reklama
 
 

Klus: Češi v porevoluční euforii zapomněli na politiku. Zeman a Klaus jim ji sebrali

Aktualizováno 10. 8. 2019 19:00
„Kdo trochu rozumí showbyznysu, ten vůbec nechápe, jak v něm můžu fungovat. Dělám totiž věci přesně tak, jak je cítím,“ přiznává písničkář Tomáš Klus (33). Zároveň dodává, že nenávistné komentáře, které od svých kritiků za horlivou politickou angažovanost sklízí, ho z hlediska jazykové tvořivosti kolikrát tak překvapí, že by stálo za to vydat je knižně. O útocích mluví s nadhledem, což jen potvrzuje, že je pro něj popularita až na druhém místě. Předně totiž chce pojmenovávat, co se mu nelíbí v české společnosti a jak by se její směřování mělo proměnit. O obojí se pokouší v rozhovoru pro Aktuálně.cz a přibližuje také podstatu svého duchovního založení, které mu dodává odvahu.

Na demonstracích proti premiérovi Andreji Babišovi, kterých jste se účastnil, často zaznívaly citáty písničkáře Karla Kryla, jenž podle mnohých sehrával roli jakéhosi svědomí národa. Vidíte dnes někoho, kdo by Kryla mohl nahradit?

Nikdo takový mě nenapadá. Kryl ale žil v době totality, která vyžadovala hrdiny. Dnešní doba podle mě zatím není tak vypjatá, takže nepotřebuje hrdiny, ale aktivní lidi, kteří jsou zároveň ochotní akceptovat jiné aktivní lidi. Na druhou stranu je pravda, že trpíme nedostatkem vůdčích osobností.

Spíš jsem narážel na to, že mezi mladými hudebníky není mnoho těch, kteří by ve svých textech upozorňovali na společenské neduhy. Vy se o to dnes ale pokoušíte. Kdy jste začal být takhle občansky uvědomělý?

K politice se vyjadřuju od začátku své hudební kariéry a skoro na každé desce jsem měl aspoň jednu společenskou píseň, což dokazuje, že nejsem zaujatý vůči současné vládě. Když byli u moci politici z ČSSD nebo z ODS, tak jsem si střílel z nich. Dělal jsem si legraci třeba z lobbistických kamarádů Pavla Béma. Písničkářství stojí na ctění vlastní autenticity a já v rámci své autenticity nechci kalkulovat a přemýšlet, co je vhodné a co ne. Co cítím, to dělám, a přestože některé mé názory mohou ostatním připadat kontroverzní, pro mě je nejdůležitější, že tím přispívám k udržování dialogu o roli etiky ve společnosti. Nesmíme akceptovat tolik lži ve veřejném prostoru a proti tomu se může postavit jenom skutečný správce demokracie, kterým je lid.

Myslíte, že tahle vzpoura lidu už přinesla nějaké výsledky?

Nejsem zase tak naivní, abych si myslel, že Andrej Babiš se svou hroší kůží odstoupí po tom, co se někde sejde půl milionu lidí. Dokud nebude mít štempl a pouta na rukou, tak ho z jeho židle nikdo nedostane. Přijde mi ale důležité, že v Česku přibývá lidí, kteří se začínají zajímat o politiku a vyjadřovat se k ní. V demokratické společnosti totiž politika může fungovat jenom ve chvíli, kdy na ni dohlížíme.

Ve svém čerstvém protestsongu Chátrám ale zpíváte o tom, že mnoho Čechů k politice "mlčí, až to začíná křičet" a že to začalo v době, kdy odevzdali klíče. Přiznáváte tedy, že doba prezidentování Václava Havla, kterou vyzdvihujete, byla současně dobou, kdy jsme politiky dostatečně nekontrolovali a zadělali si tak na dnešní problémy?

Myslím, že 90. léta byla doba euforie, kdy si lidé říkali, že můžou prakticky cokoli. To muselo být opojné, ale zároveň to vedlo k tomu, že se lidé začali zajímat o spoustu jiných věcí a politiku, která jim svobodu umožnila, opomíjeli. Tím pádem si ji do svých rukou vzali lidi, kteří ji prostřednictvím opoziční smlouvy občanům zase uzavřeli. Miloš Zeman a Václav Klaus opět vykopali obrovskou propast mezi politikou a veřejností, lidi do ní padali a hledali někoho, kdo by je z té propasti dostal. Nejdřív přišel jako spasitel Vít Bárta, ale rychle ho nahradil Andrej Babiš. Tahle letargie, kdy čekáte, že za vás někdo něco vyřeší, je zhoubná. Komunisti ji tady pěstovali 40 let a dnes ji napříč Evropou prosazují populisti. Proto jsem rád, že se spolek Milion chvilek pro demokracii snaží bdělost občanů udržet.

Věříte, že ta nespokojená část české společnosti vydrží být bdělá i po tom, co vlna demonstrací opadla? Například doba po srpnu 1968 nenapovídá, že by Češi dovedli vzdorovat déle než několik měsíců.

To je pravda, ale právě proto se sám snažím něco podobného nedopustit. Timothy Snyder ve své knize Cesta k nesvobodě píše, že musíme vrátit do hry dějiny, protože všechny události, které se mohou stát, už se někdy v nějaké obdobě děly. Proto bychom měli dávat prostor lidem, kteří jsou schopní reflektovat věci, co už se staly. Měli bychom propojit mladou generaci se starými umírajícími lidmi plnými zkušeností, které je potřeba tady nechat, protože s nimi jinak odejde i naše paměť. Třeba informace o tom, jak se komunisti dostali k moci a jakým způsobem se u moci udržovali, tady musí zůstat.

Tomáš Klus (33)

Tomáš Klus (33)

  • Většinu dětství prožil v Třinci a už jako teenager závodil v moderním pětiboji. V 18 letech dal ale sportu vale a místo toho se vrhnul na divadlo.
  • Herecký talent poprvé rozvinul v pražském Divadle bez zábran tvořeném z velké části homosexuály, lesbami a travestity. V roce 2012 pak absolvoval obor herectví na DAMU.
  • Objevil se i v několika filmech. Nejvíc zazářil v pohádkách Tři bratři režiséra Jana Svěráka a Tajemství staré bambitky Iva Macharáčka.
  • Kariéru profesionálního hudebníka zahájil v roce 2007, když zvítězil v pěvecké soutěži Czechtalent Zlín. O rok později vydal debutové album Cesta do záhu(d)by následované deskami Hlavní uzávěr splínu (2009), Racek (2011), Proměnamě (2014), Anat život není (2015) a Spolu (2018).
  • Na jeho poslední desce ho kromě dlouholetého parťáka Jiřího Kučerovského doprovází i manželka Tamara, a to jako vokalistka. S ní má děti Josefínu, Alfréda a Jenovéfu a společně žijí v Mníšku pod Brdy.

Píseň Chátrám začínáte slovy o tom, že za Václava Havla bylo Česko domem, který jezdily okukovat davy, ale dnes už se před ním nikdo nezastaví. V čem byla Havlova éra tak příznivá, když se ve stejné době děly věci jako vámi zmiňovaná opoziční smlouva nebo kuponová privatizace?

V době Havlova prezidentování jsme byli jednou ze zemí, které na světové úrovni otevíraly velmi důležitá lidskoprávní témata. To se najednou změnilo a my se místo toho prodáváme Číně a Rusku, aniž by naši současní představitelé byli schopní reflektovat, jaká zvěrstva se tam dějí. Davy politických vězňů v Číně nebo protesty v Moskvě za svobodné volby naopak úplně přehlížejí, a to jenom kvůli tomu, že Čína a Rusko mají být dobrými obchodními partnery, kterými mimochodem nejsou, protože se na ně nemůžeme bez obav spolehnout.

Mnoho lidí mě dnes odsuzuje za to, že napadám Rusy. Přitom to není pravda, protože jsem s nimi ještě jako sportovec mnohokrát závodil a pak jsme společně zažili spoustu mejdanů. Jejich emotivní srdce mě baví. Vidím ale problém ve způsobu myšlení, který jim jejich politický systém po desítky generací vštěpuje, a ten říká, že lidský život má menší hodnotu než image celého národa.

Chtěl bych, abychom byli stejnými ochránci lidských práv, jako jsme byli v době Havlovy politiky. Nejsme totiž tak velká země, abychom mohli někam vlítnout a udělat tam mír, ale jsme dostatečně silnými hráči na to, abychom poukazovali na světové problémy a otevírali o nich dialog. Nemůžeme být hnací silou ve vojenské ani ekonomické oblasti, ale můžeme být hnací silou v otázce morálky.

Na základě stmelení české společnosti v roce 1989 se mohlo zdát, že nám všem záleží na lidských právech. Nezvonili ale mnozí Češi klíči spíš za výhody západního životního stylu?

Myslím, že zvonili a že těch důvodů, proč přišli demonstrovat, mohlo být ještě víc. Sjednocovalo je ale vědomí toho, že je v jejich zemi něco hodně špatně. Jakešův "blábolismus" jim odhalil, že nejvyšší státní představitel je úplný blázen a že bydlí v naprostém Kocourkově. Najednou začalo prosvítat na povrch, že žijí v iluzi a že západní svět, o kterém jako o iluzi desítky let mluvili politici, ve skutečnosti iluzí není.

Pokud bychom ale vzali v úvahu, že si někteří občané od demokracie slibovali spíš ekonomickou prosperitu než posílení lidských práv, není to odpověď na otázku, proč ve volbách vítězí Andrej Babiš nebo Miloš Zeman?

Myslím, že ne a že skutečný kámen úrazu spočívá v tom, že se voliči těchto dvou pánů nezajímají ani o to, co v politice ve skutečnosti dělají jejich koně, a proto je volí znovu. Představme si, že by mě Miloš Zeman ulovil na to, že do Česka přiveze peníze z Číny nebo že v Číně prodá Krtka a dostane k nám pandu. To bych si pak musel říct: "Kde jsou ty investice? Kde je ta panda?" Jediná věc, co splnil, je ta, že nás ochránil před imigranty, což mu ale nejde odpárat jenom proto, že k nám žádní imigranti nepřicházejí. Tím pádem bych si musel říct, že Zemanovi druhou šanci už nedám, protože mě obelhal. Kdybych se o něj navíc zajímal trochu víc, tak bych zjistil, že za nitky Miloše Zemana tahají lidi, kteří jsou úzce spojení s ruským byznysem. Lidi, kteří náš stát chtějí skrz jadernou energetiku prodat do Ruska.

Teď přejdu k Andreji Babišovi. Dobře, představme si, že mě přesvědčil, že je schopný podnikatel s úspěšnou firmou a že náš stát povede stejně jako tu firmu. Kdybych se zajímal o fakta, tak dojdu k tomu, že se z jeho vlastní firmy stal státní podnik a prostřednictvím mohutných dotací poměrně očividně vítězí jeho osobní zájmy nad zájmy národními. Kromě toho tu máme pochybnosti, jak ke své firmě vlastně přišel a jak získává další podniky, které skupuje jeho holding. Pokud chceme udržovat férovou politickou soutěž, tak tady navíc nemůžeme tolerovat premiéra, který vlastní půlku českých médií, protože si pak jakékoli jeho prohlášení půlka národa interpretuje s palcem nahoru a nikdo z opozice mu nemůže být rovnocenným soupeřem. Připočtěme k tomu neustálé mlžení kolem kupících se afér, neochotu diskutovat a arogantní rétoriku. Taková žába na prameni je problém, a to obzvlášť v době, která potřebuje řešit palčivější problémy než maléry pana účetního.

Tím se dostáváme k tomu, že jakýkoli z argumentů, které jste jmenoval, dovedou Babiš nebo Zeman smést ze stolu svým sebejistým vystupováním vůči kritickým novinářům.

U Andreje Babiše ta jistota podle mě vychází z toho, že opravdu věří, že je oběť. Myslím, že žije v paranoii. Miloše Zemana ale vnímám jako velice chytrého politika, který cíleně vytváří chaos, a to tím, že dělá z médií vnášejících pořádek do společnosti nepřítele. V důsledku toho máme mezi sebou spoustu zmatených lidí, které pak jde jednoduše lapit na silácké řeči. Tenhle fikaný tah koneckonců učí KGB. Dezinformační válka je celosvětový problém, který jde ale podle mě změnit jedině vzděláním. Moje dcerka teď jde do první třídy, takže jsme se pro ni s manželkou snažili najít vhodnou školu, která kombinuje klasický systém s tím alternativním a věřím, že se nám to podařilo.

Jak škola, která hledá kompromis mezi zavedenými osnovami a progresivním přístupem, v praxi vypadá?

Je to škola severského typu, která klade důraz na individualitu člověka, což se v posttotalitních zemích dlouho z principu nedělo. Naše školství potřebuje víc učitelů, protože v současnosti má jeden kantor na starosti příliš žáků, což neprospívá ani jedné straně. Když je totiž v běžné české škole dítě výborné v pěti předmětech, ale z jednoho propadá, tak už se na něj systém dívá jako na problémového žáka, což je chyba. Každý může vynikat v něčem jiném a pedagog by s tím měl umět pracovat. Měl by žáky vyzývat k diskusi a nebát se jejich názorů. Zároveň by však měl zdůrazňovat i iniciativu rodičů, kteří se nemůžou spoléhat na to, že pošlou dítě do školy a tam jim ho vychovají. Výchovu mají na starosti rodiče, škola vzdělává.

Ta, kterou jsme našli, je v těchto ohledech dobrá, a navíc klade zodpovědnost i na samotné žáky. Žáci mají sněmy, kde mezi sebou jednají nad pravidly, a to jim dává už odmalička pocit, že můžou o světě kolem sebe rozhodovat. Každý z nás je jedinečná bytost, což bychom měli vnímat jako bohatství, ne jako něco, co nás rozděluje, a pomoct nám v tom může jedině dobrá škola. Když jsem se tam byl podívat, celou dobu jsem se modlil, aby něco podobného mohly zažít všechny děti na světě.

Ke komu jste se modlil? Na spoustu lidí působíte jako ezoterický člověk, který chodí bosý a hlásá mír a lásku, ale ne všichni mají jasno, jaké náboženství vlastně vyznáváte.

Hlásil jsem se k buddhismu, který mě ale paradoxně přivedl ke křesťanství, takže se teď chci nechat pokřtít. Zabýval jsem se mnoha různými náboženstvími a dospěl jsem k závěru, že všichni proroci, osvícené bytosti a moudří představitelé náboženských systémů říkali to stejné: "Miluj bližního svého a dělej mu to, co chceš, aby dělal on tobě." To je jádro všech náboženství, ať už na hlavě nosíte turban, nebo chodíte bosý po střepech. Dalajlama tomu říká sekulární etika a tu je teď třeba vyzdvihnout. Věřící lidé po celém světě si musí uvědomit, že ctí stejné základy, a nesmí se nechat rozházet tím, že se jejich soused modlí k jinému symbolu. Musí si vzájemně pomoct žít na tomhle světě, který přichází o střechu, teče nám do něj a k tomu ještě hoří.

Je vidět, že nad vším hodně přemýšlíte, k čemuž vám, pokud vím, pomáhá i to, že se necháváte zavírat do temné místnosti. Jak to funguje?

Prostě vás zavřou do temné místnosti, a když chcete, tak vám nosí jídlo, a když nechcete, tak ne. Prostřednictvím nudy, ticha a tmy se potom konfrontujete se svými vnitřními procesy. Najednou vám v hlavě začne vyvstávat spousta dialogů, které jste neuzavřel, a situací, kdy jste lidem kolem sebe ublížil. Začínáte zjišťovat, jaký jste člověk a na základě čeho se rozhodujete. Klíčové je to, že v tu chvíli nemáte k dispozici žádné jiné vjemy, které na vás působí, kromě vás samotných.

Nepropadá člověk v takových podmínkách zoufalství?

Nikdo vás nevystavuje takové frustraci, jako byste byl zavřený někde na samotce v lágru. Kdykoli můžete odejít, což ale udělat nechcete, protože procesy, kterými si procházíte, jsou čím dál hlubší. Začínáte mít i něco jako halucinace, protože tma funguje jako projekční plátno. Poznáváte, jak úžasný a tvůrčí nástroj náš mozek je.

S jakými nedořešenými problémy jste se ve tmě vyrovnal?

Přiznal jsem nevěru své ženě, což jsem následně po konzultaci s ní zahrnul i do svého zamyšlení na sociálních sítích na téma pravda. Ve tmě jsem si uvědomil, že pokud pravdu požadujete od druhých, tak musí nejdřív prýštit z vás. Pochopil jsem, co znamenají Ježíšova slova o tom, že pravda osvobozuje. Pokud totiž žijete v pravdě, tak se nemusíte bát, že se na vás ze skříně sesype nějaký starý kostlivec. Když lžete, tak si ve svém životě naopak vytváříte paralelní světy a musíte být neustále ostražitý, ve kterém z nich se pohybujete. Pravda je očistná, přestože na vás kvůli ní spousta lidí zanevře. Bulvár si z mého čtyřstránkového zamyšlení samozřejmě vytáhl jen tu pasáž o nevěře, ale nakonec to byla dobrá rozbuška.

Svého rozhodnutí otevřít lidem svůj rodinný život na sociálních sítích jste tedy nelitoval?

Ne, protože se po něm mně i mojí ženě dost ulevilo. Díky tomu, že jsme sami sobě bulvárem, nás už skutečný bulvár nepronásleduje. Když jsme dřív úzkostlivě tajili podobu svých dětí, tak jsme měli denně fotografa před barákem. Teď máme pod kontrolou fotky a informace, které dáváme ven, a můžeme k nim vždycky připojit ještě věci, co nám připadají důležité. Moje žena sice zveřejňuje fotky našich dětí, ale současně prosazuje téma ústavní péče a vyzdvihuje pěstounskou péči nad kojeneckými ústavy. Já pomocí sociálních sítí zase podporuju zájem o politiku a veřejné dění. Navíc oba přispíváme k tomu, že začíná být cool něco úplně normálního a to je rodina. Na to jsem hrdý, protože když je doma nejlíp, tak může být všude dobře. Vlastně se s komunisty shodnu aspoň na tom, že rodina je základ státu.

Podívejte se také, jak Tomáš Klus komentoval svou účast na červnové demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi na Letné:

Babišovo PR ve spoustě lidí budí naději. V jeho řečech se ale dají najít díry, říká Tomáš Klus. | Video: DVTV |  05:34

autor: Tomáš Maca | 6. 8. 2019 6:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama