dědeček mu mohl věnovat spoustu času, který rodiče na děti často nemají. Co si o tom myslíte vy?
Asi to tak má být. Vidět, jak se propojují generace, je moc hezké. Pamatuji si ještě i jiné rčení - že na výchovu jsou rodiče a na rozmazlování prarodiče. Třeba naše nejstarší dcera si čas strávený s babičkou užívá úplně jinak a dostává od ní něco jiného. Svěřuje se jí i s věcmi, které nám neřekne.
Co pro vás znamenali prarodiče?
Strašně moc. Se všemi prarodiči jsem strávila spoustu času, pečovali o nás nejen o prázdninách. Byli hrozně hodní a chtěli nám dát to nejlepší. Krásnou vzpomínku mám na to, když jsem se ráno probudila a po celé místnosti voněla bílá káva, pak jsem za prarodiči došla do kuchyně a hned se mě ptali, co si dám k snídani.
Dědeček vám vnukl ohromný podnikatelský potenciál. Kdybyste ještě měla vyjmenovat dvě věci, které vás prarodiče naučili, co by to bylo?
Babičky mě naučily několik laskomin, které jsem chtěla umět uvařit. Dědeček byl elegantní člověk, názorově pevný a naučil mě dvakrát měřit a jednou řezat. A taky nepodceňovat situaci, například pokud si nejsem jistá, že jsem vypnula žehličku, raději nechám ujet vlak a vrátím se, abych z domova odcházela s jistotou.
Za čtyři roky se vaše podnikání velmi rozrostlo, sortiment se rozšířil, máte čím dál více nakupujících a expandovala jste také na Slovensko a do Polska. Co všechno se pro vás za ty roky změnilo?
Na zahraniční trhy směřuji to, co se mi v Česku podařilo, a předpokládám, že se to uchytí na Slovensku i v Polsku. Letos budu expandovat i do Itálie, tak uvidíme, jak se to podaří. Knížku není těžké přeložit, ale situovat ji do dané země a mentality, obrázky musí souviset s daným místem.
Tahle práce mě baví a naplňuje, takže dokud budu mít invenci a pozitivní zpětnou vazbu, dokážu si představit, že u "babičkářství" zůstanu a budu hledat další a další věci. Farmacii mám moc ráda, sleduji nějaké novinky, ale nejsem si jistá, že bych teď našla čas se do voňavé lékárny vrátit.
