Glosa - Nejsledovanější americký sitcom současnosti, Teorie velkého třesku, minulý týden vstoupil do své osmé sezony a rozhodně nehodlá končit. Proč je stále tak populární?
V roce 2007 ještě nikdo netušil, že právě sleduje sitcom, jehož budoucí popularita vystoupá do astronomických výšin. Masovou oblíbenost komediálního seriálu, jenž z části nestavěl na všednodennosti a ozkoušených stereotypech postav, nýbrž na výstřednosti, zabedněnosti a asociálnosti, se prostě nedala odhadnout.
Recept na úspěch přitom není nijak složitý, protože se rozhodl oslovit stále početnější příslušníky nerdovské subkultury, která v posledních letech nejenže v podstatě udává hlavní proud mainstreamové kinematografie (táhnou zejména komiksové adaptace, fantasy a sci-fi), ale je dlouho zakořeněná i v kultuře televizní, potažmo videoherní.
Dosud tady ale nebyl seriál, který by tuto skupinu lidí otevřeně reflektoval a trefně vystihoval její životní styl, jenž se může ostatním jevit jako příliš nesrozumitelný na to, aby se ho snažili pochopit. Právě toho se rozhodlo využít tvůrčí duo Chuck Lorre a Bill Prady, kteří přišli s konceptem situační komedie ze života čtyř nadaných, byť asociálních fyziků snažících se vypořádávat s každodenními starostmi svébytným, značně ojedinělým způsobem.
Aby nešlo jen o plácání se na místě a vyjmenovávání fyzikálních zákonů a popkulturních narážek, bylo nutné už na začátku vytvořit konflikt, jenž bude prostupovat celým seriálem od začátku do konce – čili vytvořit konfrontaci s okolním světem. Už první díl přihraje arogantnímu géniovi Sheldonovi, jeho spolubydlícímu Leonardovi a jejich přátelům Howardovi a nesmělému Rajovi do cesty Penny, novou sexy sousedku, která zároveň neoplývá příliš velkou inteligencí a o Star Wars nikdy neslyšela.
Přátelé 2.0 internetového věku
A tak to všechno začalo – Sheldonovy obsáhlé vědecké monology a nechápavý výraz Penny si brzo získal své početné publikum, které narůstalo s přibývajícími sezonami. Koncept čtyř geeků a jedné normální slečny se v průběhu let samozřejmě dějově trochu obměňoval, došlo samozřejmě na vztahy mezi postavami (Leonard a Penny), případně na příchod postav nových, z nichž se poté vyklubaly seriálové stálice (přítelkyně Howarda Bernadette a přítelkyně Sheldona Amy).
Teorie velkého třesku se tedy dá kromě občasných záchvatů „geekovského syndromu“ označit spíše jako vztahový komediální seriál, jenž by se dal s trochou nadsázky popsat jako taková popkulturní variace na devadesátkové Přátele… akorát v době s rychlým připojením k internetu a postavami, které se všechny chovají jako Ross. Dokonce i aktuální složení obsazení se kultu na poli televizní zábavy podobá více než takové konkurenční (byť letošním rokem ukončené) Jak jsem poznal vaši matku.
The Big Bang Theory je přeci jen strukturován mnohem více přímočarým epizodickým způsobem s občasným vývojem postav (zejména ve zlomových bodech, tzn. na začátku, uprostřed a na konci sezony), než aby byl například retrospektivním a nespolehlivým vyprávěním Teda poznávajícího matku svých dětí.
Na jakékoliv závažnější tóny se tady vlastně nehraje – vše se odehrává v uzavřeném prostoru, kde se každý závažnější problém vyřeší buď nezávazným vtipem, odkazem, nebo nerdovskou jinakostí. Popkultura samotná jako by vytvářela bezpečné území, na němž každý nedbalý čin nakonec dojde šťastného zakončení, a když bude nejhůř, můžeme vždy utéct od okolního světa do vlastní slonovinové věže postavené z filmů, seriálů, komiksů a videoher.
Epizoda VIII – Teorie ohraného vtipu
U úspěšných seriálů, jejichž sledovanost roste každým rokem, se bohužel ani sami tvůrci neubrání recyklaci. Fenomén jako tento rozhodně není výjimkou, protože sedm sezon po cca dvaadvaceti dílech je dost stopáže na vyzkoušení všech možných vtipů a zápletek několikrát po sobě.
Do samotné kvality seriálu tedy začne dosti razantně promlouvat ekonomický faktor – příkladem budiž nedávná „stávka“ herců, kteří si klidně i za cenu pozdržení natáčení dalších řad (stanice CBS nedávno oznámila další tři), vynutili milionový honorář za jednu epizodu, což je tolik, co v minulosti dostávali třeba Přátelé.
Zde je vidět, jak se Teorie velkého třesku za svých sedm let posunula – v první sérii herci ještě dostávali průměrných 60 tisíc dolarů za epizodu, nyní se částka posunula až na astronomickou hranici jednoho milionu dolarů, což je současný rekord, který do minulého roku držel Ashton Kutcher (jedna epizoda Dva a půl chlapa za 755 tisíc dolarů).
Vyplatí se do takových herců investovat? Zřejmě ano, protože samotný úvod osmé řady seriálu minulé pondělí sledovalo na televizních obrazovkách 17,9 milionu diváků. Je už značka zavedená natolik, že diváci automaticky vědí, co mají čekat? Úvodní dvojdíl potvrdil, že ano.
V něm se nám opět dostane známých a ohraných konfrontací mezi postavami. Jako by tvůrci již znali své publikum natolik, že jim dají raději další porci toho stejného, než že by přišli s nějakým posunem. Například Sheldonův odjezd vlakem do světa na konci minulé řady mohl vzbudit zvědavost, celá historka je však odbyta typickým žvaněním a pitvořením Jima Parsonse, jehož mimika a chování už je stejně odhadnutelné jako pointa onoho výletu.
Jako by se nám tvůrci snažili namluvit, že stále stejné peripetie nikdy neomrzí a že s oblíbenými postavami přečkáme i několik dílů scenáristické hlušiny. Tohle už ostatně platí několik posledních sezon – na deset dílů jeden opravdu povedený je málo.
Teorie velkého třesku stále více spadá pod komediální jistotu, která je sice oddechovým večerním pořadem, ale zároveň se jí jen horko těžko uniká z vlastní zacyklenosti. Nebo se jí vlastně ani nechce.
