Jak náročné bylo ujít či uběhnout tisíc mil za dvacet dní?
Náročnost 1000 mil je přímo úměrná cíli, se kterým stojíte na startu. Má čtvrtá účast na tomto závodě mi přinesla především zkušenosti. Dvakrát jsem ho absolvoval na kole, jednou jsem si stanovil za cíl dojít kratší variantu, tedy 500 mil. Věděl jsem, že v kategorii chodec/běžec není ani metr zadarmo. Zde si neodpočinete, nesednete, nesvezete se jako na kole. Tělo má své hranice a za ty vás nepustí. Stanovil jsem si limit 20 dní a ten se mi podařilo splnit. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to není fyzicky i psychicky náročné. Věděl jsem, že základem úspěchu je hlava. Technické vybavení a fyzická kondice jsou plusovým bonusem.
Je tedy závod více o hlavě než o kondičce?
Každý ročník je jiný. Není návod ani předloha pro jednotlivé dny. Jeden rok jsou tropy a druhý je období dešťů. Jeden bouřku nepotká a druhý se z nich nemůže dostat. Jeden má puchýře, jiný natažený sval. Jindy špatně zvolená obuv vám způsobuje peklo. A tehdy musí nastoupit hlava, která vše ve vás řeší a nepošle vás na nejbližší vlak. Jít tři dny v dešti, spát po zastávkách a ráno v mokrých botách pokračovat nikomu nepřidá. A zase je tady ta hlava, která má za úkol vám vysvětlit, že právě toto jsou Míle. Dosažení sebepoznání.
Jak jste to měl v hlavě nastavené vy?
Má hlava byla nastavena na dvacet dní. Sem tam jsem si pohrával s myšlenkou zkusit dorazit do cíle dřív. Má hlava mě rychle zformovala a - jak se říká - hodila do klidu. Člověk může běžet jen tak, nakolik mu stačí dech. Pod šedesát kilometrů jsem nemohl denně klesnout, i kdybych měl jít do noci, to bylo pravidlo, které jsem měl stále na mysli.
Poslední dva dny jste však dávky ještě zvýšil.
Předposlední den jsem ušel osmdesát kilometrů, ten poslední jsem měl nachozeno podobně. Poslední den jsem věděl, že vše skončí. Kdy to bude, záleží jen na mně. Na dvanáctém kilometru, který mi zbýval do cíle, jsem odesílal kontrolní povinnou SMS a v tom mi volá kamarád: "Heleď, kdybys trochu pohnul, mohl bys mít čtvrtý nejlepší čas v historii!" Já byl ten den rozhodnutý, že dojdu třeba po třech, jen ať je to těch dvacet dní. Po této informaci jsem si dal dvě koly, půl litru kofoly, dvě tatranky a místo klopýtání jsem si dal dvanáct kilometrů běhu. Povedlo se a ten pomyslný čtvrtý nejlepší čas v historii jsem vybojoval. Současně jsem se stal devátým člověkem historie, který v této kategorii došel až do cíle.
Dá se vůbec na tak extrémní a nevypočitatelný závod natrénovat?
Na míle tak úplně natrénovat nejde, ale lze se připravit. Nesoustředil jsem se na objemy nachozených kilometrů, spíše jsem se nevyhýbal nástrahám počasí, kde jsem testoval, zda mnou zvolená výstroj je dle mých představ, co se funkčnosti týče. Trénoval jsem v dešti, blátě, bouřkách, protože o tom všem je tenhle závod a důležité je nevzdat ho, když není zrovna azuro.
Jak moc vás limitoval váš handicap?
Při chůzi mě moc nelimituje. Na rozdíl od jiných jsem více musel přemýšlet o praktičnosti. Vše, co jsem potřeboval, jsem musel mít po ruce tak, abych nemusel zastavovat. Vyměnit baterie v čelovce nebo navigaci, jíst, pít, stejně jako doklady, peníze nebo třeba kapesní nůž, to vše jsem mohl ovládat nebo vykonávat bez sundání batohu. Když mě v roce 2015 na závodě zastavili celníci a chtěli pas, říkal jsem jim, že ho mám v batohu, ať se nezlobí, ale že ho nesundám, nicméně že si ho mohou vyndat. Byly na nich vidět rozpaky ale usoudili, že na běžence nevypadám, a tak mi popřáli hodně úspěchů a odjeli.
Nedovedu si ale představit, jak jste mohl stejný závod zvládnout již dvakrát na kole.
No to si nedovede nikdo představit, protože má dvě ruce. Je to stejné, jako si já nedokážu představit být nevidomý. Jakákoliv zkouška končí zapojením příslušného orgánu nebo končetiny ve chvíli, kdy si přestanu věřit. Vše řídí mozek a ten, pokud ví, že nemáte ruku, tak se ji tam ani nesnaží dát. Místo toho hledá jiný způsob, jak situaci vyřešit. Při mém handicapu se hodně pracuje tělem, hlavně břichem, trochu se na tom kole tancuje. Já jsem dříve dělal choreografa a pohybového lektora, takže jsem se natancoval dost. Tělo nahrazuje chybějící končetinu například změnou těžiště.
Jak těžký je úchop jednou rukou, zvláště při sjezdech, kopcích a kostrbatých terénech?
Pokud vyloženě nemusím, kola se ani křečovitě nedržím a vím, že si ve sjezdech kolikrát najde lepší stopu než já. Ve sjezdu musíte vidět dostatečně daleko před sebe a nesmí vás nikdo limitovat. Když dlouho intenzivně brzdíte, ruka se dostane do křeče, musíte ji občas povolit. Další nevýhodou je, že nemůžete jít ve sjezdech za sedlo.
Jak máte uzpůsobené kolo?
Mám obě brzdy na jedné straně, každou ovládám jedním prstem. Vzadu mám čtrnáctirychlostní náboj, což je vlastně převodovka. Pro můj handicap je potom velkým přínosem celoodpružené, 29palcové kolo.
Během dvaceti dní chůze a samoty má člověk spoustu času na sebe a své nitro. Co se ve vás odehrává? O čem nejčastěji přemýšlíte?
Ze začátku jste zahlceni bordelem této rádoby civilizace, která si hraje na moderní dobu a která vás okleští o všechny vjemy. Tohle vyřešíte celkem rychle. Na závodě nepožívám kromě navigace a telefonu pro SMS žádné nápovědy ani technické vymoženosti. Nezjišťuji si počasí, noclehy. Prostě přijímám věci tak, jak přicházejí, a řeším je, až nastanou.
Kdybych měl připodobnit svou hlavu, jak vypadala na startu závodu na tisíc mil, tak to byla taková malá bezstarostná holčička, která se točí na patě do rytmu hudby a má radost z pohybu. Nikdo jí neříká, co a jak má dělat. Zkrátka a dobře takové bezstarostné dítě. A takhle jsem si to udržel až do cíle. V cíli byla má hlava snad ještě bezprostřednější a šťastnější.
Krize se nedostavila?
Čtvrtý a třetí večer před cílem jsem měl takové večerní krize. Přišel pocit osamění a smutku po nejbližších. Těšil jsem se na smích a oči své šestileté dcery, která mi držela palce, jak tvrdila. Prostě jsem se těšil domů.
Popisujete jinak vše velmi pozitivně, ale tisíc mil je určitě i o drilu, odříkání a negativních vjemech…
Ano. Jdu trochu jako tupá ovce, zmoknu, zapařím se a znovu zmoknu. V jedenáct večer ulehnu pod stůl před hospodou, kam se začnou potácet štamgasti a sem tam se na něco ptát. I takové jsou Míle. Na Slovensku jsem zažil velké bouřky, telefon je utopenej, z peněz teče voda, z cesty je prudká řeka, padají provazy vody a já v tom musím jít. Není cesty zpět. I tak ten závod dokáže vypadat. Já ale věděl, do čeho jdu a co se vše může stát. Mé oblíbené pravidlo říká, že lépe se hledá cesta k cíli než na cestě cíl. Já cíl měl a byl zde dobrovolně. Nebylo tedy o čem přemýšlet, a tak jsem se raději věnoval hledání cesty k cíli.
Říkáte, že nebylo cesty zpět. Ještě lze vzdát…
Ale já jsem tam nešel, abych vzdal, ale abych to dokončil. Nevěřím na zázraky, ale spoléhám na ně. To mě naučil Honza Kopka, zakladatel tohoto závodu. Světe, div se, ono to funguje! Občas jdu zdánlivě "do nikam" a tam je někdo, kdo mě pozve na nocleh. Všechna svoje velká i malá životní i závodní vítězství se stala námětem motivační knihy, která by měla vyjít před Vánocemi. Nazval jsem ji "Vzdát můžeš zítra". A to je přesně moje krédo - pokaždé, když to chceš vzdát, nechej rozhodnutí na příští den.
Vyhledáváte tyto extrémní akce?
Ne, ony vyhledávají mě. Ale co je to extrém? Člověk, který se vrátil z míst, odkud se většina lidí již nevrátí, si je vědom toho, že by člověk neměl chodit za hranici svých možností. Události v roce 1999, kdy jsem měl těžkou havárii na motorce, nastartovaly moje další směřování. (Richard Štěpánek přežil klinickou smrt a absolvoval 21 operací během 21 dnů - pozn. red.)
To jste býval choreograf, pohybový lektor, průvodce na sportovních zájezdech. Nehoda vám převrátila život. Co děláte teď za zaměstnání?
Pracoval jsem s lidmi a pro lidi. Teď se věnuji práci s lidmi, kteří potřebují pomoct. Dělám pro neziskovky, nadace, pro dětské domovy, jsem taková děvečka pro všechno a také šiřitel pozitivní energie. Na svých motivačních přednáškách otevírám diskuse o všem, co lidi nejvíce zajímá. Lidé potřebují vzory. Proto říkám, že pokud by můj příklad pomohl jednomu z tisíce, má moje práce smysl. Mé články a připravované knihy jsou právě těmi ukázkami, že když chceš a jdeš za svým cílem, pak ho dosáhneš. Práce mě musí bavit a potom je mi jedno, kolik jí věnuji času. Rozhodl jsem se totiž, že se chci svým životem bavit.
Přijde mi, že dnes už je plno lidí tak zpohodlnělých, že mnohé závody vzdají při prvním puchýři a neřeší to takhle.
Je to pohodlnější. Najednou můžeš vše ukončit a zdánlivě vše vyřešit. Lidé spíš než řešení hledají důvod, proč vše ukončit neboli vzdát. Jen najít důvod, aby ta zodpovědnost padla na něco, nebo někoho jiného. Netuší totiž, že si nevědomě škodí. Život je totiž postaví znovu před stejnou překážku, jen jí dá jinou podobu, a oni pokud ji nepřekonají, nikdy se nemohou posunout dál. Celý život budou jen utíkat, až je život převálcuje a oni dají vydělat všudypřítomnému farmaceutickému průmyslu. Utíkají před první překážkou, nebo ji složitě obcházejí. Místo dřiny, pokory a poctivé práce do sebe cpou chemii, třesou se na různých plošinách, nechají za sebe pracovat různá hejblátka, aby potom mohli se svým, co nejvíce palcovým dotykáčem sdělit celému světu, co právě dělali.
Je to pro vás smutný pohled?
Je smutné pozorovat, jak rodiče raději než svůj čas věnují dětem peníze a techniku, jen ať mají pokoj. Svět se zaplavuje neskutečným množstvím technických vymožeností. Jednou nějaká chytrá hlava přijde na to, co už mnozí víme dávno, a sice že nám všechny tyto vymoženosti ublížily a ubližují. Je mi líto hlavně dětí, které neprožijí krásné dětství v přírodě, ale na sociálních sítích s moderním účesem a velkým dotykáčem. Všechny ty krabičky je odvádějí od všech opravdových vjemů. Lidé se tímhle řítí do záhuby, i když se tváří, že jsou světoví.
