Když před devatenácti lety opustil dětský domov, ihned nastoupil povinnou vojenskou službu, což popisuje jako "rok k dobru". "Naučil jsem se lépe komunikovat, mít nějaký řád a návyky," popisuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Po odkroucení vojny se však ocitl bez zázemí, práce a střechy nad hlavou. Na úřadech si jej přehazovali tam a zpátky. "Bylo pro mě těžké uplatnit se na pracovním trhu, vstoupit do běžného chodu života. Ale zároveň to pro mě byl impulz k uvědomění si, že takhle žít nechci," dodává.
Společně s ředitelem chomutovského dětského domova oslovil několik organizací, včetně Člověka v tísni. Právě jedna z nejznámějších českých neziskovek mu tehdy podala pomocnou ruku - získal peníze na ubytovnu a později i brigádu v nadaci.
"Měl jsem obrovské štěstí, že jsem v Praze narazil na lidi, kteří mi pomáhali postupně shánět brigády, třeba i v nadaci. Během dvou let jsem pak přišel na to, že bych chtěl pracovat s dětmi," vysvětluje.
Musím dokazovat, že nejsem "ten špatný"
S pomocí nadace české modelky nejprve absolvoval kurz ošetřovatele, později i kurz asistenta pedagoga. V roce 2004 mu pak od jedné z tet, která jej v dětském domově vychovávala, přišla nabídka na práci s těžce tělesně a mentálně postiženými dětmi v Diakonii v pražských Stodůlkách.
"Zjistil jsem, že na tom nejsem tak špatně a starosti nebo překážky, které mám, byly rozhodně jednodušší, než mají třeba těžce postižené děti a jejich rodiče," přesvědčuje.
Ne zrovna jednoduchá práce jej naplňuje proto, že sám může aktivně a fyzicky někomu pomoci. A díky ní dostal také příležitost se v oboru postupně dovzdělat. Přiznává, že od začátku musel dokazovat lidem kolem sebe, že není "ten špatný" a něco umí.
Obstrukce zažil třeba při hledání bydlení. "Po telefonu to bylo všechno v pořádku, když jsem přišel na prohlídku, nastal problém. Nechci říkat, že by jim vyloženě vadilo, že jsem romský kluk, ale možná měli nějaké špatné zkušenosti s Romy a to je ovlivnilo," myslí si.
Že není problémový, musí dokazovat dodnes. "Vlastně musím neustále prokazovat své schopnosti, to, že nejsem tak špatný a že patřím mezi běžnou společnost. Prokazuju to denně, třeba i revizorům v tramvaji, kteří mě kontrolují jako prvního ze všech," vysvětluje.
Lidi by se měli naučit navzájem si naslouchat
Na podobné situace si podle svých slov již zvykl: "Myslím, že lidi často něco řeší v sobě, třeba se jim nedaří a pak si říkají, proč by se mělo dařit zrovna těmhle. Myslím, že když se lidi naučí si navzájem naslouchat, nebudeme řešit, jestli je někdo žlutý, bílý, červený nebo fialový," dodává.
Dnes pracuje v azylovém domě pro muže bez domova a podílí se na projektu To dáš!, který pomáhá dětem z dětských domovů, domovů na půli cesty a matkám z azylových domů se uplatnit na pracovním trhu. "Cítil jsem to jako další výzvu a taky je to pro mě srdeční záležitost," vysvětluje Trnka.
Projekt vznikl ve spolupráci s česko-slovenskou pobočkou Coca-Cola HBC a společností Accenture. Zájemce, kteří se do projektu zapojí, opečovávají mentoři kompletně po personální stránce.
"Začínáme profesní diagnostikou - sedneme si nad životopisem a probereme pracovní zkušenosti, studijní zkušenosti. Pak dáme zájemcům doporučení, jak upravit životopis a kam se třeba pracovně ubírat. Pomáháme vydefinovat silné a slabé stránky, připravit se na pohovor a zjistit, co by daného člověka zajímalo," popisuje projektová manažerka Petra Visscher.
Děti z dětských domovů se potýkají s nejistotou
Trnka zajišťuje komunikaci s lidmi zapojenými do projektu, řeší i případné problémy na pracovišti a jejich osobní problémy. "Moje úloha je jim pomoci, aby nemlžili zaměstnavatelům nebo si nevymýšleli pohádky, když zaspí nebo onemocní. Podporuju je tím, že jim řeknu, že se to stává, a poradím, co mají dělat," vysvětluje.
Právě selhání a nejistota patří podle Visscher mezi největší problémy, se kterými se děti z dětských domovů a ženy z azylových domů potýkají. "Nečekají, že by se jim mohlo podařit něco víc. Velmi často selhávají znovu a znovu, je pro ně těžké se z toho stereotypu vymanit," dodává projektová manažerka.
Trnka může jako mentor zapojeným lidem nabídnout svou životní "neúřednickou" zkušenost. "Většinou se setkávají s úředníky, všechno je nalinkované. Ale my jim umožňujeme, aby s námi komunikovali, jak jsou zvyklí, a pak s nimi dále pracujeme," popisuje s tím, že jim může říct, jak určité věci vnímal on a jaký byl jeho život po dětském domově. "Můžu jim říct, jak jsem to tenkrát udělal já, proč jsem něco změnil a kam jsem se šel zeptat," sděluje Trnka.
Nejen učňáky, ale i konzervatoř
Podle něj je velmi důležité začít pěstovat pracovní návyky co nejdříve. "Je skvělé, že můžou chodit na brigády. Protože jsou pod kontrolou dospělého člověka, ale zároveň získávají první pracovní návyky, to je důležité," vysvětluje a dodává, že podstatné je také předcházet problémům a případným "sociálním kolotočům", ze kterých se pak těžko vyskakuje.
Projektu se zatím zúčastnilo šest desítek lidí a podle Visscher i Trnky mají zájem i zaměstnavatelé. S účastníky pracují mentoři individuálně a dlouhodobě, získáním práce to totiž nekončí. Mnohem klíčovější je schopnost si ji udržet. Nadace nepodporuje ale jen vzdělávání v učebních oborech, ale také třeba umělecké sféře. Jednu z dívek například před časem podpořila ve studiu na konzervatoři.
Josef Trnka si myslí, že situace pro dnešní děti z dětských domovů je mnohem lepší než před lety. A to nejen lepším přístupem k širokému spektru vzdělání, ale také změnou systému dětských domovů. "Dětí bylo dříve ve skupině mnohem víc a času na ně mnohem míň. Dneska fungují ve formě rodinných buněk a péče je mnohem individuálnější," říká.
Nejpalčivějším problémem pro ty, co brány domova opustí, zůstává podle Trnky bydlení: "Je potřeba vyřešit sociální bydlení, ale to si musí uvědomit lidi na správných místech." Do budoucna by si taky přál, aby i ti, které v dětství opustili ti nejbližší, dostávali lepší pracovní nabídky, a dokázali se tak postavit na vlastní nohy.
