reklama
 
 

Technologie nás může zdokonalit, říká "kapitán Kyborg". Nervový systém si propojil se svou ženou

14. 8. 2018 17:40
Zatímco někteří jeho kolegové si raději hrají jen v poklidném světě číslic, profesor kybernetiky Kevin Warwick si všechno potřebuje vyzkoušet na vlastní kůži. A to doslova, protože pod pokožku už si nechal zavést elektrody, jejichž pomocí na dálku ovládal robotickou ruku nebo telepaticky komunikoval se svou manželkou Irenou. Do vlasti své ženy se vrátí už 6. září, kdy bude přednášet na českém festivalu Future Port Prague. „Dnes se setkáváme s mnoha jedinci, kteří jsou na rozhraní člověka a robota, a nedokážeme je zařadit ani do jedné kategorie, což ale samo o sobě není problém,“ říká historicky první kyborg v rozhovoru pro Aktuálně.cz a dotýká se i otázek, které už problematické jsou.

Už po vašich prvních experimentech s kybernetickými implantáty, do kterých jste se pustil na konci devadesátých let, vás média překřtila přezdívkou "kapitán Kyborg". Dnes jsou technologicky vylepšení lidé hojně diskutovaným tématem. Jaké ale bylo stát se kyborgem v době, kdy tohle slovo znala jen hrstka geeků?

První implantát jsem si nechal voperovat v roce 1998. Do předloktí mi vložili vysílač rádiových frekvencí, který byl propojený s počítačem řídícím zařízení v univerzitní budově. Fungovalo to jako taková chytrá domácnost, takže když jsem se procházel po chodbách, světla mě rozpoznala a automaticky se rozsvěcovala. Když jsem mířil do laboratoře, dveře se přede mnou samy otevíraly, a když jsem přišel do práce, vstupní brána mě vítala pozdravem "Dobrý den, profesore Warwicku." Další experiment, který jsme s kolegy nazvali BrainGate, už ale nebyl jen taková legrace. Do těla jsem si nechal vložit zařízení se stovkou elektrod, které předávaly signály mému nervovému systému na základě pokynů počítače.

Jaké signály jste přijímal?

Nejprve jsem prostřednictvím ultrazvukových senzorů, které stimulovaly můj nervový systém, dostával mimosmyslové vjemy. Ultrazvukové senzory vám, zjednodušeně řečeno, umožňují cítit vzdálenost objektů, takže mi výzkumníci zavázali oči a já jsem na základě elektrických impulsů určoval, jak daleko ode mě různé věci jsou.

Ve druhé fázi jsme soustavu elektrod přes internet propojili s robotickou rukou. Aby to bylo zajímavější, jel jsem do New Yorku, kde jsem v laboratoři hýbal rukou, ta na dálku vysílala nervové signály robotické ruce v Readingu a za oceánem s ní hýbala. Zkusili jsme to i naopak, takže když robotická ruka v Readingu uchopila objekt, já jsem to v New Yorku cítil na konečcích prstů a dokázal jsem odhadnout sílu, kterou musel robot vynaložit. Podobná technologie by mohla pomoct lidem s amputovanými končetinami při ovládání náhrady.

Přesto ji mnoho lidí s umělýma nohama nebo rukama nepoužívá. Proč se vámi otestované robotické končetiny napojené na nervový systém k širší veřejnosti nedostaly?

To je dobrá otázka, ale nevím, jestli na ni dovedu odpovědět. Z technologického hlediska by samozřejmě bylo třeba pro ochrnuté pacienty nebo pro ty, kteří přišli o končetinu, zařízení ještě trochu přizpůsobit, což by ovšem neměl být problém. Nabízí se však otázka, jestli není technologie, která by umožnila, aby jedinec dostával od náhrady zpětnou vazbu, pro tyto pacienty cenově nedostupná. To je ale problém pro obchodníky a já jsem nikdy jako obchodník nepřemýšlel.

Vraťme se tedy ke vědě. Jak se na vaše mnohdy riskantní projekty dívají vaši kolegové?

Zkoušet vynálezy na sobě není ve vědeckém mainstreamu dodnes příliš rozšířené, protože vědci mají rádi svůj pohodlný život a raději se věnují matematickým odhadům, než aby riskovali s implantáty ve vlastním těle. Kromě vědců ale existuje spousta biohackerů a mnozí z nich jsou mými studenty. Jeden si například implantoval do ruky magnety, aby tak mohl posuzovat vzdálenost předmětů. Tento student měl na sobě spoustu tetování a piercingů a jednoduchý zákrok, který chtěl podstoupit, se ve srovnání s tím zdál být hračkou. Když si u vedení univerzity podal žádost o zmíněnou operaci, dostal zápornou odpověď, a tak ji musel provést tajně na vlastní pěst.

Co si o vašich experimentech myslí chirurgové, kteří vás mívají na operačním stole?

Bývají zvědaví, jak bude lidský organismus na implantáty reagovat a jak bude reagovat technologie na člověka. V případě BrainGate operaci konzultovali čtyři špičkoví lékaři a dva z nich ji pak prováděli. Zákrok trval dvě hodiny a mediky si dodnes zvou na lékařské konference, aby o projektu přednášeli.

Kevin Warwick (64)

Kevin Warwick (64)

  • Působí jako profesor kybernetiky na univerzitě v britském Readingu a stal se historicky prvním kyborgem na světě.
  • Od konce devadesátých let zkouší sám na sobě kybernetické implantáty, které mají za úkol rozšířit omezené možnosti lidských smyslů. Některé z jím testovaných technologií by mohly pomoci pacientům, kteří přišli o končetiny, nebo trpí Parkinsonovou nemocí.
  • Ve svém nejznámějším technologickém experimentu se mu podařilo propojit vlastní nervovou soustavu s nervovou soustavou své ženy. Na toto testování plánuje navázat chirurgickým zákrokem, který by mu vložil do mozku čip napojený na počítač a potenciálně i na mozek jiného člověka.

Neměl jste ani na okamžik chuť to vzdát a vrátit se k pohodlnému životu jiných vědců?

Jediná věc, ze které jsem měl noc před operací strach, byla, že mě experiment nenechají provést. Neumíte si představit tu spoustu lidí, kteří hledali důvody, proč můj plán shodit ze stolu. Třeba pojišťovna, která se bála o peníze, nebo vedení nemocnice, které mělo strach z případné negativní publicity. Pokud se ale jednou rozhodnete podobný vědecký pokus podstoupit, musíte si za tím jít bez ohledu na to, co vám říkají ostatní.

Šest týdnů po operaci jsme chtěli začít se stimulováním mého nervového systému pomocí elektrických signálů, což nikdo před námi ještě nezkoušel, pokud pominu testy na kuřatech. Netušili jsme, jak vysoké napětí a proud použít, a tak jsme nejprve zkusili padesát voltů a deset mikroampérů. Protože ale signály byly příliš slabé na to, aby je mé nervy zaznamenaly, museli jsme proud postupně zvyšovat, i když jsme nevěděli, jestli to moje ruka vydrží a nezačne se z ní kouřit. Přiznávám, že tehdy jsem se sám bál, jestli to nebude mít dopad na moje zdraví. Zafungovalo to až s osmdesáti mikroampéry a manželce jsem o tom tehdy radši neříkal, aby nám naše snažení nezhatila.

Váš nejznámější experiment měl za cíl propojit váš nervový systém s nervovým systémem vaší ženy. Jak se vám po projektu BrainGate podařilo manželku přesvědčit, aby si podobně jako vy nechala do ruky zavést implantát s elektrodami?

Jak víte, moje žena pochází z Česka, a Češku jen tak o něčem nepřesvědčíte. Měl jsem štěstí, že ji experiment zaujal, přestože se na něj na začátku dívala dost skepticky. Nevěřila mi, že komunikace mezi nervovými systémy bude fungovat a možná proto se mnou do pokusu šla. Když jsem během testu sevřel svou dlaň, impuls šel z mého mozku přes můj nervový systém do elektrického vedení a odtud do jejího nervového systému a jejího mozku. Říkala, že v tu chvíli cítí, jako by jí prostředníčkem procházel elektrický výboj. Byla to telepatie na nejjednodušší úrovni, která by pochopitelně fungovala lépe, kdybychom rovnou propojili jeden mozek s druhým. Kdybych měl použít přirovnání, tak jsme už vynalezli telegraf, ale na telefon si ještě musíme chvíli počkat.

Hrozila by při zákroku, který by vpravil technologický implantát přímo do mozku, příliš velká rizika?

Stejně jako u kterékoli mozkové operace hrozí, že začnete do mozku krvácet nebo se do něj dostane infekce. Mě ale na experimentu nejvíc znepokojuje skutečnost, že netušíme, co by se po propojení dvou mozků stalo. Nemáme ponětí, jestli by mozkové buňky po zákroku začaly fungovat jinak nebo co by se dělo. Je to jako s doktorem Jekyllem a panem Hydem.

Přesto už několik let plánujete, že si zařízení do mozku necháte vložit. Pokud jste tedy nápad stále nezapudil…

Už u BrainGate mě chirurgové upozorňovali, že po zavedení implantátu mohu ztratit cit v ruce a končetinu už nebudu nikdy ovládat. V tomto případě ale mluvíme o mozku, takže rizika jsou pochopitelně mnohem vážnější. Manželka mě od operace neustále odrazuje, a přestože jsem, jak jste si všiml, dost zarputilý, každý rok pokus odkládám.

Připadá přesto v úvahu, že v budoucnu budeme své emoce a myšlenky s ostatními sdílet napřímo, bez pomoci smyslů?

Díky technologiím si už dnes můžeme mimosmyslově vyměňovat emoce, protože to, jestli jste naštvaný nebo klidný, lze snadno rozpoznat jen z nervového systému, aniž bychom sledovali, co se děje v mozku. Aby se tímto způsobem ale někdo jiný dověděl, proč máte takovou náladu, jakou máte, není bez propojení mozkových buněk možné, a proto potřebujeme podstoupit další experimenty, které jsou bohužel dost riskantní.

Jedna z epizod britského dystopického seriálu Černé zrcadlo vypráví příběh matky, která své dceři nechala voperovat čip, díky němuž mohla své dítě neustále sledovat na tabletu. Matka viděla, s kým se dcera schází nebo co v daný moment prožívá. Nebojíte se, že bychom kvůli technologickým vymoženostem napojeným na náš mozek, mohli přijít o své soukromí?

Kontrolovat, kde se naše děti nacházejí a s kým tam jsou, by bylo možné už s technologiemi, které dnes máme k dispozici. Vyvstává ale samozřejmě otázka, zda chceme, aby na nás takhle někdo dohlížel. Ve chvíli, kdy jste z něčeho nadšení, většinou vám vůbec nevadí, když to sdílíte s ostatními, třeba i se svými rodiči. Ne všem vašim myšlenkám a pocitům ale mohou jiní lidé rozumět, a právě proto se musíme ptát, jestli hodláme dovolit, abychom část svého soukromí ztratili. Science fiction jako Černé zrcadlo klade správné otázky, kterými by se vědci určitě měli zaobírat.

Další takovou otázkou může být, jestli by člověka s mozkem napojeným na internet nemohl někdo hacknout a přes počítač mu vnuknout myšlenky, které nejsou jeho.

Taková vize je dost realistická a u mozku napojeného na počítač by při hacknutí hrozila nedozírně velká rizika. Nedozírně vysoká by byla i cena, kterou bychom platili za zabezpečení, a stejně bychom se nikdy nemohli plně spolehnout na to, že náš mozek hackerskému útoku odolá. Na druhou stranu je však třeba říct, že podobné problémy lidé řešili i u starších technologií. I v případě telefonů se museli částečně vzdát svého soukromí, když věděli, že linku může kdykoli někdo odposlouchávat. Nevadilo jim to proto, že v drtivé většině případů je zkrátka nikdo neodposlouchává. Hrozba, kterou jste naznačil, se může stát v budoucnu zásadní otázkou, nebo naopak otázkou zanedbatelnou.

Když zrovna technologie netestujete na sobě, děláte pokusy s propojováním krysích mozkových buněk a robotů. Jak se roboti s krysími mozky sžívají?

Mozkové buňky z embryí hlodavců vezmeme, vložíme je do malé misky, jejíž okraje jsou napojené na elektrody, a pak v ní buňky kultivujeme. Krmíme je minerály, které potřebují, a po deseti dnech, kdy rostou, je přeneseme do robotického těla. Robota pak dáváme do uzavřené ohrádky, kde se učí pohybovat tak, aby stále znova nenarážel do okrajů. To stejné bychom mohli provést s mozkovými buňkami člověka, ale ty krysí se za dobu jednoho až dvou měsíců naučí věci, které by si lidské buňky v robotickém těle osvojovaly třeba dva roky. Mozek člověka je navíc daleko choulostivější než ten krysí.

Neodpustím si jednu otázku, kterou si se zdokonalováním umělé inteligence pokládá mnoho lidí. Kde leží hranice mezi člověkem a robotem?

Nevím, jestli jasná hranice vůbec existuje. Propojení s technologií pro člověka představuje dobrý způsob, jak se zdokonalit, a rozdíly mezi biologickým a technologickým se tím stírají. Dnes se setkáváme s lidmi bez jakýchkoli technologických zásahů, s jedinci, kteří jsou s technologií propojeni externě, s těmi, jež mají technologii zabudovanou v sobě, a pak s čistě umělou inteligencí. Nacházíme mnoho možností, které jsou na rozhraní člověka a robota, a nedokážeme je zařadit ani do jedné kategorie, což samo o sobě není problém. Stejně jako Elona Muska a zesnulého Stephena Hawkinga by nás ovšem mělo trápit, že pokud poskytneme umělé inteligenci nezávislost na člověku, může se proměnit ve velké nebezpečí.

Na závěr by mě zajímalo, jak často se setkáváte s lidmi, kteří vaši práci z etických důvodů odsuzují.

Náboženským extremistům možná občas ležím v žaludku, ale do žádných potyček s nimi se většinou nedostávám. Mnohdy mě naopak překvapí pozitivní přijetí lidí, od kterých bych ho nečekal. Asi rok zpátky jsem se na jedné debatě setkal s biskupem, který dostal otázku, zda jsou mé experimenty morálně v pořádku. Odpověděl, že pokud nám Bůh dal schopnosti, abychom něco podobného uskutečnili, je zcela v souladu s vírou, abychom se o to pokusili. V každém případě jsem rád, když lidé tyto etické otázky vznáší, protože věda je potřebuje.

Video: Podívejte se na rozhovor s kyborgem Neilem Harbissonem, který si nechal do hlavy zabudovat anténu

Moje implantáty jsou části těla, nejsou něco, co jen nosím, říká Neil Harbisson, první člověk, kterého úřady nechaly vyfotit na pas s umělým orgánem. | Video: Emma Smetana |  13:54

autor: Tomáš Maca | 14. 8. 2018 17:40

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama