Jak dlouho se plán na společnou motorkářskou cestu s tatínkem do Himálaje rodil?
V Himálaji jsem se náhodou ocitl minulý rok. Natáčel jsem tam v tibetském klášteře spot pro jednu českou neziskovku. Protože jsem spěchal, půjčil jsem si na cestu motorku. Bez papírů a zkušeností jsem se tak vydal na dvoudenní cestu do vysoko položeného kláštera.
V tu chvíli mi tam hlavou běžela vzpomínka na tátova slova, která mi říkal, když jsem byl malej: "Jednou spolu pojedeme do Himálaje, synu." Když jsem to slyšel poprvé, bylo mi osm, kolem byl komunismus a ta slova zněla, jako bychom měli letět na Mars. Po cestě mi došlo, že to spolu musíme uskutečnit. Myšlenka se tedy vlastně zrodila před třiceti lety. Chvíli to trvalo, ale dali jsme to.
Tatínek se prý naučil jezdit na motorce až v Himálaji…
V Čechách se byl třikrát trochu rozjezdit, aby si alespoň základně osahal řazení. Papíry na ni ale nemá, má jen na auto. Za to, že našel odvahu si na ni sednout, rozjet ji v noci v šíleným provozu indickýho města a vyrazit na cestu do hor, má můj velkej respekt. To byl okamžik, kdy jsem si řekl: "Je to borec!"
Co vašemu úmyslu říkali vaši nejbližší?
Ženě se ten nápad moc nelíbil. Narodil se nám syn a bála se, že bude na dvě děti sama. Po pár týdnech vyjednávání ale nakonec svolila. Pohlídat pomohla moje máma. Uskutečnit jsme to tedy mohli vlastně hlavně díky ženám. Tak jak to obvykle bývá.
Proč do toho vlastně šel tatínek?
Táta do toho šel asi kvůli mně a já kvůli němu. Navíc nás oba fascinují hory a tohle byla prostě šance uskutečnit dávný sen.
Co říkáte pořekadlu "Starého psa novým kouskům nenaučíš"?
Myslím, že starý pes se nový kousky učí pomaleji, ale učí. Já se s motorkou sžil za pár hodin, tátovi to trvalo tři dny. Ale dal to, což je nejdůležitější.
Jak jste si to s tatínkem v Himálaji nakonec užili?
Bylo to náročný, celkem jsme ujeli za 13 dní přes 1400 kilometrů z velké části horským terénem, po kamenitých cestách ve výškách přes 4000 metrů. Občas jsme museli brodit řeku, občas čelit nepřízni počasí. První tři dny jsme navíc jeli bez zavazadel, které nám na letiště nedorazily. Byly momenty, kdy už se zdálo, že to nedáme. Když jsme přilétali zpět, připadaly nám ty dva týdny jako dva měsíce.
Co udělal tento intenzivní zážitek s vaším vztahem? Kam ho posunul?
Po cestě jsem se v klášterech modlil za to, abychom dobře dojeli a pochopili smysl naší cesty. Obě modlitby byly vyslyšeny. Měli jsme čas jeden na druhého, řekli jsme si, co bychom si jinak neřekli, a díky odpojeni od civilizace jsme se i líp poznali.
Pěkné je vaše poselství: "Vemte svý rodiče taky někam ven." Chcete tím posílit mezigenerační soužití?
A nebo taky možná tím, že jsem to udělal, myslím jen na sebe. Bylo by fajn, kdyby mě na starý kolena dcera nebo syn vytáhli třeba na orbitální let kolem planety (smích).
Častý model ovšem je, že lidé "berou své rodiče ven" do all incllusive hotelu u moře, kde pak vedle sebe leží u hotelového bazénu. Tehdy asi nemohou projít tak zásadním společným zážitkem jako vy.
Takhle bych to neomezoval. Velké věci i příběhy se můžou dít klidně i v Bibione. Cesta sama má za mě smysl tehdy, vracíte li se domů jiní, než když jste odjížděli. Tohle se nám doufám podařilo.
Domovy důchodců jsou plné, někde se asi v mezigeneračním soužití stala chyba. Jaká podle vás?
Západní společnost je zaměřená na výkon. Staří lidé ho ztrácejí, a tudíž už pro ni nejsou tolik potřební. V horách, kde jsme byli, funguje podstatně méně věcí, lidé tam ale vypadají mnohem šťastnější.
