reklama
 
 

Recenze: Pustina je nejlepší seriál, co v Česku vznikl. Místy je až příliš dobrá

25. 10. 2016 9:01
Pustina - trailer | Video: HBO |  01:39
Od 30. října začne HBO vysílat dlouho očekávanou Pustinu, seriál situovaný do rozpadající se komunity obyvatel krušnohorské vesnice. Po promítnutí prvních dvou epizod v Karlových Varech už bylo jasné, že nás čeká televizní událost roku. Po zhlédnutí minisérie lze jen potvrdit, že dojmy nelhaly, i když jistým úskalím se seriál nevyhnul.

Pustina je bez větších pochyb nejlepší český původní seriál, co kdy vznikl (pokud Hořící keř považujeme spíš za film). HBO využila v plné míře své know-how jak na úrovni samotné produkce, tak i propagace a vzniklo nejen kvalitní dílo, ale i událost sezóny.

Thriller odehrávající se v nehostinné krušnohorské vesnici skutečně dosahuje mezinárodní úrovně a mohl by být srovnáván se severskou tvorbou, jíž byl ostatně inspirován.

Za tímto úspěchem nestojí alchymistické pokusy ani smlouva s ďáblem, ale jednoduchá rovnice. HBO dala schopnému scenáristovi Štěpánu Hulíkovi (a jeho týmu) i režisérskému duu Ivan Zachariáš a Alice Nellis nejen štědré prostředky a čas, ale i značnou tvůrčí svobodu a úkol ohromit. Výsledek tomu odpovídá.

Protože může

Vlastně můžeme říct, že Pustina je nejlepší český původní seriál jednoduše proto, že jako první být nejlepší může. Ne že by její tvůrci nemuseli vynaložit úsilí a mít talent, ale měli konečně šanci úsilí a talent naplno zužitkovat, což konzervativní celoplošné stanice měřící na malém trhu sledovanost neumožňují. S kvalitou totiž roste náročnost.

HBO se tohoto "risku" nebojí a Pustina tedy přesvědčivě vypráví svůj temný příběh, v němž poznáváme urputnou starostku (Zuzana Stivínová), jejího narušeného exmanžela (Jaroslav Dušek) a ještě mnoho dalších postav, které čelí zmizení starostčiny dcery a rozpadu své komunity pod tlakem zájmu těžařů. Navštívíme místní doly, pasťák i varnu pervitinu.

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová lupa 2017 v kategorii Zpravodajství. Za vaše hlasy děkujeme!

HLASOVAT ZDE >>>

Po karlovarské premiéře se ozývaly hlasy odsuzující tvůrce za zneužívání zničené mostecké krajiny a představ o místních obyvatelích k pobavení Pražáků, jde však o poněkud přecitlivělou reakci. Genius loci rozbagrovaného úpatí Krušných hor k umístění thrilleru vybízí, byl by hřích ho nevyužít, a Hulík (pocházející z Moravy a žijící v Plzni) ho na úrovni scénáře rozhodně neosidluje vesnickými karikaturami. Síla Pustiny spočívá právě v charakterech mnohoznačnějších, než u nás bývá běžné.

Přesto se dá říct, že postavy někdy na pohled působí až "nadesignovaně". Zdá se, že každý kousek jejich oblečení, rys v obličeji a ohyb účesu byl navržen u rýsovacího prkna, aby bezvýhradně odpovídal roli (a některé postavy dokonce svůj jeden dokonalý kostým za celou minisérii nesundají). To můžeme přičíst nejspíš Ivanu Zachariášovi, jenž točí v Americe reklamy a s celovečerní tvorbou nemá zkušenosti. Důraz na neměnnou přesnost může být důsledek, neměli bychom ho ale zaměňovat za tvoření karikatur. Jde vždy o individuální přístup ke každému z hrdinů.

Až příliš dobré?

Pokud má Pustina nějaký problém, tak že místy až příliš lpí na své výjimečnosti. Důvody této opětovné "chyby" HBO však dávají dokonalý smysl, když vezmeme v potaz, o co se tato "víc než televize" (jak hlásá její slogan) dlouhodobě pokouší: Tvoření silných značek. V Česku tato snaha musí být ještě patrnější než v mateřské Americe, protože zdejší producenti mohou vsadit vždy jen na jednu kartu naráz, musí si být tedy sakra jistí, že jde o eso.

Tvůrčí exhibice je leckdy zajímavá a vzrušující na sledování, v případě Pustiny jako by však kvalita místy přetékala přes okraje nádoby, v níž se nám ji tvůrci snaží podat. Hulíkův předchozí Hořící keř byl souhrou všech prvků, citlivým a zároveň výrazným převedením jeho sebevědomého scénáře, v Pustině jako by se na nás všechny nápady valily jeden přes druhý a pokřikovaly, abychom si jich nezapomněli všimnout.

Jako příklad můžeme použít nezvykle vyprávěnou pátou epizodu, v níž dvě paralelně probíhající dějové linie nesledujeme zároveň v prostřihu, ale nejprve vidíme jednu, pak se vrátíme na začátek a sledujeme druhou. Jde o oživení, ale proč tu vlastně je? Dává děj dostatek záminek uchýlit se k natolik výjimečnému a ve zbytku série neopakovanému kroku? O tom se dá pochybovat.

Stejně tak by se dalo říct, že některé dějové linie jsou budované pouze kvůli své působivosti, aniž by zpětně měly dostatečný dopad na odvyprávěný příběh. To ale kvůli uchování děje v tajnosti nelze rozvést.

Tvůrci každopádně nikdy nepřekročí hranice manýry tak výrazně jako třeba Modré stíny, abychom si u jejich voleb mohli říct "prostě proto" a být spokojení. Ivan Zachariáš dokonce Pustinu považuje za minimalistický realismus, což možná diváky překvapí. Proto zamrzí, že někdy je tak výrazná, až paradoxně znesnadňuje vtažení do děje.

Když tu ale čelí výtkám, že je "až příliš dobrá", tak se musí nakonec především pochválit. Potom, co byl Hořící keř zamaskován jako film, aby mohl posbírat České lvy, nám HBO dlužila opravdovou televizní událost, která se za své médium nestydí a může sebevědomě stanovovat laťky. Pro celoplošnou konkurenci bude sice ještě dlouho nemožné chtít ji dorovnat, pokud se však bude krůček po krůčku zlepšovat, díky za ni.

A jako osmidílný manifest televizní tvorby, jakou má smysl v českém prostředí chtít, Pustina rozhodně obstojí.

Hodnocení: 80 %

Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!


autor: Martin Svoboda | 25. 10. 2016 9:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama