reklama
 
 

Robert Sedláček: Neumím věštit, ale musí přijít restart

18. 6. 2013 11:20
Rozhovor s režisérem Českého století o konci historie

Rozhovor - Česká televize připravuje cyklus České století, dramatickou sérii, která chce rozkrývat tabu klíčových událostí našich moderních dějin. Scenáristou Českého století je spisovatel Pavel Kosatík, režisérem Robert Sedláček, který natočil více než dvacet hraných a dokumentárních filmů, má za sebou Pravidla lži, Rodina je základ státu či dokument Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny. Právě začal točit druhé Dědictví s Bolkem Polívkou.

Aktuálně.cz: Jak náročné je natáčení tak rozsáhlého televizního cyklu?

Robert Sedláček: Často jsme při natáčení přeskakovali z dílu do dílu. To bylo strašné. Nejhorší, co jsem zažil. Třeba kombinace 38. a 48. roku. To s sebou nese práce pro televizi. To je ten mlýnek na talenty, který vás semele a zničí. Taková výroba se fyzicky nedá vydržet. Kdybych tímto způsobem točil pět let, je ze mě troska. Dopadl bych jako Hynek Bočan. Kdysi talent, dneska výrobce tuctových nezajímavých seriálů. Přitom si ho velmi vážím, má výborné filmy ze šedesátých let. Nevím, co se s ním stalo. Já bych se ho zeptal, ale dal by mi po hubě, kdybych to udělal.

Podívejte se na fotografie z cyklu České století:

A.cz: A co třeba bylo náročné při tom souběhu natáčení?

Jeden den řeším Beneše, pak mám den volno a točím Gottwalda, jak pije vodku a plánuje převrat. Ale nejhorší bylo, když jsem dopoledne točil Gottwalda, jak vyráží na Hrad, a po obědě ve stejném prostředí, akorát na hajzlech, jsem točil Beneše, jak tam přijde a ti generálové ho nenechají ani vyčurat. Vyhodí ho ze záchodu, jak ho nenávidí. Myslel jsem, že z toho zešílím.

A.cz: V čem je chyba? Není to přirozené, že se u hraných filmů točí scény na přeskáčku? 

Víte, za bolševika se uvažovalo mnohem racionálněji, než se uvažuje teď. Přečetl se scénář a vedla se věcná debata o jeho natočení. Dneska se řekne, my máme tolik peněz. Proto jsou autoři zdeptaní a zničení. Systém je nastavený tak, že je doba manažerů. Ale to skončí. Stejně jako komunisté zničili sami sebe, tak i manažeři zničí sami sebe. Manažerský systém podkope demokracii, protože začíná být nastavený proti svobodě ducha. Protože právě svoboda ducha mu překáží. A tvorba je takový lakmusový papírek. Manažeři potřebují své tabulky. Těmi předvídají budoucnost. A v tom se chovají jako komunisti. Jejich pětiletky byly blbé, ale manažeři potřebují garantovat výsledek rok dopředu. Ve tvorbě nejrychleji vidíte, že to přestává fungovat, protože je unikavá a neuchopitelná. Poprvé to přišlo, když přišel ten šroubař Lambert, bývalý finanční ředitel České televize. Vidíte ty choutky ovládat, přitom vzdělání většiny z nich je na úrovni střední školy. Pak už se věnují jen tomu, jak si nahrabat co nejvíc.

A.cz: Myslíte si, že ten systém za komunistů fungoval líp?

Zase tam nebyl prostor pro svobodu. Paralely jsou takové, že lidé jsou furt stejní. Někdo hledá, jak prorazit, někdo jiný, jak se udržet. Dneska můžete přijít s jakýmkoli námětem, tehdy byla cenzura. Ale k té to tady taky nakonec dospěje.

A.cz: Proč myslíte?

To je ten trh, ta mlčící většina. Ty dva a půl milionu lidí, kteří budou v televizi čumět na cokoli. Spousta z nich to v životě vzdala, to jsou ti, které tak dlouho tahali, až chtějí být taženi. A televizi dnes používají jako rádio. A televize soupeří o to, aby jim při tom nedívání najel právě jejich program. Proto to celé musí skončit. Je to obrovská faleš, která slouží určité skupině lidí, aby si zasloužili své peníze. Nejde jim o nic jiného než o jejich platy.

A.cz: A co to znamená, že bude končit?

Nevím. Neumím věštit. Přijde restart.

A.cz: Podobně jako v umění? Změnu přinese ten, kdo je na okraji, ale vidí dál, do budoucna?

Ano. Jako Michelangelo nebo Hitler.

A.cz: Hitler byl umělec?

Hitler věděl, že zkáza přitahuje lidi stejně jako tvorba. Každý systém, třeba ten komunistický, se vždy tváří, že je pro všechny. Ale pak ho nějaká vrstva zprivatizuje a nezvládne sebe sama. Udělá z lidí mezky a mezek to vydrží, ale jen do určité míry. Na tom vždycky všechny systémy pohoří. Je neudržitelné, aby devadesát procent majetku patřilo čtyřem procentům lidí. To nejde. Obrovská moc s sebou nese pýchu. To známe z pohádek.  Pýcha předchází pád. Dubaj bude jednou město duchů. Udělají chybu a oni to vědí. Proto si kupují ostrovy a stavějí vysoké zdi. Tuší zánik. Můžeme se jen modlit, aby naše děti nebyly potravou pro pušky nebo bordely. My už to nějak doklepeme, doufám.

A.cz: A bavíme se o nevědomém procesu, instinktu?

Je to instinkt, nebo historická zkušenost?  Proč chlap, který má dvě děti a ženu, která ho miluje, si najde milenku? Dnes je první doba, která řekla: Zasloužíš si víc, než máš. A všichni z toho třeštíme, šílíme a díky tomu se zničíme.

A.cz: Je podle vás pravda, že jsou historické filmy vždy odrazem doby, v níž vznikly?

Nikdy nepřekročíme svůj stín přítomnosti. Jsme svázáni vlastními hodnotami a hájíme své posty. Neuděláme nic lepšího, než jsme my sami. To jen géniové udělají něco lepšího, ale ti sedí někde v koutku, jako seděl Kafka nebo Hašek. Ti svou dobu myšlenkově předběhli. Byli to ze dvou třetin šílenci. Já jsem vlastně konformista. Možná vidím zajímavé věci, ale nevidím je převratně. Vidím je zcela v duchu přítomnosti. Tím nebudu překvapením pro budoucí generace. To si uvědomuji a jako autora mě to existenciálně trápí.

A.cz: Ale každá doba přepisuje vnímání minulosti.

Opravuje se Peroutka, opravuje se Palacký, Pekař i další. I my budeme opravováni další generací, která už uvidí pointu naší doby. My zatím nevíme, jak ta naše doba, které stavíme sloupy, nebo ji zpochybňujeme, to už je jedno, my zatím nevíme, jak naše doba skončí… Ale neskončí dobře, spíš nějakým masakrem.

A.cz: Zaujalo mě, že o sobě říkáte, že jste konformní.

Když jedete v hlavním proudu, což jsou televize, kina, časopisy, tak to je proto, že si vás společnost vybrala. Ne proto, že jste pro ni zajímavý, ale protože jste přijatelný. Přítomnost přijímá jen přijatelné věci, nepřijatelné je na okraji. A my už víme, že v tom nepřijatelném se rodí klíč k pochopení přítomnosti generací, které nesou následky té naší přítomnosti. Ty podstatné věci pro další generaci se rodí ve vyvržení.

A.cz: A vy chcete zůstat v tomto proudu?

Nic převratného neříkám, akorát to říkám zajímavě. Ale dobře si uvědomuji, že to převratné se rodí mimo hlavní proud. Jednou jsem chodil po Hyde Parku v Londýně a jeden proklínal Krista, druhý se k němu hlásil. Říkal jsem si, to je Labyrint světa a ráj srdce. Někdo z nich má třeba pravdu, někdo z nich vidí dál, někdo sedí v nějakém pokojíku a žere rohlík a napíše něco, k čemu se budou další generace vracet. Vidí naši přítomnost rychleji. Zatímco já udržuji stav, že naše společnost je v pořádku. Podobně jako Vejdělkovy nebo Menzelovy filmy - každý máme své chyby, ale vlastně jsme správní.

A.cz: V tomto duchu se odehrává většina současných českých hraných filmů.

Proto je pro mě zátěž být mezi lidmi, protože oni chtějí být v pohodě. Taky bych chtěl být, ale to jsem jenom ve chvíli, když u toho nejsou ostatní. Co je český film? Všechno od Petra Marka po Zdeňka Trošku. Vezměte si České lvy. Stejní lidé, kteří ocenili film Rodina je základ státu, pak ocenili Ve stínu. To není kontinuita, ale schizofrenie.

A.cz: A co je pro vás protipólem těchto relativizujících filmů? Co je chytrá tvorba?

Chytrá tvorba říká, že se musíte otevřít, protože čím toho víc víte, tím víc máte vlastní hlavu. A čím víc máte vlastní hlavu, tím víc se vzdalujete od druhých. To je jako rozpínání vesmíru. Nemyslíte si to, co si myslí druzí. A když si druzí něco myslí, tak o tom pochybujete. Čím jste chytřejší, tím jste dál od ostatních, protože nemáte názor jako oni. A pak je tu ta moudrost, kterou hledáme, po které všichni toužíme. Ta to celé urovnává. Nejlíp si popovídám s lidmi, kteří tu zrovna nejsou. Pamatuju si, co říkali, mluvím s nimi uvnitř hlavy.

A pak jsou tady rodiče mé kamarádky, kteří se tak dlouho nechali vléct, že už chtějí být vlečeni - humor je dohoda, stejně jako Troškovy a Vejdělkovy filmy, domluvíme se, že teď půjdeme a budeme se bavit. Podobně jako když jdete na koncert. Dvěma třetinám se ta hudba vlastně nelíbí, mají třeba jiný vkus, ale jsou tam jejich kamarádi, všichni tam poskakují. Je to dohoda. To je bída lidství, že nedokážeme být sami. Ne nadarmo byl největší trest exkomunikace.

A.cz: Je pro vás důležitá postava ženy?

Samozřejmě.

A.cz: Ale dějinné okamžiky vždy vidíte přes mužské postavy.

Tak nemáme Thatcherovou. Je to kráva, ale je to ženská. Nebo mi dejte Merkelovou. Dejte mi ji a já udělám ženskou. Kam mám jít? Za Marií Terezií? Za Anežkou Přemyslovnou, abyste byl spokojený? Horáková osobnost nebyla.

A.cz: Proč si to myslíte?

Proto si ji vybrali, osobnost by si nevybrali. Nejslabší článek…

A.cz: V čem se projevila jako nejslabší?

Nebyla komunistka a přiznala se ke všemu. To i ti nejstupidnější sedláci na vesnici se nepřiznávali k věcem, které jim házeli na hlavu. A ti nejsilnější komunisté se také nepřiznali, třeba Husák. Proto si ji vybrali jako nejslabší článek řetězu. Ale zabít ženskou, to chce hodně velkou dávku ubohosti. Je to i zpráva o nich.

A.cz: Milada Horáková přemýšlela o tom, na co se jí ptali. Odpovídala pevně, přiznala chybu. Působila v záznamu procesu strašně silně.

Strašně silně, protože to byla ženská. A každá žena je metaforou matky. Proto chce notnou dávku ubohosti zvolit si za cíl jakoukoli ženskou.

A.cz: Ale není Milada Horáková znakem něčeho mnohem víc než matky?

Nevím. Už jsem dostal do držky, ale nikdy mě nikdo netrýznil, takže nevím, jaká hromada hoven bych byl. Ale čistě pragmaticky, oni si vybírali ty nejslabší.

Pokračování rozhovoru lze číst v časopisu Dokrevue.

autor: Filip Kršiak | 18. 6. 2013 11:20

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama