Val Gardena není jen kolébkou evropského lyžování. Místní tradice vás možná překvapí

Z Prahy je to do Val Gardeny zhruba sedm hodin jízdy. Silnice se za Brixenem stočí do údolí sevřeného skalními stěnami a během několika kilometrů je jasné, proč se o tomhle místě mluví jako o kolébce evropského lyžování. První lyžařské kluby tu vznikly už na přelomu 19. a 20. století, ve třicátých letech přibyly vleky a v padesátých letech se z původně pasteveckého regionu stal turistický magnet. Symbolickým vrcholem byl světový šampionát v roce 1970, po němž se Val Gardena definitivně zařadila mezi alpskou elitu. 

Dnes tvoří údolí tři obce – Ortisei, Santa Cristina a Selva di Val Gardena. Selva je sportovní centrum přímo u sjezdovek, Santa Cristina klidnější rodinné zázemí a Ortisei kulturní srdce regionu. Právě tady se už po staletí řeže, brousí a vyřezává dřevo.

Lyže živí údolí, dřevo mu dává charakter

Lyžování je hlavním zdrojem příjmů. Místní turistická kancelář potvrzuje, že počet návštěvníků – včetně Čechů – každoročně roste o desítky procent. Přesto se Val Gardena zatím vyhnula osudu některých přelidněných středisek. Když sjedete z hlavních sjezdovek dolů, rychle narazíte na malé dílny, staré domy a kostely plné dřevěných soch.

Řezbářství se tu rozvíjí od 17. století. V minulosti šlo o nutnost – v zimě nebyla práce na polích a lidé si hledali jiný zdroj obživy. Jak vysvětluje sochař Aron Demetz: „V zimě měli místní farmáři málo práce a minimum knih ve svém jazyce. Dřevo bylo po ruce.“ 

Dnes má údolí kolem deseti tisíc obyvatel a odhaduje se, že až desetina z nich se profesionálně věnuje práci se dřevem. Řezbářské sochy z Val Gardeny se vyvážejí do celé Evropy i do Spojených států a původ v tomto údolí mají i některá díla v českých kostelech. 

Tyrolské sochy v Praze

Jedním z nejznámějších místních umělců je právě Aron Demetz, jehož sochy můžete najít i v Praze na výstavě Dvojník v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Ateliér má v Ortisei v bývalé hale na opravu sněžných rolb. Dnes jsou místo techniky na podlaze kmeny stromů, motorové pily, obří frézy a desítky dlát.

Pracuje hlavně s místním dřevem nebo s dovezenými sekvojemi, často starými více než sto let. „Každý letokruh – letní širší, zimní užší – nese svůj příběh,“ vysvětluje. Demetz učí také na akademii v Carraře a vystavuje po celém světě, ale domov neopustil. I kvůli tradici, která je v údolí silná po generace – jeho dědeček vytvářel sakrální sochy, které se dodnes nacházejí i v českých chrámech. 

Bratranci Demetzovi

Jen několik kilometrů dál, na svahu nad Santa Cristinou, má ateliér Gerhard Demetz – Aronův bratranec. Příbuzenský vztah těchto dvou sochařů může mást, běžně se totiž v údolí stává, že se Demetzů v jedné místní galerii v Ortisei vystavuje hned několik a příbuzní nejsou. Příjmení Demetz patří v údolí k nejrozšířenějším, žije jich tu kolem sedmi set. 

Gerhardova dílna je v suterénu rodinného domu, s velkým oknem do údolí. Uvnitř stojí mohutné figurální sochy, často kombinující dětská těla s tvrdými, až krutými motivy. Z reproduktorů se při práci line opera – Verdi i Puccini zní mezi pilinami a dřevěnými třískami jako samozřejmý doprovod.

Gerhard pracuje převážně s lipovým dřevem, které si nechává dovážet z Chorvatska. Jeho díla se prodávají v galeriích v USA, Japonsku, Koreji i Německu.

Tři jazyky doma, čtyři ve škole

Val Gardena není jen italská. Patří k několika málo místům, kde přežívá ladínská kultura a jazyk, vycházející z latiny. Vedle italštiny a němčiny se ladinsky mluví v obchodech, doma i v kostele. Děti se běžně učí tři jazyky od malička, angličtina přibývá později.

Vedle řezbářů pochází z údolí i další slavná jména – například skladatel Giorgio Moroder, trojnásobný držitel Oscara a jeden ze zakladatelů evropské elektronické hudby. 

Val Gardena dnes stojí na dvou pilířích: rychlosti a trpělivosti. Dopoledne můžete jezdit po dokonale upravených sjezdovkách pod masivem Sassolungo, odpoledne sedět v malé dílně a sledovat, jak se z kusu dřeva pomalu rodí lidská postava nebo sakrální reliéf.

Turisté sem jezdí hlavně za sněhem. Kdo ale zabloudí pár ulic od lanovky, zjistí, že skutečný rytmus údolí se neměří počtem kilometrů na lyžích, ale množstvím třísek na podlaze a časem stráveným u pracovního stolu.