Doba seriálům přeje, diváci se jich nemohou nabažit a jsou vůči nim mnohem vstřícnější než vůči celovečerním kinofilmům. Snáz přehlížejí chyby, jsou plně uspokojeni důsledným naplněním námětu a samotná přítomnost dobrého herce bývá vyzdvihována jako něco zcela výjimečného.
Taboo, v podstatě one man show populárního Toma Hardyho, je beze zbytku produktem této situace. Kvalitně provedený seriál se chlubí dostatečnými prostředky i silným konceptem.
Záminka pro Hardyho
Do Londýna začátku 19. století se z koloniální Afriky vrací dlouho nezvěstný syn (Hardy), aby navštívil nemocného otce. Již ho nezastihne živého, přesto se zdá, že se starým pánem, jenž v posledních dnech života zešílel, chystal jakýsi tajemný plán, který chce stále ještě uskutečnit.
Ten zahrnuje kus na pohled bezvýznamného severoamerického pobřeží, jehož se coby jediný dědic odmítá vzdát ve prospěch všemocné Východoindické obchodní společnosti. Staví se tedy do cesty jak svému švagrovi, který před jeho návratem měl mít kontrolu nad pozůstalostí, tak i mocným obchodníkům.
Námět nabízí jednoduchý, ale působivý způsob, jak dát prostor Hardymu, aby byl ve špinavém a brutálním světě pod novou záminkou opět Hardym a mohl plně zapřáhnout své charisma.
Patří mezi herce, kteří nespoléhají na velký rozsah, ale raději na své trademarkové vystupování. Nosí ho s sebou z jednoho titulu do druhého, takže je jen velmi těžké o jeho postavách uvažovat pod jejich přiděleným jménem a vnímat je jako reálné bytosti s existující psychologií.
Konečně pravý muž
Tento dojem u Taboo zesiluje tím, že protagonista je zde vůbec nejzastřenější a nejtajemnější figurou, jeho motivace jsou nejasné, jeho vnitřní svět neprůhledný. Londýnem se šíří zvěsti o jeho šílených činech v Africe a divák vlastně nemá důvod jim nevěřit. Po prvních dvou epizodách o něm neví skoro nic.
Nemusí to ale vadit. Samotný Hardyho herecký projev roli zcela naplňuje, takže může fungovat i bez lidské přesvědčivosti. Detaily by možná z hrdiny dělaly plnohodnotnějšího člověka, ale připravily by jeho enigmatické toulky Londýnem o jejich sílu.
Hardyho rostoucí fanklub si mnozí vysvětlují jako reakci na tolik propíranou krizi mužství, která prostupuje západní kulturu i popkulturu. Podle této představy symbolizuje britský herec naivní archetyp „pravého chlapa“ a propracovaná hloubka a motivace by mu jen překážely.
V Taboo ztvárňuje muže s přetrhanými kořeny, s jizvami na těle i na mysli, který prohlédl a poznal, že jeho kultura a společnost jsou jen lež. Bylo mu už tolikrát ukřivděno, že nikomu nic nedluží, nemusí prokazovat účast, vlídnost a nikdy nehledá kompromis. Nemusí se zařazovat ani vysvětlovat svoje důvody.
Ze zatím nevysvětlených důvodů má znalosti a prostředky povyšující ho nad jeho nepřátele, nejčastěji staré, nevzhledné a jinak slabošské muže pracující za žold. Ti se mu nikdy nemohou lidsky vyrovnat, jejich moc pramení právě z oné systémové lži, díky níž mají po ruce nohsledy a drahé obleky.
Jeho zneklidňující zvířecí přítomnost, minimum mimiky a drsně cezené lakonické repliky evokují legendu hollywoodského filmu Marlona Branda. Právě on symbolizoval nevyzpytatelné, bezohledné, ale autentické mužství v kinematografii padesátých let a Hardy bývá označován za jeho moderní vtělení.
Dokonce zachází ještě dál, protože v Brandových nejslavnějších rebelských výkonech ve filmech Tramvaj do stanice Touha (1951) a V přístavu (1954) se divák nakonec dočkal krátkého výkřiku emocí, ujišťujícího, že pod tvrdou slupkou se skrývá křehká duše – role Toma Hardyho jsou na takové „úlitby“ chudší. Podobný dojem stojí na nenápadnějších nuancích, někdy možná jen na snaze diváků je vidět.
Taboo se tak stává splněním nejhlubších a nejbanálnějších fantazií v té nejčistší podobě. Pro někoho tím může být zábavné, pro jiného trochu směšné a pro třetího třeba výpovědí o naší době. Natočeno je s řemeslnou jistotou nejlepšího současného televizního standardu, záleží tedy jen na souznění diváka s námětem a další exhibicí Toma Hardyho, jestli bude spokojen.
