Zdeněk Svěrák coby violoncellista František Louka ve filmu Kolja vysvětluje hrobníkovi a jeho kamarádovi, co dokáže klasická hudba, jak při poslechu Dvořáka se černochovi koulely po tváři slzy jako hrachy. „Hudbu nezajímají rasy a národy. Ta to bere šmahem,“ říká. Tuto myšlenku beze zbytku využil po celém světě projekt El Sistema, jenž před čtyřiceti lety vznikl ve Venezuele. Pomocí výuky hudby vychovává nejen špičkové muzikanty, ale i „zásadně mění životní trajektorie dětí ze sociálně vyloučených rodin“, jak se píše na jeho stránkách.
Princip je jednoduchý a funguje kdekoliv po světě, v Severní Americe, v Jižní Americe či v Evropě. Intenzivní výuka třikrát až šestkrát týdně i hudební nástroje jsou zdarma, přijímají se zejména děti ze sociálně slabých rodin. Hudbu nezajímají rasy, národy, ale ani špatné zázemí či chudoba, takže El Sistema už vytáhla statisíce dětí z nuzných podmínek na koncertní pódia do úspěšných orchestrů. Malí hudebníci se hned od počátku učí vše společně v orchestru a s dirigenty, takže jim pak nedělá problém souhra a mohou už po jednom roce hraní vystupovat na veřejnosti s repertoárem klasické hudby.
El Sistema změnila i komunitu, z níž pocházejí. Její členové najednou mají konkrétní viditelné příklady, že i z nevýhodné startovní čáry jde něčeho dosáhnout a být nepostradatelnou součástí něčeho velkého, když tomu člověk věnuje patřičné úsilí.
„Rodiče jsou hrdí na děti, které odepisovali, že v životě nic nedokážou. Děti se naučí disciplíně, systému, cílevědomosti, zodpovědnosti, sebevědomí. Stanou se totiž nepostradatelnou součástí společenství, kde má každý své místo. Už jenom ta zodpovědnost za přechovávání drahého hudebního nástroje, značně mění návyky v rodině. Za celou dobu existence se nám nestalo, že by některý nástroj přišel k úhoně. Akorát nám jeden chlapeček samou vervou spadnul do violoncella,“ říká Milada Cholujová, která v roce 2009 přinesla tuto myšlenku do České republiky a založila Nadační fond Harmonie. Projekt hudebního vzdělávání El Sistema se tak kromě Jižní Ameriky, USA, Kanady a čtyřiadvaceti zemí Evropy ocitl i u nás.
Za sedm let existence se ukázalo, že tenhle projekt bude fungovat i ve zdejších podmínkách. Zvláště v době plné xenofobie je zajímavé pozorovat, jak v tomto dětském orchestru vedle sebe hrají a spolu se kamarádí Češi ze sociálně slabých poměrů, děti z dětských domovů, Romové, černoši, Asiati. Hudbu skutečně nezajímají rasy a národy. "Hudba spojuje lidi napříč světem a smazává rozdíly," říká Cholujová.
Když projekt El Sistema představoval v Praze na tiskové konferenci Julian Lloyd Webber, britský dirigent a bratr známého skladatele Andrewa Lloyd Webbera, vysvětloval, jakou výhodu má zaujetí mládeže hudbou před jejich zlákáním ke sportu: "Sport má v sociální prevenci podobné výsledky, ale učí děti bojovat proti sobě, zničit soupeře. Hudba je učí spolupracovat, pomáhat si."
Schopnosti těchto malých hudebníků jsou pozoruhodné. Hrají teprve jeden rok až tři roky a když koncem září uspořádali společný koncert s žáky ZUŠ a konzervatoří na Střeleckém ostrově v Praze, s bravurou dokázali zahrát Largo z Dvořákovy Novosvětské, Smetanovu skladbu Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty, Mozartovu Malou noční hudbu, Charpentierovo Te Deum či Artésovo Chamambo, plné temperamentních španělských rytmů. Běžné diváky brzy doplnily i zástupy turistů, přilákaných hudbou z mostu Legií. Dětem se dostalo dlouhých ovací a nadšených výkřiků.
„Dodržujeme zásady El Sistemy, tedy nejen vše zdarma, ale také intenzivní výuku nejméně třikrát týdně pod vedením špičkových hudebníků a dirigentů, děti cvičí rovnou společně v orchestru,“ vysvětluje hudební mistrovství dětí „matka zakladatelka“ Milada Cholujová.
Všechno to zní naprosto idylicky a zdá se, že recept na sociální chudinská ghetta a špatně včlenitelné komunity je objeven. Má to ale jeden velký háček a tím jsou finance.
„Ačkoliv tento projekt funguje po celém světě desítky let a i u nás má své výsledky, stát na něj příliš neslyší. Našim dětem se zásadně zlepšuje školní docházka i školní prospěch, oni i jejich rodiče přestávají žít izolovaně, mění se jejich vztah k většinové společnosti, učí se povinnostem a zodpovědnosti, chodí na koncerty, žijí hudbou,“ vyjmenovává zakladatelka fondu.
Jenže se zdá, že mít dobrý nápad a mít dokonce i prokazatelné výsledky zřejmě nestačí. „Někdy je to až legrační, jak si mě přehazují jako horký brambor z kanceláře do kanceláře, protože se jim nevejdeme do žádné jejich škatulky. Když někam chodím žundrat o peníze, už jsem se naučila, že není dobré říkat slovo orchestr, raději ani hudba ne, zkrátka jak to má něco společného s kulturou, berou to, že je to zbytečné vyhazování peněz. Tak teď raději říkám „sociálně-preventivní“ projekt, protože ta myšlenka je především o sociální prevenci, hudba je jen prostředek k dosažení cíle,“ líčí Milada Cholujová.
Jejím snem je rozšířit hudební třídy Nadačního fondu Harmonie z Prahy do všech krajů České republiky. Projekt by měl podle zakladatelky fungovat v každé problémové čtvrti a bylo by po problémech s integrací.
„Děti, které jinak bezcílně pobíhají po ulicích, by mohly napřít svou energii správným směrem. Stát by měl pochopit, že peníze na tento projekt se mu bohatě vrátí, že na tuto prevenci dá podstatně méně, než pak na hašení problémů v těchto čtvrtích. Říkala jsem si, že když tohle někomu řeknu, přispěje mi úplně každý a já budu ţy miliony odhazovat. Ale to se opravdu nestalo, příští rok budeme bojovat o přežití,“ uzavírá zakladatelka Nadačního fondu Harmonie Milada Cholujová.
