Debatu by snesla už otázka, zdali je opravdu nutné vyčlenit Jiřině Bohdalové tolik prostoru. Za svůj život předvedla několik velmi dobrých, ale mnohem víc špatných a průměrných výkonů a nad rámec "lidi ji maj rádi ze silvestrů" se argumenty pro vypíchnutí její kariéry hledají těžko.
Přehnaně to vyznívá tím spíš, že o pouhých čtrnáct dní později slaví pětasedmdesát konstantněji talentovaná Iva Janžurová, jíž podobnou "párty" Kavčí hory neuspořádaly.
A ještě přehnaněji to vyznívá ve chvíli, kdy se vrcholem oslav stává jeden z nejhorších a nejostudnějších produktů, jež Česká televize nabídla za hodně dlouhou dobu.
V životě neudělala špatné rozhodnutí
Česká televize jako by najednou zahodila veškerou snahu posledních let naplňovat svými díly základní standardy. Každý milion dobrý selhává na tak absolutní a absurdní úrovni, že se jeho název na obrazovce objevuje napsaný fontem comic sans, jenž je zprofanovaný jako nejnevkusnější strašák typografie. Jak jde něco takového vůbec připustit? Otázka, kterou si nejde během sledování nepokládat znovu a znovu.
Příběh vypráví o majitelce miliardové firmy, jež na sklonku života propadne charitativní činnosti a jejíž syn (Ondřej Vetchý) ji chce (zmanipulovaný svou ženou Tatianou Vilhelmovou) "za odměnu" zbavit svéprávnosti, než se jeho dědictví rozplyne před očima.
Doposud milující a relativně skromně žijící potomek se tedy vzepře proti matce, protože mu z několika miliard dědictví odkrojila pár milionů. Nedává tu smysl nic od výchozího rozestavení rolí přes motivace po posuny v ději. Jediným cílem se zdá být nabalit servilní situace, v nichž mohou lidé obdivovat Jiřinu Bohdalovou za její prozřetelnost, moudrost a vtipnost. A postavy můžou opakovat, že "v životě neudělala špatné rozhodnutí".
Laťku nastavuje už jedna z prvních scén, kdy hrdinka předstoupí před vedení své firmy a začne afektovaně vykládat banální poučky o tom, jak lépe vést podnik. Zní, jako když si šestileté dítě hraje na pana ředitele. Byznysmeni začnou obdivně pokyvovat hlavou a my jako diváci předpokládáme, že jde o úhybný manévr, že se chtějí té divné paní, co plácá nesmysly, zbavit. Až po chvíli pochopíme, že to tvůrci myslí smrtelně vážně a Bohdalová tu má být schopná a všemi obdivovaná žena. Těžko říct, jestli se v té chvíli smát, nebo jen cítit trapně.
Bez paruky, bez emocí
Jiřina Bohdalová tu nepředvádí nic byť vzdáleně připomínajícího herecký výkon, pouze neustále samu sebe deklaruje jako "Jiřinu Bohdalovou". Zpětně je třeba docenit Vrásky z lásky z roku 2012, kde se Jiří Strach s její sebedůvěrou dokázal alespoň trochu poprat. Zde vidíme, jak to vypadá, když režisér nedokáže (nebo nechce) silnou osobnost usměrnit a nechá ji nekontrolovaně se pitvořit.
Působí až smutně sledovat herečku dříve proslulou přesvědčivou spontánností, jak selhává v zobrazení jakékoliv emoce. Ve snaze vyvolat cit si musí ve vypjatých chvílích opakovaně sundavat paruku, protože jinak než takto fyzicky se obnažit a ukázat víc než povrch nedokáže.
Dalo by se možná shovívavě říct, že již má ve svém věku právo nebýt zcela přesvědčivá - to by se ale nesměla postavit do čela filmu. Stále jde přeci o dospělou svéprávnou dámu a mnohem neuctivější než kritizovat ji za špatné herectví by bylo apriorně říct, že jsme ho u někoho v jejích letech ani neměli očekávat.
Zelenkovo vedení herců je ale celkově tragické a rovněž Vetchý s Vilhelmovou, kdy zvlášť o Vilhelmové víme, že hrát umí, upadají do podobně křečovitých poloh absurdních karikatur. Mohou za to především směšné věty, jež musí vyslovovat, a režie se smyslem pro cit mlýnského kamene. Ve světě všudypřítomného křiku a hysterie se herec nemá jak prosadit.
Jen trochu vkusu
Česká televize ještě dlouho nebude nabízet produkty srovnatelné se západní quality tv. Už jen proto, že se o to nepokouší. Výjimky jako nedávné Modré stíny jsou spíše nesystémová "selhání", kdy dramaturgové usnuli na vavřínech a filmaři se stihli vyřádit.
Kritici se zaradovali, většina z publika se naopak chytla za hlavu. V diskusích se řešilo, jestli ČT naprosto selhala, když divácky nekonformní minisérii připustila, nebo jestli konečně pro jednou splnila svou funkci.
Pravda bude někde mezi. Je nesmyslné nebo přinejmenším naivní chtít, aby veřejnoprávní stanice suplovala americké kabelovky a nabízela provokativní, náročná a moderní díla jako jediná stanice u nás. Takové nároky má smysl klást na naši odnož HBO. U požadavků na ČT musíme být realističtější a očekávat hlavně vkusné a adekvátní pořady, jež chápou rozdíl mezi inklinací k "masám" a k "většině".
Každý milion dobrý je i v tomto ohledu fatálně špatné rozhodnutí, jímž Česká televize sráží kredit, který krůček po krůčku získává. Když může být odvysíláno něco tak veskrze tristního, trapného, ve všech ohledech amatérského jen proto, že v čele stojí hvězda normalizačních estrád (obliba Bohdalové samozřejmě nepramení od Ucha), nezbývá než se ohradit tím hlasitěji, čím vážněji bychom rádi Českou televizi ještě někdy brali.
