Veršovaný příběh Jak Grinch ukradl Vánoce se v roce 1957 vylíhl v hlavě amerického spisovatele Theodora S. Geisela. Když si 26. prosince ráno čistil zuby, objevil postavu bručouna v zrcadle. Ve tváři se mu odrážela únava z vleklé nemoci manželky spolu s nahromaděnou frustrací z proměny Vánoc v nákupní hodokvas. Grinch je dnes symbolem antipatie k vánočnímu veselí a v angličtině se slovo používá také jako synonymum pro morouse a škarohlída.
Už před lety k Vánocům zvlažněl i introvertní dvacátník, který si přeje vystupovat pod jménem FIlip. Štědrovečerní večeře se účastní pouze kvůli své rodině. "Vánoce mě nechávají chladným a s náboženským významem tohoto svátku necítím žádné spojení. Zároveň mi je protivné, jak dnes vypadají. Není mi příjemná neustále útočící reklama ani to, jak celou událost zplošťuje do jedné roviny komerce," vysvětluje mladík.
Filmová adaptace Grinchova příběhu s Jimem Carreym přikládá tvorovu nevoli traumatu z dětství, došlo k němu právě o Vánocích. Filip ale jako kluk žádné šrámy na duši neutrpěl, na dárky se těšil. "Dokonce mě dojímala sváteční atmosféra, kdy se rodina posadila k vánočnímu stolu a pak se šlo ke stromečku. Bylo to magické," vzpomíná.
Kouzlo zmizelo kolem puberty. "Tam pro mě začal vyvstávat konflikt, že vlastně nejsem věřící, ale najednou si tady jednou ročně hrajeme na nějakého Ježíška." Filip respektuje, pokud si Kristovo narození připomínají věřící, nechápe ale, proč se do rituálu zapojují ateisté. "Začalo mi to připadat zvláštní, až jsem se od toho odpoutal."
Skutečnost, že mu je svátek cizí, členové Filipovy rodiny postupně pochopili z jeho sarkastických poznámek. Sám přesto formálně daruje drobné dárky, víc mu ale vadí, že přes úpěnlivé prosby příbuzní nadále obdarovávají i jeho. "Nedokážu to ocenit a neumím s tím úplně pracovat," krčí rameny v rozpacích.
Filipova partnerka jeho postoj chápe, i když má svátky ráda. Kdyby nešli na kapra se salátem k jednomu z jejich rodičů, zřejmě by se s vařením neunavovali. Mladý pár neplánuje, že bude mít někdy děti, když na ně ale přece jen dojde, Ježíšek u nich dárky nosit nebude. "Myslím, že by bylo řešení říct, proč to neslavíme nebo proč to děláme jinak, než se přizpůsobit," uzavírá Filip.
Kdo první uvidí reklamu s divočákem
Už 25 let se odmítá shonu a tlačenic v nákupních centrech účastnit čtyřicátník Jarda Hainzel. Vzpomíná, že ještě několik let poté, co se odstěhoval od rodičů, Vánoce s tehdejšími partnery slavil. "Už tehdy mě ale unavovala ta nákupní horečka, úpěnlivé shánění a vymýšlení nápadů na dárky, abych se zavděčil tím či oním," vysvětluje. I on dospěl k názoru, že Vánoce jsou v Česku oslavou rozmařilosti.
"Každoročně se s přáteli trumfujeme, kdo už viděl první vánoční reklamu či onen ikonický spot s divokým prasetem nebo kde už je vánoční oddělení v supermarketu. Když si uvědomíte, že člověk přijede z dovolené koncem léta a už rovnýma nohama skočí do předvánoční reklamní masáže, je to šílené!"
Když Štědrý večeř řešit přestal, pocítil úlevu. "Ta svoboda, která hraničila s revoltou ve smyslu ´proti všem´, kdy jsem měl pohodu všedního dne, zatímco ostatní šíleli, nakupovali, vařili, smažili a snažili se o maximální dosažení dokonalosti vánoční atmosféry…" Ani jeho rozhodnutí partneři nerozporovali.
"Dokonce bych možná vyzdvihl názor, od kterého jsme se tehdy dostali dál, a sice: Proč si dávat dárky nuceně a nechtěně, jen a pouze 24. 12., když můžeš obdarovat druhého kdykoli máš chuť," vysvětluje Hainzel. Podobně jako Filip má problém dárky přijímat. "Instruoval jsem už kdysi rodinu, že dárky nechci, a pokud s nimi budu ten společný vánoční čas trávit, nechť si užijme tu atmosféru, namísto jejich shánění. Obdarovávám pouze dětské členy rodiny," shrnuje.
Užít si to bez drnčících telefonů
Vůči sváteční náladě ale zcela imunní není. Rád si s přáteli zajde na svařák na vánoční jarmark a s oblibou doma uzobává cukroví u notoricky známých pohádek. Sladké ale "outsourcuje" od známých, stromek nezdobí a kapra by nepozřel. "Štědrovečerní kuchyně je většinou Vánoci inspirována, nicméně to není pravidlem. Neznamená to tedy, že bychom servírovali guláš, ale vzhledem k tomu, že je můj partner cizinec, je stůl jako vždy pokrmově pestřejší než ten český."
Ujasnění priorit včetně toho, "co" a "kdo" mu stojí na závěr roku za námahu, doporučuje i ostatním. "Pragmaticky i prakticky vzato jde o každoroční uzavření všeho pracovního. Zároveň je to čistě zištně chvíle zaslouženého volna, bez drnčení telefonů a kontinuálního přísunu e-mailů. Chvíle pro sebe…"
Přijede Stalin, musíme vyluxovat!
Znalcům filmového Grinche neunikla pasáž, v níž ponožky zeleného misantropa po sejmutí z jeho smrdutých chodidel ožijí a odplíží se do temného kouta skřetovy sluje. Klaudie je sice upravená třicátnice, právě kvůli stresu spojenému s přehnaným úklidem jezdí za příbuznými maximálně dva dny před Štědrým večerem. "Vše musí být uklizené, povysávané i pod postelí, umytá okna, narvaná lednička. Přitom Vánoce slavíme s bratrem, rodiči a babičkou. Není to tak, že by k nám měl přijet na návštěvu Stalin nebo rodina McCalisterů," glosuje náladu doma.
Vánoce jako takové jí nevadí, problém má ale s českým pojetím svátku. "Nesedí mi, jak se dřepí doma u pohádek, pořád se něco jí a vykládá. Abych tohle celodenní sezení na rodinných návštěvách vydržela a nebyla na ostatní protivná, musím jít každý den o samotě alespoň na hodinu ven, zaplavat si nebo se osprchovat studenou sprchou. To mě probere a zároveň uklidní," vysvětluje.
Přesto byl pro Klaudii svátek dlouho důležitý coby čas, kdy rodina musí být spolu stůj co stůj. To přestalo platit před třemi lety. Tehdy nezamýšleně uvízla na Ukrajině a rozhodla se oslavit svátky ve vesničce v karpatských horách. Protože se tam ale vypravila na vlastní pěst, dolehla na ni melancholie. "Na Štědrý den jsem seděla sama v místní karpatské hospodě, brečela jsem u smaženého sýru - to byla moje štědrovečerní večeře - a bylo mi smutno. Necítila jsem tam vánoční atmosféru, protože Ukrajinci slaví Vánoce až od 6. ledna. S rodiči jsem si večer zavolala přes Skype," vzpomíná na osamělé chvíle.
Nakonec ale rovnováhu našla. Dospěla totiž k prozření, že takový den si může udělat s rodinou kdykoliv během roku a bez zbytečného stresu. "Později jsem v hospodě poznala místní a užila jsem si ten nejkrásnější vánoční čas. Konečně jsem měla prostor na takové to opravdové zimní usebrání, o kterém jsem vždy snila. Místo zabíjení času úklidem a sezením u televize jsem chodila po krajině, poznávala nové lidi a opravdu vnímala spící přírodu a to, co sama cítím. Od té doby pravidelně kolem Vánoc chodím sama na několik dnů do lesa a už ten svátek nevnímám jen jako ten "posvátný, dokonalý čas s rodinou", uzavírá.
I pohádkový Grinch nakonec dospěl k poznání, že Vánoce nejsou tím, za co je pokládal. Obyvatelům pod horou sice ukradl dárky, o vánoční atmosféru pospolitosti ale občany Kdovíkova obrat nedokázal.
