Mají Češi vůbec vkus?
Před pár lety bych řekl, že nemají, nicméně postupně se to, myslím, mění. Devadesátá léta byla brutální, ale od té doby je vidět, že se Češi naučili si za vkus připlatit, nebo že se to aspoň učí. Není to jen u nakupování věcí jako takových, ale i o ochotě připlatit si za služby nebo třeba za kvalitní jídlo. Zároveň pak ale tu kvalitu i očekávají, chtějí za svoje peníze dostat funkční a pěknou věc. Chtějí design a ideálně i s příběhem. Přece jen je rozdíl v tom, když si domů koupíte vázu sériové výroby z velkoobchodního řetězce nebo vázu od českého designéra nebo designérky.
To mě vede k další otázce, musí mít člověk hodně peněz, aby se mohl obklopovat hezkými věcmi?
Tak to je dobrá otázka. Právě že vůbec ne. Plno lidí vnímá design jako synonymum pro slovo drahota. Ten pojem sám o sobě v nich evokuje pocit, že cokoliv, co je designové, je zároveň i drahé. Jenže design je dneska všude kolem nás, všichni jsme jím obklopeni. Každý máme telefon, který někdo navrhl, máme nějaké oblečení, které musel někdo navrhnout, když jdete do obchodu nakoupit jídlo, tak i to je zabalené v obalech, které někdo graficky nadesignoval.
A pak je tu ta druhá část. Pokud chcete jít vyloženě po tom českém uměleckém designu, tak si třeba zmíněnou vázu nekoupíte odněkud z řetězce IKEA, ale půjdete se podívat po klauzurách uměleckých škol a koupíte si ji tam. Tím už zároveň podpoříte rozvoj českého designu. Když si takovou věc koupíte od začínajícího umělce, tak mu vlastně vracíte prostředky, které do své práce musel během uplynulého semestru vložit. Zároveň mu tím dáváte najevo, že jeho práci někdo cení, což může být dobrý impuls pro jeho další tvorbu.
V rámci Czech Design Weeku jste se letos rozhodli uvést i výstavu New Generation, což je zcela odlišný přístup oproti tomu, co se v posledních měsících děje kolem AVU. Starší a konzervativnější umělci, kteří na ní dřív působili, se proti mladým naopak vymezují a jejich práci silně kritizují. Proč jste se rozhodli dát prostor mladým tvůrcm?
Pro mě je podpora mladých umělců a designérů číslo jedna. Některé festivaly vsadí na to, že lákají na zajetá jména, která táhnou, ale za nás jako pořadatele festivalu je důležité sledovat, co se na kulturní scéně aktuálně děje, a adekvátně na to reagovat. A tím nemyslím jenom situaci na AVU, ale třeba i to, co se nyní děje na Slovensku. Speciálně na Slovensko jsme se jeli hned dvakrát podívat na umělecké školy a tam jsme vybrali pět nebo šest slovenských studentů, kteří se v rámci Czech Design Weeku představí.
Oni jsou kultura na Slovensku, chceme je mít i tady a podpořit je. Stejné je to i s AVU. Chodíme na jejich openingy a klauzury a sledujeme, co tam vzniká. Zároveň musím říct, že jestli si stará garda z AVU myslí, že jsou v současnosti nějací průkopníci, tak vůbec ne. V minulosti jsem měl tu čest se s některými potkat osobně, a takovou aroganci, sexismus a třeba homofobii v kombinaci s nedostatkem pokory jsem ještě nezažil.
Takže mladí jsou podle vás budoucnost designu? Jsou to oni, kdo udává trendy?
Je to celá generace. Když jsme se bavili o tom, že vkus Čechů se mění a vyvíjí, je to podle mě hodně dáno i tím, že nám tu dospěla ta porevoluční generace. To jsou lidé, kterým je dneska 26, 27 let, a tak se hlásí o své slovo. O nich se ve světě zkrátka mluvit bude. Jejich práci sledujeme už během studia, mnohdy třeba už u studenta druhého ročníku vidíte, že to zkrátka "má v sobě". Ukazuje se, že to, co dělá, má tvar, že nad tím přemýšlí. Má design v sobě, je pracovitý, pokorný. Mrknu a vidím. A když dospívají tihle lidé, dospívá s nimi i celá společnost.
A jak jsme na tom ve světě? V čem jsou Češi na poli světového designu dobří? Co nám jde?
Jestli jsme v něčem absolutní špička, je to sklo. V minulosti světu vyrazilo dech svými skleněnými plastikami duo Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, všichni tehdy koukali, co tady za oponou můžeme vytvářet, a jezdili se sem na to dívat a pak to do světa vyváželi, protože to chtěli taky. Celkově si ale myslím, že jsem de facto srovnatelní se Západem v jakémkoliv odvětví designu. Sklo si držíme i proto, že tu stále máme funkční a kvalitní skláře a sklárny, a to zkrátka ve světě tolik není.
Zvládneme být ale světoví i do budoucna?
Pokud nezakrníme a nebudeme se bát experimentovat. A mladí strach nemají. Když řeknete té starší generaci umělců, aby něco udělala jinak, než je zvyklá, aby se vyvarovala svých zajetých a konvenčních postupů, řeknou vám, že se na to vyprdnou a že to takhle zkrátka dělat nebudou. Pak přijde někdo mladý a řekne "tak já to zkusím", to je ta cesta.
Zároveň dnes žijeme v době moderních technologií a sociálních sítí a je důležité, aby umělci byli i tam. Měli by si koupit vlastní doménu, aby svoji práci pravidelně dokumentovali a měli připravené všechny materiály na okamžik, kdy někdo přijde a třeba o nich bude chtít napsat. Kromě umění je dnes potřeba pracovat i na tom, aby byli dohledatelní. Když je na těch sítích nikdo nenajde, nikdo o nich psát nebude a jim se ta kariéra nikdy nenastartuje.
