Pracuje v jedné z nejnebezpečnějších zemí, přesto má Kongo ráda. Vidím v něm potenciál, říká Češka

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
23. 3. 2018 7:38
Dvaatřicetiletá Klára Vraštilová před rokem odjela jako humanitární pracovnice Člověka v tísni do Konga. Společně s týmem zahraničních kolegů a místních profesionálů pomáhá zlepšovat životní podmínky lidem v nejohroženějších částech země. Přestože Kongo nemá nejlepší pověst, podle Vraštilové má obrovský potenciál. "Denně se setkávám s lidmi s velkou motivací a chutí měnit věci k lepšímu. Často jim chybí jen příležitost a podpora. Mnoho mladých lidí například nemá možnost uplatnit se ve svém oboru," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Klára Vraštilová se svou kolegyní v Kongu.
Klára Vraštilová se svou kolegyní v Kongu. | Foto: Klára Vraštilová

Demokratická republika Kongo patří mezi nebezpečné země světa, které sužují četné problémy a nepokoje. Proč jste si vybrala právě Kongo?

Vystudovala jsem obor humanitární pomoc a rozvojová spolupráce ve Francii a už při studiu jsem se zaměřovala na Afriku. S Člověkem v tísni jsem začala pracovat nejprve pro oblast Kavkazu a Balkánu a po roce jsem dostala možnost vycestovat do Konga. Vždy mě fascinovalo svojí komplexností a také jsem chtěla využít své znalosti francouzštiny.

Když jste se rozhodla odjet pracovat do rovníkové Afriky, jak tehdy reagovala vaše rodina?

Když se dozvěděli, že budu pracovat v Kongu, museli to prvně vstřebat, ale nikdo mi moje rozhodnutí nevymlouval. Mám velké štěstí. Od celkem brzkého věku cestuji po světě a moje rodina ve mě má důvěru a podporuje mě. I díky ní jsou občas těžké chvíle snesitelné.

V čem přesně spočívá vaše práce?

Specializuji se na monitoring a evaluaci projektů. Společně s konžskými kolegy zkoumáme výchozí situaci na začátku projektu a průběžně analyzujeme dopad aktivit na cílové skupiny a jejich okolí. Naposledy jsme například zkoumali, kolik dětí se podařilo dostat z akutní podvýživy nebo kolik maminek se podařilo informovat o správných hygienických praktikách.

Práce v terénu je především o setkávání se s lidmi z různých vrstev společnosti, počínaje šéfy komunit přes zdravotníky až po maminky s dětmi trpícími podvýživou. Spolupracujeme s týmem Konžanů, kteří jsou pečlivě vybíráni. Jsou mezi nimi právníci, epidemiologové, specialisté na výživu, agronomové nebo logistici.

Důležitou součástí projektů, které často reagují na akutní krizi v určité oblasti, je kromě rychlé a efektivní pomoci také prevence. Preventivním opatřením může být například posilování kapacit místních komunit skrze školení zaměřené na základní hygienické praktiky nebo vhodné stravování založené na lokálně dostupných surovinách. Věříme, že právě na základě větší informovanosti a odpovědnosti místních lidí můžeme docílit toho, že se jejich situace dlouhodobě zlepší. Před každým výjezdem a v jeho průběhu ale pečlivě monitorujeme bezpečnostní situaci, abychom co nejvíce snížili možná rizika.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takového zásahu rychlé pomoci?

Naposledy jsem se účastnila několikaměsíčního projektu zaměřeného na podporu vnitřně přesídlených lidí v oblasti Shabunda v Jižním Kivu na východě země. Tito lidé museli pod nátlakem ozbrojených skupin opustit svoje vesnice a hledat útočiště jinde. Řada z nich se dlouho schovávala v lese, ocitli se bez prostředků a často putovali dlouhé kilometry v náročných podmínkách. V rámci projektu se jim snažíme nejprve zajistit základní lékařskou péči a snížit počet dětí trpících akutní podvýživou.

Klára Vraštilová se svými konžskými kolegy.
Klára Vraštilová se svými konžskými kolegy. | Foto: Klára Vraštilová

Jak vaši práci vůbec vnímají místní lidé?

Naše práce je vnímána v zásadě pozitivně. Důležitá je pravidelná komunikace. Ve vesnicích, ve kterých pracujeme, necháváme například tzv. anonymní schránky, kde lidé mohou nechat dotazy nebo připomínky k projektu. Terénní pracovníci jsou také v neustálém kontaktu s šéfy komunit nebo zástupci zdravotních středisek a aktivně je zapojují do naší činnosti.

Emancipace žen v Kongu prakticky neexistuje. Jak vás, jako ženu koordinátorku, místní berou? Bylo těžké získat si jejich respekt?

Musím říct, že mě jako bílou ženu vždy akceptovali, i když třeba na začátku bylo nějaké váhání. Děti jsou přirozeně velmi zvědavé a jsou první, které se seběhnou ve vesnici, aby se podívali na "muzungu"(označení pro Evropana v místním jazyce - pozn. red.), postupně se k nim přidávají i ženy a muži. Získat si respekt není obtížné, pokud i vy k druhým přistupujete s respektem a pokorou. Pozitivním krokem při jednáních je i to, že dávám najevo svůj zájem a snažím se navázat konverzaci v jejich mateřštině - svahilštině, i když jsem stále začátečník.

Samozřejmě že je namístě taky jistá obezřetnost. Preventivní opatření máme poměrně přísná. Pokaždé když se vydávám do nějakých vesnic, musím se na cestu dobře připravit. Náš specialista na bezpečnost sleduje situaci na místě a dává mi hlášení o případném riziku. Já musím naopak pravidelně komunikovat o svojí pozici. S sebou mám vždy vysílačku a pohybuji se v doprovodu minimálně jednoho místního kolegy.

"Děti jsou přirozeně velmi zvědavé a jsou první, které se seběhnou ve vesnici, aby se podívali na "muzungu", postupně se k nim přidávají i ženy a muži."
"Děti jsou přirozeně velmi zvědavé a jsou první, které se seběhnou ve vesnici, aby se podívali na "muzungu", postupně se k nim přidávají i ženy a muži." | Foto: Klára Vraštilová

Ocitla jste se někdy v Kongu v situaci ohrožující život?

Ocitla, poměrně nečekaně. Naše hlavní kancelář je ve městě Bukavu na východě země. Během jednoho víkendu jsme se společně se dvěma dalšími kolegy probudili v pět ráno do silné přestřelky, která trvala bezmála osm hodin. Útok byl zaměřen na jednu konkrétní osobu, ale ze začátku jsme vůbec netušili, co se děje. Teprve po několika hodinách ostré střelby a výbuchů jsme se dozvěděli, že jsme z dosahu nebezpečí. Byly to hodně dlouhé hodiny.

Na co jste během té osmihodinové přestřelky myslela?

Byl to nepříjemný pocit. Nejtěžší byly první hodiny, kdy jsme nevěděli, na koho je útok zaměřený, to vám běhá hlavou, jaká je pravděpodobnost, že se útok stočí na vás. Člověk si ale zároveň v takových situacích musí zachovat chladnou hlavu. Myslím, že horší než střelba pro mě byly výbuchy, kdy se otřásal celý dům.

Tento útok byl ale cílený, a i když jsme cítili silné otřesy po výbuších a slyšeli palbu, nakonec se ukázalo, že jsme mimo nebezpečí. Postupně jsme dostávali zprávy od našich zdrojů o vývoji situace. To také hodně pomohlo.

Do žádných nebezpečných situací se vědomě nevrháme, a kdybychom zjistili, že v zemi už není bezpečno, museli bychom se stáhnout. Nemáme za sebou vojenský výcvik, ale musíme povinně absolvovat bezpečnostní trénink pro humanitární pracovníky, kde nám simulují podobné zátěžové situace a učí nás, jak se zachovat a jak eliminovat rizika. Vyhýbáme se potenciálně nebezpečným místům, jezdíme auty s vysílačkami a hlásíme svůj pohyb několikrát denně.

 Čas plyne v Africe trochu jinak.
Čas plyne v Africe trochu jinak. | Foto: Klára Vraštilová

Jeden český cestovatel nedávno označil Kongo za "srdce temnoty", kde člověku nikdo nepomůže a všichni jsou nepříjemní. Jaká je vaše osobní zkušenost?

Nepříjemní lidé mohou být kdekoliv. Já bych řekla, že hodně záleží na přístupu. Pokud přistupujete k lidem s otevřeností, jistou pokorou a trpělivostí, většinou se vám to vrátí zpět. Trvá nějakou dobu "naladit se" na styl komunikace Konžanů a svoji roli také hraje to, zda se dokážete dorozumět jejich jazykem. Mezi Konžany mám řadu přátel a rozhodně bych je necharakterizovala jako nepříjemné lidi, právě naopak. Čas plyne v Africe trochu jinak, je dobré naučit se zvolnit a přizpůsobit se jejich rytmu. Také stále platí, že člověk musí být obezřetný.

Mluvila jste o tom, že kvůli ozbrojeným konfliktům se musí řada Konžanů přesouvat z místa na místo. Kolika lidí se takovýto útěk z domovů týká?

Kongo má 94 milionů obyvatel a je to země s největším počtem vnitřně přesídlených lidí, poslední statistiky mluví o 7,5 milionu lidí, kteří byli nuceni opustit svá obydlí. Migrace se týká především východu země, Jižního a Severního Kivu, kde stále operuje mnoho ozbrojených skupin, které se často formovaly z předešlých konfliktů. Kvůli nim se celé rodiny v rámci Konga neustále přesouvají, navíc sem přicházejí i lidé z jiných zemí, třeba z Jižního Súdánu nebo Burundi.

Velkým problémem je násilí na ženách, dětech a bohužel i starších lidech.
Velkým problémem je násilí na ženách, dětech a bohužel i starších lidech. | Foto: Klára Vraštilová

Velkým problémem je také násilí na ženách, dětech a bohužel i starších lidech, nevyskytuje se ve všech provinciích země, ale především tam, kde operují ozbrojené skupiny. Velmi časté jsou také únosy a vydírání.

Na základě zkušeností, které máte, myslíte si, že Konžané touží ze země odejít, nebo chtějí zůstat a situaci zlepšit?

Myslím, že obecně mají Konžané svoji zemi rádi a jsou zoufalí ze špatné bezpečnostní situace. Nechtějí a priori odcházet. K hromadnému exodu dochází až v momentě, kdy jsou ohroženy jejich životy a základní lidské potřeby nejsou uspokojeny. Přesouvají se ale spíše v rámci země. Kongo je obrovské - má rozlohu 2,3 milionu kilometrů čtverečních. A pokud se chtějí přesunout do jiné země, odchází do Ugandy nebo Rwandy, kde jsou uprchlické tábory. O nějakém exodu za hranice Afriky nemůže být řeč.

Do Afriky jezdí na dobrodružné výpravy čím dál více cestovatelů. Doporučila byste Kongo k návštěvě?

V národních parcích Virunga a Kahuzi-Biega lze mimo jiné vidět gorily ve volné přírodě.
V národních parcích Virunga a Kahuzi-Biega lze mimo jiné vidět gorily ve volné přírodě. | Foto: Klára Vraštilová

Kongo má obrovský turistický potenciál, lidé ho navštěvují hlavně kvůli překrásné přírodě. Určitě je ale potřebná důsledná příprava před cestou a během ní, mnohé části Konga stále nejsou stoprocentně bezpečné. Nejoblíbenější národní parky na východě země jsou Virunga a Kahuzi-Biega, kde je mimo jiné možnost vidět gorily ve volné přírodě.

Pokud zrovna nepracujete, jak trávíte volný čas v rovníkové Africe?

Možností je spousta. Kromě návštěv výše zmíněných národních parků cvičím jógu, běhám, chodím lézt na stěnu, hraji volejbal nebo tancuji. Ráda se také setkávám s přáteli nebo si čtu. Řekla bych, že trávím volný čas stejně, jak bych ho trávila v Evropě, jen s tím rozdílem, že se můžu častěji věnovat venkovním aktivitám díky příjemnému, slunečnému počasí v Kongu.

Stopoval jsem od svých patnácti, ale už nikdy stopovat nebudu, nejlíp se píše o chvílích, kdy umírám. Do Konga se nikdy nechci vrátit, říká Poláček.
26:32
Stopoval jsem od svých patnácti, ale už nikdy stopovat nebudu, nejlíp se píše o chvílích, kdy umírám. Do Konga se nikdy nechci vrátit, říká Poláček. | Video: DVTV, Martin Veselovský

Z Konga se vracíte pravidelně zpět do Česka. Bývají návraty do běžné evropské reality těžké?

Všechno je otázka zvyku. V Kongu samozřejmě řešíme jiné problémy než doma, ale po pár dnech v Česku se rychle adaptuji a zapojuji do běžných diskusí s rodinou nebo přáteli. Při prvním příjezdu jsem si uvědomila, že Češi se zapomněli radovat z maličkostí. Konžanům stačí málo ke štěstí, třeba velmi rádi tancují a zpívají. Také jsou zvyklí se spoléhat jeden na druhého, být si oporou v obtížných situacích.

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Federer rozdrtil Albota, v Basileji je už posedmnácté ve čtvrtfinále

Miláček domácích fanoušků Roger Federer porazil v druhém kole v Basileji 6:0, 6:3 Moldavana Radu Albota a při 19. startu na halovém turnaji v rodném městě si zahraje 17. čtvrtfinále. V dosavadních dvou zápasech prohrál slavný švýcarský tenista jen pět gamů.

Osmatřicetiletý Federer dnes navázal na úvodní výhru nad Němcem Peterem Gojowczykem za 53 minut a s Albotem se zdržel jen zhruba o deset minut déle. Na kurtu tak grandslamový rekordman nestrávil ještě ani dvě hodiny a upravil svou bilanci v St. Jakobshalle na 73:9.

Federer útočí v Basileji na jubilejní desátý titul, což se mu letos povedlo už na trávě v Halle. Ve čtvrtfinále se může střetnout s krajanem Stanem Wawrinkou, jehož ještě ve 2. kole čeká Američan Frances Tiafoe.

Zdroj: ČTK
Další zprávy