V předchozím výzkumu jste se zabývala kosmetickými salony a jejich zaměstnankyněmi. Nyní se v rámci svého doktorátu zaměřujete na estetické chirurgy a jejich klientky. Jak byznys s krásou a mládím vypadá v Česku v porovnáním se světem?
V Česku jsme svým způsobem ještě pořád v kolébce. V Americe už se estetičtí chirurgové specializují třeba jen na nosy nebo pozadí. U nás trh není zas tak velký a naši estetičtí chirurgové často dělají i operace rekonstrukčního typu, například po nehodách. Málo z nich se opravdu specializuje pouze na estetickou chirurgii, většina má ještě nějaký úvazek v nemocnicích.
Liší se nějak i požadavky žen?
Je to kulturně dané, takže třeba v Jižní Americe - i díky vlivu klanu Kardashian - chce spousta žen velké pozadí. U nás převládá západní ideál krásy, to znamená být štíhlá, mít dokonale souměrný obličej i postavu a prsa velká tak akorát. Ve své disertaci se zabývám jenom ženami ve středním věku, protože na kliniky chodí hlavně ony a řeší první viditelné známky stárnutí. Je to nejsilnější ale zároveň nedostatečně zkoumaná skupina. Zajímaly mě důvody, proč se pro operace rozhodují. Jednou z motivací je udržení pozice na pracovním trhu.
Opravdu má stárnutí takový vliv na pracovní život žen?
Týkalo se to zejména žen z vysokého managementu, které se často pohybovaly v maskulinním prostředí. Chtěly být fyzicky atraktivní - třeba pro své obchodní partnery. Další silnou motivací byly negativní komentáře ze strany intimních partnerů. Na zákrok šly, protože si jejich partner myslel, že by jim prospělo nějaké vylepšení. Negativní komentáře se ženám úplně nelíbily, ale zákrok stejně podstoupily. Podobný vliv měly i poznámky od jiných žen. Když jim například kamarádky říkaly, ať na určitou plastickou operaci jdou, že už je načase.
Nikdy nelze vyhovět všem
Nyní ve společnosti rezonuje "kauza" zpěvačky Dary Rolins, která podstoupila zákrok na vyhlazení vrásek, protože se snaží minimalizovat známky stárnutí a dostát tím nějakému ideálu krásy. Čelila vlně kritiky za to, že vypadá nepřirozeně. Na druhou stranu, kdyby na zákrok nešla, tak by se zase našli lidé, kteří by ji kritizovali za to, že vypadá staře. Zdá se, že je to patová situace…
Myslím si, že je to každého svobodné rozhodnutí, zda zákrok podstoupí, či nikoliv. Ale zdá se, že my ženy se vlastně nikdy nemůžeme zachovat správně. Když se žena nebude o vzhled starat, tak ji někdo může vnímat jako neupravenou a línou. Upravenou ženu, která o svůj vzhled očividně pečuje, může zase někdo považovat za marnivou a nepřirozenou. Participantky výzkumu hodně bojovaly o to, aby zákrok, který podstupují, vypadal přirozeně. Kdyby totiž bylo patrné, že u estetického chirurga byly, možná by je soudil zase někdo z té druhé strany.
Jak se vnímají samotní estetičtí chirurgové?
Mnozí z oslovených chirurgů se vnímají jako "psycho-chirurgové". Skrze svoji práci pomáhají ženám, aby se cítily dobře ve svém těle. Pochopila jsem, že mnozí z nich neberou svoji práci čistě jako byznys. Říkali mi, že hodně žen odmítají. Dávají si záležet na tom, aby daná klientka byla vhodnou kandidátkou na konkrétní operaci. Žena, která má přehnané nebo nerealistické nároky, může působit problémy. Takové ženy většinou nebývají spokojené, i když je zákrok provedený správně. Pořád se vidí jako nedokonané nebo mívají od zákroků větší očekávání, než je jejich výsledek.
Pak jsou tu ale ženy, které vypadají jako "plastikové Barbie" s viditelně velkým množstvím zákroků. Takovou osobu by měl estetický chirurg poslat spíš na terapii, než jí udělat další zákrok, ne?
Neexistuje žádný etický kodex, podle kterého by se měly klientky posílat spíše k psychologovi místo operačního sálu. I definice krásy se u každého trošku liší, takže je to celé hodně individuální. Pro některého estetického chirurga mohou být velká prsa v pořádku, pro jiného ne. Lékaři, se kterými jsem mluvila, říkali, že si za svou prací musí stát, protože daná žena je v uvozovkách jejich chodící reklama.
Jsem ve věku, kdy už bych třeba mohla uvažovat, že zkusím botox. Děsí mě ale, že je to ošetření, které se musí jednou za pár měsíců opakovat, a budu už muset chodit pořád. Nebo budu chtít další zákroky…
Samozřejmě, tyhle zákroky se musí opakovat. Závislost na nich, což mi estetičtí chirurgové potvrdili, je velmi snadno vybudovatelná. Některé ženy byly nesvé, když si nenechaly či nemohly nechat injekci s botulotoxinem píchnout v době, kdy už byl čas na další. Ženy často vyřeší nějaký svůj drobný problém, třeba jdou na botox kvůli "mračivce". Vráska mezi obočím zmizí a jejich pozornost se přesune na jinou nedokonalost. Do toho se lze snadno zacyklit. Ženské tělo je z tohoto pohledu nekonečný projekt, na kterém se dá stále pracovat a něco měnit.
Řekly vám nějaké ženy, že podstoupení zákroku litují?
Některé ano, ale velkou roli v tom hrála otázka peněz. I když jsou estetické operace finančně dostupnější, než tomu bylo dřív, pořád jsou relativně drahé. Některé ženy si proto vyberou někoho, kdo není takový profesionál, ale je levnější. Ženy, které zažily nějaké závažné pooperační komplikace, uvedly, že by na operaci znovu nešly. Některé ženy pak dokonce začaly vnímat nedokonalosti jako svou jedinečnost a stárnutí považovaly za privilegium. Samozřejmě to nelze vnímat černobíle. Zda jsou ženy se zákrokem spokojené, nebo ne, ovlivňuje více faktorů.
Jaké pocity provázejí ženy od rozhodnutí, že na nějaký invazivnější zákrok půjdou?
Pocity jsou někdy rozporuplné. Ženy si u větších zákroků dobře uvědomují, že musí podstoupit anestezii a že je to výrazný zásah do těla. Když mají důvěru v daného chirurga, získají větší jistotu a ten zákrok chtějí podstoupit. Nejistota panuje spíše předtím v čekárně. Bolest a následné omezení berou jako nepříjemnou součást celého procesu.
Za zkrášlování se muži stydí
Mluvíme hlavně o ženách, muže jste vůbec nezkoumala?
Nezkoumala jsem je, ale snažila jsem se o nich s estetickými chirurgy mluvit. Jejich klientelu tvoří muži až z 20 %. Někteří muži otevřeně přiznají, že tyto zákroky podstupují, ale jsou i takoví, kteří chodí na kliniky hodně brzo ráno nebo pozdě večer, aby je nikdo neviděl. Nechtějí se k zákrokům veřejně přiznat. Z genderového hlediska je zkrášlování stále spíše ženská záležitost. Spousta mužů vylepšení zkrátka nepřizná, aby neohrozily jejich mužnost. Návštěva estetických chirurgů je ve světě mužů stále tabu.
Dozvěděla jste se, na jaké zákroky muži nejčastěji chodí?
Podstupují liposukci břicha, chtějí prsní implantáty, aby měli svalnatá prsa, a pak chodí také na lifting obličeje.
Vy jste v rámci oxfordské soutěže Map the System s kolegy navrhovala možnosti, jak celé tohle prostředí zlepšit, aby to bylo zdravější…
Navrhli jsme, jak by to v ideálním případě mohlo vypadat. Samozřejmě jsme si vědomi, že naše návrhy jsou svým způsobem utopie, ale kdyby nějakou část estetických zákroků hradily pojišťovny, tak by ženy chodily k dobrým lékařům, a ne k šarlatánům. Dále by bylo dobré, kdyby se rozšířil ideál krásy. Nyní je tak specifický, že mu téměř žádná žena nemůže vyhovět. Za třetí by pomohlo snížení významu krásy u žen jako určitého společenského kapitálu.
Neplatí to samé i u mužů? I pro ně je krása společenskou výhodou…
U nich není vzhled tak určující. Z velkého českého výzkumu vyplývá, že když jsou dvě ženy na stejné pracovní pozici, tak ta fyzicky atraktivnější má o 20% vyšší plat. Rozdíl je i u mužů, ale není tak významný. Pro ženu je krása hlavním kapitálem, čím krásnější je, tím její hodnota stoupá.
Mgr. Michaela Honelová
- vystudovala bakalářský a magisterský program sociologie na Fakultě sociálních studiích Masarykovy univerzity
- nyní je doktorandkou na Fakultě humanitních studií UK
- ve své disertační práci se zabývá sociologickým uchopením anti-agening estetické chirurgie v českém kontextu. V jejím výzkumném zájmu je tzv. cesta, která vede ženu k podstoupení chirurgického zákroku proti stárnutí
- je držitelkou prestižního stipendia SYLFF, jež je určené doktorandům sociálněvědního či humanitního zaměření, kteří mají vůdčí předpoklady a řeší téma, jež má společenský přesah
