Je teplý slunečný den, první po srpnových deštích a příznivé počasí vylákalo k nově zrekonstruované tramvajové smyčce u zastávky Malovanka na pražských Hradčanech spoustu lidí. Mezi kolejemi pod červeně natřenou železobetonovou lávkou posedávají rozverní studenti s půllitry piva, ale překvapivě i byznysmeni v drahých oblecích se šálky kávy. V kabině odstavené Tatry T3 zaparkované v podchodu pak řádí skupinka dětí, takže se z vozu v jednom kuse ozývá hlášení o příští stanici, přestože tahle tramvaj už nikam nevyrazí.
"Je z roku 1989 a za covidu ještě jezdila po Praze. Pak se ale začala v centru zasekávat a závadu už nešlo opravit. Celkově má najeto asi milion dvě stě tisíc kilometrů a dostali jsme k ní i technický průkaz. Jako jedni z mála se teď můžeme pochlubit tím, že vlastníme tramvaj," usmívá se čtyřicetiletý Jan Řídký a nastupuje za svým stejně starým parťákem Ondřejem Kužílkem dovnitř. Typická červená a šedá plastová sedadla jsou tu umístěná naproti sobě a doplňují je stolečky. Kdyby pražská hromadná doprava měla jídelní vozy, vypadaly by přesně takhle. Ceduli se zastávkami pak v bistru Točna nahrazuje jídelní a nápojový lístek.
Občerstvení se Jan a Ondřej rozhodli postavit na jednoduchém receptu, který ovšem bude díky poctivým ingrediencím vyladěný k dokonalosti. Proto ve food trucku sousedícím s tramvají vsadili na belgické hranolky z vlastnoručně krájených a nadvakrát smažených brambor, které si zákazníci mohou dopřát ve třech variantách. "Nabízíme buď klasické cheesy fries s omáčku z čedaru a parmazánu posypané slaninou a cibulkou, anebo si hranolky můžete dát s trhaným vepřovým masem, případně ve veganské verzi se zeleninou," vyjmenovává Jan.
Jídlo pak návštěvníci mohou zapít domácí limonádou, proseccem, míchanými drinky Mango spritz a Peach spritz nebo zlatavým mokem z minipivovaru Kladno Kročehlavy. "Vyrábí pro nás speciálně točenou desítku a dvanáctku s logem tramvaje, nad kterou se vznáší pivní pěna. Vymyslel ho můj brácha, který moc hezky kreslí a má na svědomí taky támhleten mural s motivem spartakiády," ukazuje Jan na nástěnnou malbu u kolejiště. "Na podzim si tady pak lidé stejně jako loni budou moct na ohni opéct točeňák. Zažít táborák na místě, které je jen deset minut chůze od Pražského hradu, se vám jen tak nepoštěstí," láká.
Mysleli, že jsou z banky a marketingu dost vyškolení
Sám bydlí na nedalekých Petřinách, a když měl během covidového lockdownu více času bloumat po okolí, zavedlo ho to jednou právě k tramvajové točně. "Tehdy to byl úplný brownfield - mrtvé místo uprostřed města, které vypadalo jako po apokalypse. Lávka nad kolejemi kdysi přiváděla stovky tisíc lidí na spartakiádu. Když ale posléze přestal fungovat Strahovský stadion, ztratila svůj účel a na dlouhou dobu se zavřela. Schody byly zadělané pletivem, v podchodu spali bezdomovci a kolem se povalovaly injekční stříkačky," líčí Jan.
Navzdory neutěšenému stavu však v místě viděl potenciál a chtěl mu vdechnout nový život. Zavolal proto svému bývalému spolužákovi z gymnázia Ondřejovi, který v sousedství taky vyrůstal, a s lahváčem vyrazili točnu omrknout. "Honza to díky práci v bance umí s čísly a já mám zase marketingovou agenturu. Proto nám připadalo, že máme na start společného podnikání ideální předpoklady. Poučkám o tom, že člověk nemá dělat gastro, když tomu nerozumí, jsme se tehdy smáli. Pak nás to trochu doběhlo," připouští Ondřej.
Když si začali představovat, čím by zanedbanou točnu mohli oživit, Jan nadhodil, že by tam mohlo symbolicky vzniknout bistro v tramvaji. Následně se pustili do vyjednávání se zástupci Technické správy komunikací i městské části Praha 6, kteří sice byli z nápadu nadšení, ale jeho realizace jim připadala příliš složitá a nákladná. Posun nastal až díky iniciativě zastupitele Adama Scheinherra ze sdružení Praha sobě, který se rozhodl zpustošené místo revitalizovat a nechal na jeho obnovu vypsat výběrové řízení. Na zaslání projektu včetně odhadovaných nákladů rekonstrukce, koncepce menu a kulturního programu přitom zájemci dostali sotva týden. Přesto Jan s Ondřejem konkurz vyhráli.
Chtěli vytvořit malý Berlín, který by lidi spojoval
Potom se rozhodli oslovit svého známého z architektonické školy Archip, který dal studentům za úkol vymyslet, jak by místo mohlo vypadat. Zadání bylo prosté - přijít s návrhem, který točnu za co nejnižších nákladů zútulní, a zároveň představit dlouhodobou vizi, díky níž by se lidem otevřelo i její okolí včetně přilehlé louky. "Sešli jsme se tu se studenty z celého světa a dostávali jsme od nich otázky, které jsme si do té doby nekladli. Ptali se například, jak by se tu lidé ideálně měli cítit. Tak jsme jim řekli, že bychom z točny rádi udělali malý Berlín," přibližuje Jan.
"Jeden z týmů prosazoval myšlenku, že nejlepší místa ve veřejném prostoru dokážou lidi přivést k interakcím, do kterých by se jinde nepustili. Zároveň zdůrazňoval, že tam musí být co nejvíc různorodých možností k sezení," popisuje. Když člověk pozoruje družnou náladu, která v tu chvíli panuje u stánku s občerstvením, ale i na okolních lehátkách nebo na schodech lávky obsypaných volně přemístitelnými dřevěnými sedátky a stolečky, musí uznat, že se vize do puntíku naplnila.
Zatímco s rekonstrukcí a zpřístupněním lávky nadšencům pomohlo město, přestavby tramvaje, kterou poskytl pražský dopravní podnik, už se museli ujmout sami. "Byli jsme zvyklí na svou sedavou kancelářskou práci a najednou jsme lezli po čtyřech a snažili se k podlaze přišroubovat sedadla. Honza je naštěstí o poznání šikovnější," chválí Ondřej svého parťáka. "Nejdřív jsem musel půlku podlahy odmontovat, abych vůbec zjistil, kde se co dá přivrtat. Jednou jsem dokonce musel zalézt dolů mezi kola tramvaje, což popravdě vůbec nebylo příjemné," přiznává Jan.
Šotouše dřív neznali, dnes u nich někteří pracují
Chyběly jen dva týdny do otevření, když jim do cesty vstoupila jedna nečekaná komplikace. "Mluvil jsem s lidmi z PR oddělení pražského magistrátu o názvu Točna a k mému překvapení mě upozornili, že není zcela správný. Vysvětlili mi, že tady na Dlabačově ve skutečnosti není točna, ale obratiště, a zeptali se mě, jestli podnik nechceme přejmenovat. Říkali, že má Adam Scheinherr coby náměstek primátora pro dopravu mezi sledujícími na sociálních sítích hodně šotoušů a že pak může dostávat negativní komentáře. Název obratiště mi nepřišel zrovna sexy, tak jsem jim namítl, že už máme natištěné půllitry s nápisem Točna. To je naštěstí přesvědčilo, že si můžeme původní jméno nechat," směje se Jan.
Provoz nakonec kvůli dlouhému schvalovacímu procesu zahájili až loni v září, a letní sezona jim tak utekla. Přesto se jejich bistro od začátku těšilo velkému mediálnímu zájmu, takže se ve svém food trucku museli hodně ohánět. "Nejdřív jsme ve stánku byli sami. Přes týden jsme se věnovali svým profesím, o víkendu jsme si odpracovali dvě čtrnáctihodinové směny v bistru a v pondělí už jsme zase seděli v kancelářích. Sám jsem se díky tomu stal odborníkem na pípu, kterou teď umím celou rozebrat a pak ji dát zase dohromady. Postupně jsme naštěstí začali najímat zaměstnance, což nám umožnilo otevírací dobu rozšířit i na všední dny a taky část úkolů delegovat," vrací se Jan k náročnému startu.
Za pultem food trucku tak nyní zákazníci mohou potkat studenty, ale i Ukrajinku, která má jako jedna z mála zkušenosti z gastronomie, nebo několik fanoušků hromadné dopravy. "Dřív jsem vůbec netušil, že nějaká subkultura šotoušů existuje. Poznal jsem je, až když jsem tady jednou ráno smutně koukal na posprejovanou tramvaj. Najednou se kolem mě shlukla skupinka lidí, kteří milují hromadnou dopravu, a pomohli mi ji očistit," vzpomíná Jan. Do ikonického modelu T3 si tak nechodí hrát jen malí rošťáci, ale i dospělí.
Nikomu nic nediktují, točnu mění sami návštěvníci
Točna se zároveň stala mimořádně oblíbeným místem pro rodiče. Děti se totiž v tramvaji dovedou zabavit i na několik hodin a matky či otcové si mezitím mohou konečně dopřát vytoužený klid. "Vůbec se nemusí bát, že by se tramvaj omylem rozjela. Pořádně jsme ji tu zaklínili a vepředu i vzadu je přivařená kolej, takže ji odsud nikdo jen tak nedostane," ujišťuje Jan. Vůz T3 ale může stejně tak sloužit jako přesvědčivá výmluva. "Kdysi tady seděl jeden pán u piva, a když mu zavolala manželka, aby se zeptala, kde se tak dlouho zdržel, odpověděl jí, že už je v tramvaji," vypráví.
V budoucnu by Jan s Ondřejem k točně rádi dostali také více kultury. "Zatím jsme se pokusili o dva koncerty. Hned u prvního nám ale celý den šíleně pršelo, takže písničkář, kterého jsme pozvali, nakonec odehrál jen soukromé vystoupení pro pět posluchačů v tramvaji. Zároveň ale přibývá lidí, kteří si sem sami přinesou kytaru, dají si pivko a začnou si zpívat, jako by seděli někde u ohně. Pokud by si tedy u nás třeba nějací pouliční muzikanti chtěli zkusit, jak na ně publikum reaguje, ať se nám klidně ozvou," vzkazuje Jan. "Nebo jsme se nedávno domluvili s jednou šotouškou, která kreslí krásné obrázky tramvají, že bychom tu mohli její plakáty vystavit. Rádi dáme prostor komukoli, kdo se chce ukázat, ale zatím nedostal šanci," dodává.
"Největší radost nám dělá, když se místo spontánně proměňuje s lidmi, kteří sem přicházejí. Nechceme diktovat, co se tady má dít. Naopak sledujeme, jak prostor využívají sami návštěvníci, a snažíme se jim vyjít vstříc," zdůrazňuje Ondřej. Z loňska si dokonce vybavuje komorní předvánoční akci, při které si lidé do tramvaje přišli společně zazpívat koledy. V zimě proto s Janem stejně jako minulý rok plánují nabízet svařák nebo horkou čokoládu a už na podzim lístek doplní jejich vlastní pálenka. Přes léto mívá bistro Točna otevřeno každý den kromě pondělka.
