reklama
 
 

Jako první hráč NBA se přiznal k homosexualitě. S předsudky bojuji pořád, říká psycholog Amaechi

6. 11. 2017
Šestačtyřicetiletý John Amaechi je někdejším nejlépe placeným britským hráčem basketbalové NBA. Když před deseti lety opustil dráhu profesionálního sportovce, stěží dokázal přesvědčit veřejnost, že je také dobrým psychologem. Aby toho nebylo málo, přiznal se syn nigerijského otce a britské matky jako první profesionální basketbalista ke své homosexualitě. I dnes, po tolika letech, se i přes svou angažovanost v neziskovém i komerčním sektoru ve Velké Británii setkává s xenofobními narážkami. „Kvůli tomu, jak vypadám, se lidé chovají často jinak. Nevěří mi, že jsem psycholog, nenechají mě dívat se v obchodě, sledují mě, jak nakupuji. Někteří si mě pletou třeba s obsluhou,“ říká v rozhovoru.
Doporučujeme

Váš nynější profesní profil je na míle vzdálený dráze profesionálního hráče basketbalu. Jak se ze sportovce stane uznávaný psycholog a vyučující na univerzitě?

Během své basketbalové kariéry jsem studoval univerzitu, takže můj plán byl stát se psychologem. Vím, že je to pro mnoho lidí neobvyklé, ale pro mě to tak zkrátka vždycky bylo. Věděl jsem, že nebudu sportovcem navždy, nikdo nedělá sport navždy. A věděl jsem, že chci dělat něco, co bude důležité, hodnotné a užitečné pro společnost. A taky vždy zajímavé, každý den je jiný. Jednou jednám s velkou firmou, jindy se školou nebo s jednotlivcem.

Setkáváme se u příležitosti světové konference k Mezinárodní ceně vévody z Edinburghu (DofE) v Praze, což je vaše další práce, protože před půl rokem jste se k organizaci připojil jako ambasador. Co máte na starosti?

Aktivity DofE ve východní Evropě rostou nejrychleji z celého kontinentu. Ve Velké Británii je ale cena často vnímaná jako něco pouze pro bohaté děti. Snažím se tedy ukázat, že je pro všechny mladé lidi, nejen pro určitou sortu. Chceme se ujistit, že se o ní dozví i co nejvíce lidí.

Dalo by se říci, že vy sám jste neměl zrovna snadné dětství. Vyrůstal jste bez svého nigerijského otce, matka-samoživitelka se musela hodně otáčet, aby vás a vaše sestry uživila. Ovlivnilo vás to při výběru profesní dráhy psychologa a aktivisty v neziskovém sektoru?

Řekl bych, že moje dětství bylo na míle vzdálené nějakému strádání. Vím, že si lidé o mém životě můžou myslet, že jsem měl nějaké obtíže… Ale moje matka nás se sestrami nikdy nenechala pocítit, že nic nemáme. I když jsme měli málo jídla, my jsme vždycky jedli, ona ne. Takže si myslím, že jsem měl velmi dobré zázemí, a dokážu si představit, co znamená jej nemít, slyšel jsem mnoho prožitků jiných lidí. Já sám jsem, kdo jsem, díky své matce. Byla neuvěřitelná. Když na mě promluvila, bylo to stejné jako vyjít ven do krásného, slunečného dne bez mráčku, kdy zavřete oči, otočíte hlavu směrem ke slunci a teplo a světlo projde celým vaším tělem.

Prý vám občas lidé nevěří, že jste psycholog. Bylo těžké přesvědčit veřejnost o vašich kvalitách, když jste skončil s dráhou profesionálního basketbalisty?

John Amaechi, OBE (46)

John Amaechi, OBE (46)

  • Psycholog, učitel na University of East London, konzultant a někdejší nejlépe placený britský hráč NBA.
  • Je synem Nigerijce a Angličanky, stejně jako jeho dvě sestry. Vyrůstal na severozápadě Anglie, nyní žije v Manchesteru.
  • Vystudoval Pensylvánskou státní univerzitu a San Diego University for Integrative Studies v Kalifornii.
  • Kromě basketbalové kariéry pracoval v Centru pro sociální spravedlnost a Londýnské organizační komisi pro olympijské a paralympijské hry (LOCOG). V roce 2002 si otevřel svou vlastní konzultantskou společnost Amaechi Performance Systems.
  • Kromě toho se věnuje neziskovému sektoru, je aktivní v manchesterské nadaci ABC, Komisi pro policejní etiku v Manchesteru nebo Mezinárodní ceně vévody z Edinburghu.
  • Je nejlépe prodávaným autorem New York Times. V roce 2007 vydal knihu s názvem Man in the Middle
  • V roce 2011 mu byl udělen Řád britského impéria (OBE) za jeho služby v oblasti sportu a neziskovém sektoru.

Trvalo šest let, než mě lidé začali brát jako psychologa vážně. Myslím, že tomu pomohl čas, který uběhl od doby, kdy jsem naposled hrál zápas. A samozřejmě dneska vypadám jinak než kdysi. Jsem větší, tlustší a šedivý (směje se). Abych byl upřímný, teprve poslední tři roky za mnou lidé chodí jako za psychologem. Trvalo to, ale jsem rád, že to tak je.

Jste také prvním hráčem NBA, který přiznal svou homosexuální orientaci, což bylo v roce 2007 docela převratné. Jak jste se cítil?

Bylo to hrozivé, protože tehdy nebyli Američani v tomto ohledu tak progresivní. Je teda pravda, že se k náladě během prezidentského úřadu George Bushe zase trochu vrací. Tehdy se obávali, že homosexuálové jsou lidé, kteří se morálně rozkládají. Že unesou jejich děti a že je naverbují… všechny možné hlouposti. V Americe mají mnoho zbraní, takže jsem se bál, že lidé vezmou věci do svých rukou. I teď dostávám každý měsíc výhrůžky smrtí, je to směšné.

Myslím, že moje přiznání bylo důležité, protože lidé si ostatní neustále škatulkují. Například pokud jste novinář, musíte být starší bílý muž. Jen pokud děláte válečného zpravodaje, můžete být mladší muž. Pokud jste homosexuál, podle mnohých to znamená, že chodíte každý den do posilovny, pijete jablečné martini a nosíte v kabelce maličkého psíka. Chci ukázat, že společnost je plná různých lidí a diverzifikace je součástí krásy. Doufám, že svým coming-outem ukazuju, že jsou také homosexuálové jako - jsem trochu nudný, trochu podivínský, mám rád muzikály, ale taky auta. (smích) Jsem byznysmen, ale nepodnikám v módě, o které toho moc nevím. Je fajn, že lidi zjistí, že homosexuálové nemusí vypadat určitým způsobem.

Znáte třeba někoho, komu jste svým coming-outem napřímo pomohl?

Dostal jsem pár zpráv a dodneška mě občas někdo zastaví na ulici a řekne mi, že mu můj coming-out pomohl, což je milé. Potkal jsem se taky s Obamou na konci jeho prezidentského období, přijel tehdy do Londýna a chtěl se se mnou setkat. Řekl mi, že to, co jsem udělal, bylo pro Ameriku důležité a že to pomohlo lidem lépe porozumět LGBT komunitě. Takže jsem si vzal jeho slova k srdci.

Poznávají vás lidé na ulici často?

V Manchesteru, odkud pocházím, a trochu v Londýně. Ale musím říct, že mě spíše poznávají podle hlasu, protože moderuji v rádiu nějaké politické pořady, než podle tváře. Někdy si s někým povídám a on mi pak najednou řekne - vy jste z rádia! Je to zajímavé, ale často si nepředstavují, že můj hlas vychází z takového těla.

A co si pod ním teda představují?

Nevím, ještě jsem na to nepřišel. Ale jsem si jistý, že můj hlas v lidech evokuje obrázek vzdělaného profesora světlé pleti. Nemůžete to lidem zazlívat, můj hlas je velmi obecný.

Cítil jste se někdy diskriminován kvůli tomu, kým jste?

Jasně. Na světě je mnoho velmi přímých lidí, kteří se bojí neznámého. Bojí se černochů, velkých lidí, homosexuálů… kohokoliv. Takže se mi to stává každý den. Kvůli tomu, jak vypadám, se lidé chovají často jinak. Nevěří mi, že jsem psycholog, nenechají mě dívat se v obchodě, sledují mě, jak nakupuji. Někteří si mě pletou třeba s obsluhou.

Ale tohle se přece ženám stává každou chvíli. Jsem si jistý, že se vám taky stalo, že jste přišla na schůzku, lidi se dívali kolem dokola a ptali se: 'A kde je ta novinářka?' A vy jste možná odpověděla: 'Přímo před vámi.' Všichni to zažíváme, takže cítím jistou zodpovědnost za vzdělávání lidí a přesvědčování, že se nemusí bát neznámého. Inkluze je velmi důležitá. Nesnažím se, aby k sobě byli všichni milí, ale chci, aby vyhráli tím, že nezůstanou homogenní. I naše geny ví, že rozmanitost je dobrá. Když se jako druh rozmnožujeme, každý nový jedinec je co nejodlišnější od svých předků, protože odlišnost funguje jako ochrana. Znamená to, že když přijde nějaká nemoc, vůči které třeba rodiče nejsou imunní, dítě má velkou šanci, že imunní bude, protože je jiné. Ve společnosti platí to stejné, proč to nebereme stejně?

Trošku mě překvapuje, že se vám tyhle věci dějí ve Velké Británii. Kdyby se to stalo v České republice, asi bych to spíš pochopila.

Myslím, že ve Velké Británii panuje starosvětská rasová ignorace. V České republice je nyní pravděpodobně více diverzity, než bylo kdysi, což je dobře, protože to vytváří příležitosti pro nové nápady a posiluje kreativitu. Ale dříve zde bylo velmi málo lidí, kteří by vypadali jinak. Moje sestra byla před deseti lety v Praze na návštěvě a stala se jí velmi neobvyklá věc - lidi jí sahali na vlasy. Nebylo to nic rasistického, nikdy takové vlasy neviděli, tak si chtěli sáhnout. Jen vsuvka pro vaše čtenáře - nesahejte černochům na vlasy. (smích)

V Anglii je to jiné. Jsme multikulturní, žije zde mnoho různých lidí, ale zároveň je s nimi spojováno mnoho stereotypů. Takže pokud jste sportovec, jste hloupý. Pokud vypadáte jako sportovec, jste pravděpodobně hloupý. Pokud jste žena, nejste dobrý lídr a neberete svou práci seriózně, protože budete mít hned, v jedné sekundě, deset dětí. Tyhle stereotypy navíc velmi ovlivňují myšlení lidí a menšin.

Myslíte si, že se šikana přistěhovalců a jejich potomků v Británii zhoršila v souvislosti s politickým děním posledního roku, jako je třeba brexit?

Nemusím nad tím příliš rozmýšlet, je to tak. Výzkumy mluví jasně - úroveň homofobních urážek, rasistických urážek, etnických a xenofobních urážek vzrostla. Počet lidí, kteří plošně nenávidí černochy nebo lidi z východní Evropy, je neskutečný. Chápu nenávist, já sám nemám rád některé lidi, ale nenávidím je kvůli nějaké specifické věci, kterou řekli nebo udělali, nemá to nic společného s jejich původem. Neukážu si na nějakou zemi a neřeknu - nenávidím vás. Brexit tohle všechno zhoršil a Trump také.

Co se stane, když jeden z nejmocnějších lidí na světě řekne, že je v pořádku…ani to nedokážu vyslovit (na chvíli se odmlčí)… osahávat ženu? Říká mužům, kteří byli odmítnuti ženami, že každý, kdo neměl štěstí v lásce, si může vzít, co mu nebylo dáno. Ale to není pravda, nemůžete si vzít, co vám nebylo dáno! Trump ale říká, že můžete. Že si můžete dělat legraci z postižených lidí, z Mexičanů nebo jakýchkoliv jiných emigrantů. Říká, že je můžete nenávidět. Je příšerné, jak svou moc zneužívá.

Mluvil jste o tom, že vy sám pořád dostáváte výhrůžky. Jak vnímáte rostoucí násilí a nenávist v internetovém prostředí?

Myslím, že jenom ti nejslabší lidé vyhrožují ostatním. A ještě slabší vyhrožují ostatním on-line. Je pravděpodobné, že i pod tímto článkem se objeví nějaké příšerné komentáře. Lidé by měli vědět, že trolové, kteří pod jakýkoliv článek napíšou odporný a krutý komentář - většinou anonymně pod nějakou divnou přezdívkou, jsou součástí společenského problému.

Jak se tedy podle vás dá zabránit šíření nenávisti on-line?

Neexistuje žádné formální vzdělání zaměřené na inkluzi. Prosakuje vámi jen to, co vám říkají rodiče, prarodiče, učitelé, co slyšíte na ulicích, vidíte v médiích…Nevím, jak je to tady, ale v některých zemích jsou média velmi polarizovaná. To všechno nás vtahuje, takže jediné, co můžete udělat, je učit se o inkluzi odmala. Číst knížky s různými obličeji, bavit se o tom s ostatními lidmi. A nejenom o barvě pleti a pohlaví, ale taky třeba o tom, proč je tohle dítě tišší než jiné nebo proč je jiné dítě hlasité… Jedinou odpovědí na diverzifikovanou společnost je vzdělání.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama