Váš profil se jmenuje Vyjezdi.se, jak se tedy vyjezdit s co možná nejmenším stresem? Pro člověka, který má opravdu strach z řízení a provozu na silnici, může jen samotná cesta na nákup představovat horor.
Pro mě je základem komunikace. Nejprve potřebuji zjistit, čeho se člověk bojí a proč. Často si sami v hlavě vytváříme scénáře, které jsou velmi nepravděpodobné nebo nelogické. Musíme si je představit a stanovit si realistický cíl. Dnešní doba nás tlačí k neustálému seberozvoji a rychlému zlepšování se, proto používám slovo "realistický". Nejhorší rada je "prostě sedni a jeď". Pokud je taková cesta na nákup nepromyšlená a vede přes místa, na něž moje schopnosti a zkušenosti nestačí, pak je jasné, že to může být horor.
Máte ze své praxe nějaký konkrétní příklad?
Vzpomínám si na klientku Natálii. Přítel jí navrhl, aby řídila a že pojedou "jenom tady 10 minut do Lidlu". Sice tam dojela, ale dost vysílená, a jakmile zastavila, rozplakala se a zpátky už rozhodně řídil nechtěla. Ano, bylo to "jenom 10 minut", ale musela přejet několik velkých křižovatek, měnit pruhy, přejet Barranďák v tom nejhorším směru a v hustém provozu.
Vůbec se nedivím, že ji to rozplakalo, to bych taky brečel. Z téhle příhody si odnesla pocit, že není schopná řídit ani 10 minut. Jakmile jsme společně naplánovali cestu Prahou podle jejích aktuálních schopností, zvládla řídit celou hodinu v kuse a bez zastavení, protože ji to bavilo. Vrátila se nadšená a překvapená. Pracovali jsme na jejích řidičských schopnostech společně ještě pár jízd a podle posledních zpráv, co jsem od ní dostal, teď už řídí běžně a ráda.
Kdy jste přišel na to, že je někdo jako vy potřeba? Máte rezervace na tři měsíce dopředu…
Já vždycky říkám, že to má dvě roviny. Méně zajímavá je ta, že jsem takhle jezdil se svojí mámou, pak s tehdejší přítelkyní a její mámou. Všechny na tom byly podobně. Řidičák měly, kdyby někam nutně musely, tak to zvládnou, ale raději vždy přenechávaly volant někomu jinému. Řekl jsem jim: "Pojdme zkusit, jestli řídíš tak hrozně, jak si myslíš." Velmi rychle jsme zjistili, že to není tak špatné, že je jenom pár věcí, na které si musí dávat pozor. Hodně lidí mi pak říkalo, že zná dalších deset lidí, kteří jsou v podobné situaci a klidně by za takový přístup zaplatili.
A jaká je ta druhá rovina?
Nemám instruktorskou zkoušku, což znamená, že bych nemohl sedět v autě s někým, kdo nemá řidičák. Ale vycházím z marketingu, tvorby webů a aplikací, které jsem dělal patnáct let, a to mě naučilo vždycky přemýšlet za klienta. Vědět, co skutečně potřebuje, a ne to, co si on sám myslí, že potřebuje. Umět odhadnout, co by mohl potřebovat a kde to najde co nejrychleji. To, co dělám teď, je v určitém smyslu podobné.
Každý člověk potřebuje něco jiného. Někdo potřebuje přesný plán, někdo začne znovu řídit spíš intuitivně tak, že to prostě pomalu zkusí. Umět se nacítit na daného člověka je jedna z mých nejdůležitějších schopností. Také jsem si uvědomil, že největší problém je, že mnozí lidé nechtějí nebo se bojí chybovat. Sám jsem se musel naučit, že je v pořádku dělat chyby a danou věc je potřeba jenom zkusit.
Jak to probíhá, když s klienty poprvé sednete do auta?
V první části si jenom povídáme. Probíráme zkušenosti, obavy, potřeby, hodnoty, limity a představy. Zkrátka všechno, co s řízením auta více či méně souvisí. Pak se bavíme o cíli, jaký ten daný člověk má. Zjistíme, čeho chce dosáhnout a v jakém časovém horizontu. Bavíme se o tom, jak se k takovému cíli dostaneme, co potřebujeme trénovat a co už ne. Náš společný plán pak budeme následovat, průběžně hodnotit nebo i měnit podle potřeby.
Jak se buduje řidičské sebevědomí? Kromě opakování a praxe, která se asi předpokládá…
Za mě je ideálním cílem zdravé a dlouhodobě udržitelné řidičské sebevědomí a schopnost bezpečné improvizace. Sebevědomí, při kterém si uvědomuji své schopnosti i limity, svou míru zodpovědnosti, ale s vědomím toho, že některé věci ovlivnit nemůžu. Zároveň si ponechávám přiměřenou míru strachu nebo respektu, který mě chrání a je to zdravá emoce. Takové sebevědomí se dá úspěšně vybudovat právě tím správným plánem, který jsem zmiňoval. Pomůže také dobře zvolený spolujezdec.
Jak podélně zaparkovat
Velký strašák je třeba i podélné parkování. Jak se ho přestat obávat?
Záleží, čeho se na parkování bojím, proč je to zrovna pro mě ten strašák. Pro každého totiž podélné parkování může představovat úplně odlišnou emoci. Bojím se, že někoho odřu? Nebo že nemám prostorovou představivost? A co když mi to dlouho trvá, zdržuju a překážím chudákům ostatním řidičům? Nebo mě někdo pozoruje a něco si o mně myslí? Těch důvodů může být spousta a mohou být v různé kombinaci. Určitě se prolínají i do jiných řidičských manévrů, a ne jen parkování, takže pro opravdu dlouhodobé a udržitelné sebevědomí doporučuji promyslet, proč nebo čeho se obávám, a s tím pak dále pracovat.
Jak konkrétně?
Pokud se například bojím, že mi parkování dlouho trvá a zdržuju ostatní, ptal bych se, co by dotyčnému pomohlo to změnit. Někomu pomůže fakt, že v pravidlech silničního provozu není žádná zmínka o časovém limitu na parkování. Tudíž nemůže existovat tvrzení "trvá mi to dlouho". Co znamená dlouho? Pět vteřin? Minuta? Pět minut? Je to subjektivní, vždycky bude někdo, kdo zaparkuje rychleji a jiný zase pomaleji.
Dobře, tak se smířím s tím, že mi to bude dlouho trvat, ale i tak se s tím můžu trápit…
Někomu pomůže pozorovat ostatní, když parkují. Prostě si stoupnout u obchodu na parkoviště a sledovat parkující auta. Někdo zajede na parkovací místo napoprvé a někdo to potřebuje upravit pětkrát. Pro dotyčného to může být uklidňující, že to každému zabere nějakou dobu a je to tak v pořádku. Pro někoho jiného může být uklidňující, že nikoho nemůžu zdržovat, dokud dodržuji pravidla.
Realita na silnicích
Máte pocit, že jsou dnes řidiči agresivnější?
Pokud si budu všímat těch agresivních řidičů, kteří jsou nejvíc vidět a jsou nejhlasitější, tak mi to tak určitě bude připadat. Myslím si, že velkou roli hraje i to, že aut neustále přibývá, ale města jsou pořád stejně velká. To znamená, že zácpy jsou větší a situace na silnicích jsou méně příjemné. Najednou za mnou je mnohem víc aut než dřív a to je psychologie. Není to o tom, jestli mám řadit jedničku nebo dvojku. V autoškolách se člověk může naučit řídit technicky dobře. Naučí se pravidla, ale na to, jak zvládnout provoz z psychologického hlediska, už bývá sám. I když samozřejmě čest výjimkám.
Jsou vašimi klientkami převážně ženy?
Ano, je to zhruba 97 ku 3.
Zeptám se tedy, i když asi tuším, co odpovíte. Jsou ženy horší řidičky?
Nedávno jsem dělal rozhovor na tohle téma. A nejsou. Nejsou a vlastně mám pocit, že jsme se ještě nepřehoupli přes nějakou hranici, protože tohle pořád potřebujeme zkoumat. Proč by to mělo být relevantní? Jak se přijde na to, kdo je lepší a kdo je horší a dál? Co s tím budeme dělat? Tím, že se o tom potřebujeme bavit, ten stereotyp pořád udržujeme.
