S Danielem Stachem jsme se potkali na slalomovém kanálu v pražské Tróji. Přestože během pandemie strávil většinu času v práci, ve svých vzácně volných dnech pádluje na kajaku v peřejích Vltavy. Odpočívá při čtení fantasy a někdy také u Netflixu, na ten ale moderátor, který diváky udivuje svým všeobecným přehledem, většinou nemá čas.
Máte rád hry?
Jasně. Je tedy řada her, které hrát nemůžu jako například Aktivity. Všechno, co nakreslím, vypadá jako kočka přejetá válcem.
Tahle hra je o vědomostech, jmenuje se Tipni si. Dám vám na výběr z několika okruhů a vy se pokusíte trefit co nejblíže odpovědi.
To zní trochu děsivě, ale dobře. Mohu u toho googlit?
Ne. Vybrat si můžete mezi vědou a technikou, sportem, přírodou nebo společností.
Vzhledem k tomu, že sedíme u Trojského kanálu, dáme sport.
Jan Železný je držitelem současného světového rekordu v hodu oštěpem. Kolik metrů hodil?
Bylo to 98,88? Ne, počkejte, 98,48?
Trefil jste to zcela přesně. Víte co, budeme to hrát jinak, teď vám vyberu otázku já.
To je zákeřné.
Zkusíme přírodu. Kolik zubů má morče?
V dětství jsme měli doma Andinku, myslím, že měla čtyři zuby.
Správná odpověď je, že morče má dvacet zubů.
Ale čtyři velké. Pamatuji si, že byly vidět, když hlodala mrkev.
Co se týká přírody, máte ještě co dohánět. Byl jste v dětství pilný student?
Studijní typ byla spíš má sestra. Já měl první dvojku už ve třetí třídě. Nebyl jsem flákač, to ne, ale také jsem nebyl typ, který by si po škole sedl ke stolu a prošel si tu danou látku ještě jednou. Zajímalo mě spíš, k čemu je co dobré vědět, proč se mám něco konkrétního učit, jaké jsou za tím souvislosti a co mi to dá do budoucna.
Ptám se na to, protože na obrazovce působíte velmi disciplinovaně. Navíc jsem si o vás zjistila, že máte večerku v půl desáté, spíte osm hodin denně, vstáváte se světlem, sportujete, nekouříte a pravděpodobně ani nepijete alkohol. Vedli vás rodiče k disciplíně?
Rodiče mě vedli spíš k odpovědnosti. Výchova u nás vypadala tak, že pokud jsem něco chtěl, musel jsem se o to sám postarat. Máme jednu rodinnou historku, která pochází z doby, kdy jsem byl v první třídě. Padl tehdy návrh, že bych měl mít razítko se jménem. Bylo mi šest let a tatík mě vzal do Domu služeb na Senovážném náměstí (České Budějovice, pozn. red.). Vyjel se mnou do prvního patra, zastavil se a řekl: "Chceš to razítko?" Já přitakal, on ukázal na dveře a pokračoval: "Tady za těmi bílými dveřmi ho dělají. Zařiď si to." Sebral jsem odvahu, vešel dovnitř, slušně pozdravil prodavače a zeptal se: "Dobrý den, já jsem se chtěl zeptat, jestli máte razítko se jménem Daniel Stach." Všichni se začali smát s tím, že nemají, ale že mi ho mohou vyrobit.
Už v šesti letech jste nejspíš předpokládal, že budete zářit na televizní obrazovce.
To vůbec ne. Nejsem žádná hvězda a doufám, že ani nikdy nebudu. Ale myslím, že tahle historka dobře ilustruje to, jak jsme byli se sestrou vychovávaní: "Když něco chcete, tak se o to starejte. A pakliže se v něco rozhodnete, budete za to nést odpovědnost." Dokud jsme byli na škole, rodiče nás podporovali, ale zároveň platilo, že pokud bychom chtěli dělat něco jiného, byla to naše volba, a tak si sami poneseme následky.
Bylo vaše rozhodnutí moderovat Hyde Park Civilizace?
Ne. Já jsem dokonce tu nabídku odmítl. Vzniklo to tak, že Gábi Cihlářová (vedoucí dramaturgyně Hyde Parku Civilizace České televize, pozn. red.) dostala za úkol vytvořit vědecký pořad a napsala mi, jestli bych do něj nechtěl točit reportáže s tím, že ho bude moderovat jeden z mých kolegů. Ten ale její nabídku odmítl, a tak mi jednou Gábi nabídla, abych to moderoval já. Ale mě bylo čtyřiadvacet a nemyslel jsem si, že by někoho mladého lidé respektovali. Odmítl jsem to s tím, že Hyde Park Civilizaci musí dělat někdo zkušenější, než jsem já. Přece jen to byla velká témata typu válka o vodu a já měl pocit, že to musí dělat někdo, komu to budou diváci věřit. Gábi ale trvala na tom, ať si to nechám projít hlavou. Pak jsem svolil, že natočíme pár pilotních dílů a už jsem byl v tom. Šli jsme do toho naplno a ani jednou jsme neubrali.
Co mi hodně pomohlo, byla zpětná vazba. Po každém dílu jsem od Gábi dostal na šest až osm stránek rozepsaný celý pořad. Byla tam stopáž a komentář k tomu, co jsem udělal špatně a co naopak dobře. Na všechna ta vysílání jsem se musel samozřejmě podívat, což se snažím dělat dodnes, byť se na sebe velmi nerad dívám a nerad se i poslouchám. Ale je to nutnost, bez toho by člověk nenašel chyby. Teď se stejným způsobem snažím dávat zpětnou vazbu našim redaktorům, pakliže o ni mají zájem. Šestiminutovou reportáž společně rozebíráme i tři čtvrtě hodiny. Sledujeme její strukturu, reakce redaktora, větnou stavbu a následně se na video díváme beze zvuku, protože neverbální komunikace je na obrazovce velmi důležitá. Mluvíme o vědě a je nesmírně důležité, aby to, co říkám, bylo pro diváky srozumitelné.
Jinými slovy, snažíte se vysvětlit vše polopatě.
Snažím se to vyvážit, nechceme zůstat jen na povrchu. Je pro mě ale důležité, aby nám lidé rozuměli i ve chvíli, kdy dělají jiné aktivity. Jednotlivé díly si proto pouštím při běhu jako podcast. V okamžiku, kdy tomu nerozumím, tak je dost pravděpodobné, že tomu nerozuměli ani diváci. Jako moderátor nemůžu čekat, že si divák v sobotu večer sedne před televizi, vezme si poznámkový blok nebo notebook a bude nás pozorně sledovat. Takhle to zkrátka nefunguje. Bude doma s rodinou, půjde si pro pití, někdo něco řekne, někdo na něj promluví a tak dále. Pokud těm informacím nedokážu porozumět já při běhu, udělal jsem to špatně. Tady je pro mě ta hranice.
Je nějaký díl, který se vám zpětně nelíbí?
Neexistuje díl, se kterým bych byl úplně spokojený. Nikdy jsem neudělal a myslím, že ani neudělám rozhovor, o kterém bych si řekl, že byl dokonalý.
Máte ale úspěch. Jiný by se už dávno pochválil.
Myslím si, že dokonalost neexistuje, tudíž ani nikdy neudělám rozhovor, se kterým bych byl zcela spokojený.
Hyde Park civilizace začne znovu na podzim. Domlouváte už hosty?
Teď se nám zrovna podařilo domluvit nositele Nobelovy ceny.
A prozradíte koho?
Ne, neprozradím. Už je ale předdomluvený, tak doufám, že to klapne.
Daniel Stach (32)
- Pochází z Českých Budějovic, kde studoval v hudební a pak jazykové ZŠ.
- Absolvoval Fakultu mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické a mediální komunikace na Fakultě sociálních věd v Praze.
- Je bývalý juniorský reprezentant České republiky ve vodním slalomu.
- V ČT moderuje pořady Hyde Park Civilizace a Věda 24.
- Během pandemie koronaviru se stal tváří pořadu Země v nouzi.
- Je držitelem řady novinářských cen včetně medaile Vojtěcha Náprstka Za zásluhy v popularizaci vědy.
Ve středu ČT odvysílala poslední díl Země v nouzi, ponaučení z krize. Jak tenhle pořad, který vznikl během pandemie ve velmi krátké době, hodnotíte zpětně?
V první řadě jsem rád, že jsme dostali důvěru něco takového udělat. Moc si toho vážím, dostali jsme prostor a odpovědnost v době, která byla velmi hektická a pro spoustu lidí náročná. Takový svět nezažil nikdo z nás v této republice a pro mě bylo stěžejní, že témata, která jsme v televizi nabídli, hodnotili diváci extrémně pozitivně. Mnohdy jsme pokládali otázky, které budou potřeba řešit dál a myslím, že je důležité, abychom na ně teď jako společnost nezapomněli. Protože, co nás posouvá dál? To dobré, co si z krize můžeme vzít, ponaučení, ať už se bavíme o nějakém konkrétním oboru, osobním životě nebo celé společnosti. Na spoustu otázek teď ještě nemáme odpovědi a nedostaneme je, dokud neuplyne nějaký čas.
Jsem také rád, že se nám podařilo vybudovat mimořádně silný tým. A krize to jen potvrdila. Kolem sebe mám spoustu úžasných lidi, na které se mohu spolehnout. Jmenovitě je to například Pavlína Sedlářová a Anna-Marie Šůchová, to jsou kolegyně, které odvedly vynikající práci. Jen pro představu, vědecká redakce tento měsíc dodala přes dvě stě témat, které se ve velké většině týkaly vědeckých studií a prací o covidu-19, jeho dopadů na společnost a podobně. Moc se mi navíc líbilo, s jakou vervou se do práce pustili lidé z vysílání ČT24. Na samotné Zemi v nouzi se podílelo spoustu skvělých lidí, kteří nejsou vidět. Režisér Štěpán Brada, produční Helena Veselá, s kterou, doufám, budu spolupracovat i nadále, Aleš Cigánek zase vytvořil nádherné studio, bílou stěnu proměnil v něco, co na obrazovkách vypadalo naprosto úžasně.
Jak velké jste měli tempo? To, co jindy trvá rok, se připravilo během několika týdnů. Pro vás to muselo znamenat i méně času na přípravu.
Museli jsme pracovat velmi rychle a dělat více věcí najednou. Pro mě jako moderátora to byl navíc zcela jiný formát. V Hyde Parku Civilizace jsem zvyklý na to, že se bavíme jeden na jednoho, tady jsem měl najednou šest hostů. Musel jsem se naučit přepnout do jiného stylu moderace. Některé díly jsme navíc vysílali na ČT1 v hlavním vysílacím čase, což pro nás znamenalo zaměřit se i na trochu jiného diváka, než na jakého jsme zvyklí z ČT24. Museli jsme vysílání upravit tak, aby bylo srozumitelné, zajímavé a přijatelné i pro diváky, kteří se tolik nezajímají o hlubší témata.
Jak těžké pro vás bylo vyznat se ve změti neověřených studií a fake news?
My jsme si hned na začátku nastavili několik interních pravidel pro výběr informací. Řekli jsme si, že do vysílání budeme dávat pouze studie, které prošly systematickou review (vědci kontrolují vědce, pozn. red.) a pokud z nějakého důvodu zařadíme studii, která jí neprošla, tak jen v okamžiku, kdy se k ní vyjádří opravdu relevantní odborníci nebo se bude jednat o nějakou zajímavost. Musí být ale ve vysílání explicitně řečeno, že se bavíme o neověřené studii. Zároveň jsme si nastavili pravidlo, že budeme čerpat jen z opravdu nejprestižnějších vědeckých časopisů, ale jak se s odstupem času ukazuje, i v těch nejprestižnějších časopisech se objevily studie, které jsou teď vědci zpochybňovány a napadány za to, že nebyly zcela kvalitní. A není to konec. Jen v prvních týdnech vyšlo na několik desítek tisíc vědeckých studií a čím déle pandemie trvala, tím více vycházelo i těch nekvalitních, vědci zkrátka vycítili možnost uspět s ledasčím a často vařili z vody. Jsem hodně zvědavý, jak se s tím vypořádá vědecká obec. Je na čase se ohlédnou zpět a říct si, kde vědci pochybili a jak se tomu vyvarují do budoucna. Chyby se v krizi dělají, ale vzhledem k tomu, že se na základě studií dělají dalekosáhlá rozhodnutí, která mohou ovlivnit životy milionů lidí, je potřeba, aby byla data pravdivá.
Zároveň je nutné říct, že o novém druhu koronaviru jako patogenu jsme v rekordně krátkém čase dokázali zjistit obrovské množství informací. Byť o něm spoustu ještě nevíme, neznám žádný jiný patogen, o kterém bychom za tak krátkou dobu věděli tolik, co víme teď o SARS-CoV-2. Když se podíváte například na HIV, vzpomeňte si, jak dlouho vědcům trvalo, než se dostali na množství znalostí, které my teď máme o SARS-CoV-2.
Jak hodnotíte to, že v jiných zemích umírali na covid-19 i mladí, zdraví lidé? Je to spekulace nebo fakt?
To je něco, co musí vědci teprve zpětně zjistit. Viděl jsem i statistiky zemí, ve kterých sice nerostl počet úmrtí na covid-19, ale zároveň v nich bylo spoustu pneumonií (zápal plic, pozn. red.). Je to náhoda nebo je to jen o tom, že statistici nechtějí kvalifikovat úmrtí s covid-19. Tohle je něco, co si zase jejich obec bude muset vyřešit a nastavit si celosvětová pravidla. Je totiž rozdíl, jestli ve statistikách máme zaznamenaná úmrtí i "s covidem" anebo jen "na covid". Pokud někdo zemře s covidem, není to sice hlavní příčina úmrtí, ale je potřeba to nějakým způsobem zaznamenat. Jsem velmi zvědavý, jaké z toho bude ponaučení do budoucna.
Nezasahuje do toho ale příliš politika?
Bezesporu. Určitě. Některé státy to budou započítávat tak, aby z toho navenek vyšly co nejlépe. A bude zajímavé sledovat, jak se u nich změní křivka úmrtnosti ve srovnání s předešlými a následujícími roky. Jde ale samozřejmě také o to, do jaké míry budeme čemu přikládat váhu. A za druhé do jaké míry budeme důvěřovat jakému státu. Ale v neposlední řadě hraje roli i právě to, jakým způsobem budou statistici úmrtí zaznamenávat. Dalo by se říct, že "no test, no problem." Ale takhle jednoduché to prostě není.
Jak moc je reálné, že přijde druhá vlna pandemie?
Nevím a myslím, že to v tuto chvíli nedokáže odhadnout nikdo. Odborníci se na tom neshodnou. Uvidíme na podzim.
Teď trochu z jiného soudku. Sledoval jste let Crew Dragon 2 na Mezinárodní vesmírnou stanici?
To byla podívaná.
Fandíte dobývání vesmíru?
Jsem fandou průzkumu vesmíru. Je to o posouvání technických i lidských hranic a do jisté míry i o rozvíjení naší představivosti. Létání do vesmíru je něco jiného než ten běžný každodenní život, myslím si, že je to pro lidstvo obrovská inspirace. Vesmír objektivně posouvá hranice dál, to je konstatování faktu. Řada technologií, které používáme v běžném životě, by nevznikla, nebylo by vesmírného výzkumu. Ostatně ani váš mobil, který mezi námi leží na stole, by tu pravděpodobně dnes nebyl, protože vesmírný výzkum stojí z velké části za miniaturizací věcí. Crew Dragon je navíc podívaná, protože SpaceX ví, jak se podívaná dělá.
Chtěl byste letět?
Jasně. Určitě.
Nebál byste se?
Bál bych se. Myslím, že se to dá říct citátem Johna Glenna (první Američan na oběžné dráze Země, pozn. red.) "Člověk, který sedí na jedné z největších bomb na světě a říká, že se nebojí, plně nechápe situaci, v které se nachází."
Dokážete si představit, že by do vesmíru letěl obyčejný člověk, jako jsem já nebo vy?
Určitě - a poletí. To nejzásadnější, co tento let přinese, je, že se jím otevře zcela nový trh. Sama NASA stojí o to, aby SpaceX, Boeing a případně další agentury dodávaly tyto služby státu, firmám i jednotlivcům. SpaceX už má mimochodem v tuto chvíli poptávku na dva lety pro "turisty". Jeden by měl být na oběžnou dráhu a druhý na Mezinárodní vesmírnou stanici. Myslím, že moment, kdy se běžní lidé dostanou do vesmíru, je otázka času. Ale ten moment přijde velmi rychle.
Co tam budou dělat?
Podívají se na planetu Zemi. Mně by se moc líbilo zažít už jen ten balistický skok, kdy jste chviličku ve stavu bez tíže. A vidět Blue marble (fotografie Země, kterou vyfotila posádka Appola 17 v roce 1972, pozn. red), což se poštěstí těm, kteří poletí k Měsíci.
Britský popularizátor vědy David Attenborough řekl, že o tom, co se skrývá na dně moře, víme méně než o vesmíru.
Ano, dokonce o Marsu víme více než o hlubinách moře.
Proč podle vás soukromé firmy neinvestují do probádání oceánu?
Kam byste se chtěla podívat? Raději na Mars nebo do Mariánského příkopu? Myslím, že většina lidí by vybrala Mars. To je jeden důvod. Druhý důvod je, že nás to jako lidstvo táhne prozkoumávat další světy. Ne, že by ten podmořský nebyl zajímavý, ale víme, že náš případný život by byl asi na jiné planetě. Myslím si prostě, že objevování vesmíru mají lidé v sobě.
Není to ale zároveň vynález zkázy, abych použila slova Karla Čapka? Jak velkou ekologickou stopu může zanechat jedna raketa?
Saturn V spaloval pět tun paliva za každou sekundu, tudíž to ekologické vůbec nebylo. Současná Crew Dragon 2 je už o něco úspornější, byť toho pořád spálí obrovské množství. Na druhou stranu odstartuje jedna raketa za čas.
Ale pokud se rozvine trh, jak říkáte, může jich za pár let ročně odstartovat podstatně větší množství.
Pak je otázka, jakým způsobem se budou posouvat technologie. V současné době se čeká, až bude první raketa s motory na kapalný methan, který vyvíjí SpaceX, což už zase bude znamenat něco trošku jiného, protože teď se létá na kapalný kyslík a letecký petrolej. Ve srovnání s letadly je ale těch startů tak málo, že ekologický dopad zatím není tak velký. To, co výzkum lidstvu přináší, má totiž podstatně větší váhu. Například o suchu nebo odlesňování jsme se dozvěděli z dat z oběžné dráhy. Zároveň můžeme sledovat, jak se mění směr větru, vlhkost, sluneční záření, mraky, a tohle všechno má dopad tady. Vezměte si, že spoustu informací také získáváme z letadel. Teď se nelétá a meteorologům chybí obrovské množství dat, celkem to dělá asi 42 procent, bez kterých se nedají dělat tak spolehlivé předpovědi.
Pokud byste si tedy měl vybrat jedno jméno podle vašich osobních sympatií, byla by to Greta Thunbergová nebo Elon Musk?
Vybral bych si technologie. Tedy Elona Muska.
