Sexy lidé, absurdní zvraty, vše během minuty. Jsou vertikální seriály budoucnost?

Vertikální mikrodramata, seriály vytvořené na míru éře scrollování, si získávají miliony diváků a dobývají miliardový trh. Jsou fascinujícím symptomem doby, v níž algoritmy diktují podobu zábavy a pozornost se stává nejcennější komoditou.

Proměnlivost digitálního prostoru si stále žádá nové formáty. Média a umění bojují o těkavou pozornost konzumentů, žádný osvědčený recept neexistuje. Jsme otroci svých algoritmů, mimo bublinu se v pařátech technologických gigantů dostaneme jen velmi těžko. Nepřeberné katalogy streamingových platforem bez kurátorského doteku vedou k přehlcenosti. Už jen vybrat si film k večernímu odpočinku se zdá být jako nadlidský úkol. Může být tedy možnou budoucností konzumace narativních seriálů formou krátkých videí?

Swajpovat TikTokem a Instagramem je totiž až obludně jednoduché a komfortní. Nevyvíjíme žádnou námahu, pohyb prstem nás zásobuje kvanty obsahu. Takzvaný doomscrolling (nutkavé a nadměrné prohlížení negativních zpráv na sociálních sítích) se trochu stává novou normou. Pustit si dlouhometrážní formát, nedejbože v televizi, najednou působí namáhavě. Stále klesající pozornost tak vede k tomu, že i během sledování streamingového pořadu po několika minutách saháme po mobilu, abychom si proscrollovali videa, povětšinou generovaná AI.

Takzvané vertikální seriály vytvořené pro sledování na mobilech chtějí šokovat, překvapovat a upoutat naši pozornost. Šílený děj kondenzují do většinou minutu a pár sekund dlouhých epizod, kterých může být 50 nebo i více než 100.

Zobrazit
6 fotografií

Sledovat seriály rozkouskované do několikasekundových úseků se tak z tohoto úhlu pohledu jeví vlastně jako docela logické. Na sociálních sítích už totiž dlouho nalezneme účty, které nabízejí třeba epizody Simpsonů nebo Přátel takto ořezané do vertikálního formátu. Přizpůsobení původní produkce vertikálnímu scrollování na míru bylo jen otázkou času. A tak se na ni již několik měsíců různorodé produkční společnosti, primárně asijské, specializují a obsah také monetizují. Na co tedy můžeme narazit?

Bizarní soap opery na steroidech

Pomyslný předvoj vystřelila Čína, jež navazujícím americkým či španělským produkcím vydláždila cestu. Asijská tradice má k přepjatosti, teatrálně šponovaným emocím a melodramatičnosti velmi blízko. Právě na tyto aspekty vertikální mikrodramata lákají. Pudovost, přímočarost a přehršel šílených zvratů nechávají logiku či prokreslenou psychologii postav stranou. Chtějí šokovat, překvapovat a upoutat naši pozornost. Šílený děj kondenzují do většinou minutu a pár sekund dlouhých epizod, kterých může být 50 nebo i přes stovku.

Obsah rozličných zemí sdružuje několik platforem, z nichž dominantní jsou dvě – ReelShort a DramaBox. Na nich nalezneme nespočet genericky vyhlížejících plakátů s neuvěřitelně sexy lidmi. Několik epizod je zdarma, další jsou za předplatné, přičemž tvůrci si dokonale osvojili možnost cliffhangerů, jejichž hlavním, ne-li jediným cílem je donutit nás vytáhnout peněženku. Náměty a estetika jsou otrocky podřízené světu sociálních sítí.

Příběhy typicky zahrnují luxusní svět boháčů bojujících o místo na výsluní, primárně CEO technologických firem. Hlavní jsou ale vztahy. Sex, lži, nečekaná odhalení opřená o dvojí identitu postav, některé seriály nabízí i banální akci. Pletenec absurdních intrik ztvárňují toporní herci, kteří celku dodávají záměrně kýčovitou a teatrální patinu. Postavy se vynořují z čista jasna, libovolně komplikují děj. Oněch 90 sekund lemují většinou tři zásadní zvraty.

Měla jsem dítě bez tebe

Kupříkladu první epizoda I Had a Baby without You začíná výjevem, kdy jeden sexy boháč shodí do bazénu druhého sexy boháče. Oba mají rozepnuté košile. Skrze přímočarý voiceover nám antagonista sděluje, že nebožáka chce zdrogovat a utopit proto, aby se stal šéfem společnosti. Tonoucího chlapíka po chvíli přibíhá zachránit korpulentní pracovnice hotelu. Ihned po nabrání prvního dechu se spolu začnou líbat a sex mají ještě v bazénu. Ráno se muž probouzí. Chvilkové zaváhání, že šlo pouze o sen, posléze rozmělní nalezená náušnice.

V druhé epizodě pak žena porodí, zatímco ji matka a bratr šikanují. Zapřisáhne se, že zhubne, aby pro své dítě byla zdravá. Dochází tedy k přeobsazení plakátově nádhernou a štíhlou ženou. Paralelně sledujeme mocenské firemní boje. Setkání „bazénových“ milenců přichází až o několik let později. Příběhy jsou vlastně románově rozsáhlé, jen osekané pouze na to nejvyhrocenější. Je fascinující, jak takhle rapidní dějové skoky a peripetie tvůrci dokáží nastrkat do pár sekund. Prodávají přesně to, po čem je v digitálním světě poptávka.

Rychlé emoce, povrchní napětí a katalogová vypulírovanost. Sociální sítě jsou zkreslující freskou, kde všichni žijí dokonalé životy, vypadají překrásně a na odiv vystavují luxusní produkty. Vertikální mikrodramata se toho drží. Dopřávají nám soap operu digitálního věku. Nezabývají se estetikou, pro kterou uzoučký formát 9:16 stejně není stavěný. Dominantou záběru jsou lidské tváře a detaily těl v pozadí s nudně unifikovaným prostředím kanceláří nebo hotelů.

Jde hlavně o efektivitu. Natáčení jedné série trvá několik dní, s minimálním štábem, za titěrný rozpočet. Herci tzv. jedou na první dobrou, jejich neotesanost je součástí stylizace. Rétorické či mimické nedostatky vyvažuje dokonalá fyziognomie. Vše je koncipováno tak, že nevíme, jestli se postavy v dalším záběru začnou mlátit, nebo vzájemně svádět. Sexuální napětí a nebezpečí organicky koexistují. Nositelem informací jsou takřka výhradně slova, primárně vnitřní monology.

Když je zadavatelem tvorby algoritmus

Pod sérií příznačně nejsou podepsaní autoři. Režisér, scenárista, nic takového, vidíme pouze jména herců, když se poprvé objeví na displeji. Určující je korporace samotná. Výmluvná ukázka jednotvárného světa, kde individualismus přehlušují stále větší konglomeráty. Strukturu scénářů udávají divácké návyky. Kreativita ustupuje ve prospěch prokliků, což dnes v mediálním světě není nic nového.

Představují tedy mikrodramata budoucnost? Těžko říct, v současnosti tvoří paralelní a stále velmi specifický proud, zacílený primárně na ženské publikum, pro něž tato tvorba představuje ekvivalent červené knihovny. Vidíme ale stále více mužských formátů. Tak jako tak dnes už miliardovému průmyslu chybí zásadní hit. Něco, co pronikne do mainstreamu, zasáhne globálně. To se však s kvantifikovaným obsahem tak nějak vylučuje.

Libozvučné tituly jako Found a Homeless Billionaire Husband for Christmas, Contracted Love, President Gu's Mute Wife Is Sweet and Cool nebo Love across Time, the CEO Husband Is Him from Eight Years Ago rozhodně spadají do kategorie guilty pleasure. Generace Z brakovost vyzdvihuje, za tyto věci se už ani nestydí, což je rozhodně pozitivní posun. Ale mikrodamata nejsou výlučně mladistvou záležitostí, dle průzkumů jsou nejpočetnější skupinou diváků ženy 45+.

A je vůbec nějaký rozdíl mezi seriálem Dallas a tímto? Na fenomén mikrodramat se můžeme zaslouženě koukat skrz prsty (ostatně tak tomu bylo u hysterických melodramat vždy), ale mnohem perspektivnější je naučit se je vnímat v kontextu, jako něco, co má vlastní tradici a pravidla. Mikrodramata jsou teprve na začátku. Zda půjde o novou normu, či jepičí trend, se ukáže, každopádně i globální giganti jako Netflix s konceptem začínají experimentovat.

Za poťouchlou neškodností se však schovává cosi tísnivého. Tvorba ničící naši pozornost, co nás topí v konformitě. Tvorba, co se poddajně přizpůsobuje nám, jakkoli by to mělo být naopak. A jejím zadavatelem je všudypřítomný algoritmus, vytrvale a zároveň rychle požírající naše životy. Můžeme se zatím chlácholit, že mikrodramata alespoň vytvářejí lidé (což je nepochybně tím, že jsou zkrátka levnější než AI), ale pokud by budoucnost audiovize představovaly primárně vertikální seriály nebo AI generovaný obsah, těžko nepodlehnout depresím.