reklama
 
 

V 70 letech jezdí sám kolem světa. Jakmile si sednu na kolo, okamžitě je mi dobře, říká cestovatel

13. 4. 2018
Jiří Bína si k padesátým narozeninám koupil kolo a stal se vášnivým cyklistou. Po pěti letech putování po České republice se rozhodl, že vyrazí na kole objevovat svět, a se samostatnými výpravami trvajícími obvykle tři měsíce nepřestává ani v sedmdesáti. Nedávno se vrátil z Afriky a na podzim zase vyrazí do světa. "Cesty jsou pro mě taková zdravotní terapie. Lidé jsou pořád někde zavření. Ráno sednou do auta, metra a jedou do práce, kde jsou zase celý den zavření. Na svých cestách mám možnost být celý den venku a nevadí mi ani déšť," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Cyklistice jste propadl v padesáti letech. Co bylo tím impulzem?

K padesátým narozeninám jsem si koupil kolo a pět let jsem jezdil po turistických stezkách v České republice. Potom jsem si při nějakém hnutí mysli koupil v knihkupectví na Václaváku průvodce Lonely Planet s názvem Cycling New Zealand za 829 Kč. A protože jsem v zásadě spořivý, rozhodl jsem se, že ty peníze nemůžou přijít vniveč. Koupil jsem si stan, spacák, nosiče a brašny a vyrazil jsem na Zéland.

Víte, celý život jsem chtěl cestovat. Za bolševika to moc nešlo, ale jel jsem třeba v patnácti letech stopem do Maďarska nebo později několikrát stopem do Bulharska. V 60. letech se dokonce dalo jet na Západ, ale pak to zase nešlo a vypadalo to, že už ani nikdy nepůjde. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se jednou podívám do San Franciska, bylo by to stejné, jako by mi řekl, že poletím na Měsíc. Prostě nemožné. Když režim skončil, musel jsem prvně vydělat peníze, abych zabezpečil rodinu, a pak jsem si prostě řekl, že vyrazím. Ta knížka Lonely Planet byla impulzem.

S dlouhodobým cestováním na kole jste tehdy neměl žádnou zkušenost. Jaké bylo první putování?

No, přistál jsem na Zélandu a kolo samozřejmě nedorazilo. Takže jsem na něj čekal a pak se prvních čtrnáct dní trápil, protože jsem s sebou měl spoustu zbytečností. Jakmile jsem je protřídil a vyházel, ulevilo se mi a cesta mě začala bavit. Celkově mi trvala šest týdnů, během kterých jsem projel Severní a Jižní ostrov.

Co se ukázalo jako naprostá zbytečnost a bez čeho se naopak nyní při cestách neobejdete?

Měl jsem spoustu prádla, štětku a krém na holení, zámky, těžké nože, zbytečně moc nádobí a tak dále. Váha je na kole zásadní, pozná se to hlavně do kopců. Jediné, bez čeho se neobejdu, je kolo (smích). Po letech už to mám vychytané a mám všechno schované na půdě v jedné krabici. Tu vždycky jenom vytáhnu a věci zabalím. Postupně obměňuju foťáky, malý počítač, na kterém píšu svůj blog, a tak dále. Vloni mi bohužel odešla i košile, kterou jsem vozil na všechny svoje cesty, takže jsem ji musel vyhodit.

Jezdím pořád na stejném, dvacet let starém kole. Rám už je trochu rezavý, brašny už jsou ošoupané… Všechno je jeté, aby to zloděje nelákalo. Ale funkční věci jako přehazovačku, převodníky, kola a tak dále vyměňuji a jsou v prvotřídním stavu.

Poslední cesta do Afriky, ze které jste se vrátil v prosinci, je už v pořadí čtrnáctý cyklistický výlet do ciziny. Kam všude jste se podíval?

Kromě Zélandu jsem byl dvakrát v Austrálii, kde jsem jel východní pobřeží a potom po několika letech sever z Darwinu do Perthu, odkud jsem letěl do Adelaide a dojel do Melbourne. Jel jsem západní pobřeží USA ze Seattlu dolů do San Diega. Jel jsem Aljašku, z Anchorage do Fairbanks a pak přes Valdez zpátky do Anchorage. Při téhle cestě jsem se byl podívat i na hrob našeho rodáka Welzla v kanadském Dawson City. V informačním středisku mi dali takový český pamflet pojednávající o místě a Welzlovi. Yukonem jsem pak jel do města Whitehorse a dolů do přístavu Prince Rupert a lodí do Port Hardy na ostrově Vancouver Island. Ostrovem jsem projel do Victorie a cestu ukončil v Seattlu.

Potom jsem jel všechny čtyři hlavní ostrovy Japonska, Mexiko z Tijuany do Cancúnu, což byl asi nejlepší výlet. Jel jsem taky z Bolívie do Ushuaii, to jsem stoupal i do pěti tisíc metrů na Altiplanu. Ze Santiaga de Chile jsem si odskočil na Velikonoční ostrov, kde jsem si taky pojezdil na kole.

Do Jižní Ameriky jsem se po pár letech vrátil a projel Paraguay, Uruguay, kousek Brazílie, Argentinu a Chile. Objel jsem Jižní Koreu, z Koreje na japonskou Okinawu, pak na Tchaj-wan. Jel jsem Indočínu - z Hanoje přes Kambodžu, Thajsko, Malajsii až do Singapuru. A taky z Québecu na Newfoundland a přes východní pobřeží USA na Floridu, tahle cesta trvala čtyři měsíce. A to je tak všechno.

Čím na vás tak zapůsobilo zrovna Mexiko?

Líbilo se mi, že tam žije směsice velmi odlišných kultur - Aztéci, Mayové, Olméci, Toltéci a do toho vliv evropského katolického baroka. Jedete kolem pyramid, pak zase přijedete do katedrály jako v Evropě. Lidé jsou bezvadní a jít do mexické hospody je prostě zážitek. Vždycky tam někdo hraje na kytaru, a sotva člověk přijde, už mu někdo posílá tequilu. Samozřejmě to chce trochu španělštiny, kterou jsem se před cestou učil.

V Mexiku lze pořád zažít to, co zažíval Kerouac na cestách, o kterých pak psal. Pivo tam stojí jeden americký dolar, jídlo je tam taky dobré a levné. Ačkoliv já nejraději jím u místních žen, které v Mexiku vaří v garáži nebo v nějaké pronajaté místnosti. Většinou si lze vybrat ze tří poctivých jídel bez jakýchkoliv zlepšovadel. Z jídel z ulice mi nikdy špatně nebylo. Jen jednou jsem měl žaludeční problémy, ale to bylo po návštěvě nějaké lepší mexické rybí restaurace, kde jsem si dal mušle.

V Mexiku jsem zkoušel třeba pražené kobylky a během ostatních cest jsem měl i žáby nebo hady. Ale myslím, že jsem často jedl i jiné věci, ani jsem o tom nevěděl, protože to vydávali třeba za kuře. Dokud to není lidské maso…

A kromě Mexika, na kterou destinaci ještě rád vzpomínáte?

Mám rád všechny cesty, protože hlavním cílem je samotné cestování. Jakmile si sednu na kolo a rozjedu se, okamžitě je mi dobře. A pokud je kolem zajímavá krajina nebo zvířata, tím líp.

Po vydatné snídani mi trvá tak dvě hodiny, než to tělo zpracuje, ale potom se dostanu do stadia, kdy jenom koukám kolem sebe a dole něco samo šlape. Neberu kolo jako sportovní výkon, ale dopravní prostředek. Navíc je to pro mě druh meditace, prostě šlapu, ale moc to nevnímám. Spokojenost ze mě asi vyzařuje, protože na mě spousta lidí mává a zdraví mě.

Cestujete zásadně sám, není vám někdy smutno?

Naopak. To, že můžu být chvíli sám, je nejlepší. Kdy se vám naskytne příležitost dělat to, co chcete jenom vy? Kdybych jel s někým, budeme se dohadovat, takhle mi nemá kdo vynadat, že jsem vybral špatnou trasu. Život je díky tomu jednoduchý, protože se starám o to, abych se najedl, vyspal, občas vypral, a jinak žádné potřeby nemám. Nejraději si čtu, vozím s sebou i Kindle a čtu si před usnutím ve stanu. Občas se podívám na internet, ale čím déle jsem pryč, tím větší odstup od politiky a denního dění v médiích získávám a nakonec mě to přestane zajímat.

A nechtěly s vámi někdy jet vaše děti nebo vnoučata?

Vnoučata ano. Ale já bych je s sebou nevzal, protože si nechci brát na triko jejich bezpečnost. Pro mě by to byla noční můra. Jsem takový střelec, dost nad věcí, je mi jedno, do čeho jedu, a dopředu si skoro nic nezjišťuji. Cesty moc neplánuji, vím, kam se chci podívat a za jak dlouho bych se měl dostat na cílové letiště, abych doletěl zpátky domů. Zbytek cesty řeším ad hoc, když se mi někde líbí, zůstanu tam. Často se o dalším směru rozhodnu až na některé křižovatce.

Takže si už ani nekupujete průvodce jako při své první cestě?

Ale jo, vždycky mám s sebou v Kindlu nějakého průvodce, abych neminul určité pamětihodnosti. Ale nemusím být všude, protože některá místa jsou tak zprofanovaná, až jsou protivná. Třeba Chichén Itzá je příšerný jarmark, přitom památky jsou skvělé. Ale proudí tam davy lidí, prodejci jako na pouti… Objel jsem pár menších mayských památek v džungli, kde jsem potkal tři lidi za půl dne a skvěle si to užil.

Měsíčně ujedete zhruba dva tisíce kilometrů. Jak na cesty trénujete?

Když se dá, jezdím na kole každý den ráno. Bydlím v pražských Stodůlkách, takže sjedu do Prokopáku a pak kolem Vltavy a zpátky. Najedu obvykle 25 kilometrů. A když není vhodné počasí, mám jedno staré kolo na válcích ve sklepě a jezdím na něm hodinku denně. U toho si čtu nebo poslouchám rádio.

Vloni jste absolvoval cestu po jihovýchodní části Afriky, o které jste mimo jiné psal také blog na Aktuálně.cz. Soudě podle příspěvků to bylo na míle vzdálené běžnému životu v Česku. Jak se vám vrací zpět do dennodenních starostí?

Nejhorší po návratu je pro mě manželčin seznam věcí, které musím udělat v našem domě (smích). Ale samozřejmě jí vyjdu vstříc a jsem rád se svou rodinou. Ale celkově je spíš těžká komunikace s lidmi, protože najednou mi všichni zase říkají, co mám a nemám dělat. Cesty jsou pro mě taková zdravotní terapie, pobyt na čerstvém vzduchu má evidentně příznivé zdravotní důsledky.

Na výpravy vyrážíte většinou na podzim. Už máte plán, kam pojedete letos?

Zatím nevím. Výběr destinace mi dává vždycky zabrat. Nejraději jezdím na podzim, tak mám ještě čas do konce května, abych měl šanci sehnat levnější letenky.

autor: Magdaléna Daňková | 13. 4. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama