reklama
 
 

Přibáň: Dostat se trabanty z Austrálie do Bangkoku byl nejtěžší boj. Až do posledního dechu

7. 3. 2016 10:20
Trabantem do posledního dechu - trailer | Video: Aerofilms |  01:48
Do kin míří nový dokument o putování žlutých trabantů Austrálií a východní Asií. Na expedici Dana Přibáně přispěli lidé přes crowdfundingovou kampaň necelé tři miliony korun, film má premiéru již ve čtvrtek v Havířově. Kdo byl největší bojovník na cestě Tichomořím a proč na poslední výpravu nechce jet ve velkém počtu, sdělil Dan Přibáň pár dní před slavnostní projekcí.

Aktuálně.cz: Tak co film, je nachystán na premiéru?

Dan Přibáň: Musí. Doděláváme poslední věci, jako vždy na poslední chvíli, ale jak říká náš grafik – kdybyste měli o týden víc, tak to dáte o hodinu později.

A.cz: Jak dlouho jste stříhali?

První data jsme poslali na discích na konci června. Adam, což je jedenáctý člen týmu, na tom seděl od července do minulého týdne, což je nějakých osm měsíců práce. Natočili jsme 600 hodin materiálu, přitom film má klasickou večerní hodinu a půl. Šílená práce. Někde jsme vyčetli, že film Mad Max měl taky 600 hodin. Filmy normálně mají mnohem míň.

A.cz: Začínali jste v roce 2007 road movie Trabantem Hedvábnou stezkou, určený spíše fajnšmekrům. O skoro deset let později na váš film čekají tisíce fanoušků. Jaký je to pocit?

Je to hrozný závazek. Vždycky jsme měli výhodu, že od nás nikdo nic nečekal a mohli jsme jen mile překvapit. Teď od nás čekají moc a to je daleko horší. Daleko horší je překonávat sám sebe. Každý film jsme udělali nejlíp, jak jsme uměli, a je těžké dál a dál lidi bavit. Čím jsme v tom dýl, tím víc obdivuju kapely, které jsou schopny desítky let vydávat alba a držet se někde nahoře. Člověk nemůže říct, že teďka ošidí něco, aby to příště mohl udělat lepší. Udělá to nejlíp, jak umí. Tak doufáme, že se film bude líbit.

A.cz: Když jsme spolu mluvili před rokem před vaší výpravou do Austrálie, říkal jste, že v Austrálii je podle vás červený písek, žluté cedule a klokani. Je to pravda?

Udělali jsme několik zásadních objevů – zaprvé tam není zdaleka tolik klokanů, jak si člověk představuje, protože žijí jen na pobřeží, kde mají co jíst. Takže představa toho, že se člověk probíjí klokany, není pravdivá. Zadruhé jsme byli šokováni úplně jinou Austrálií. Vyjížděli jsme záměrně na australský podzim, ale úředníci v Perthu nás zdrželi o více než měsíc, takže jsme vyjeli s obrovským zpožděním a do toho začala zima dřív. Takže jsme mokli a bahnili se. Byla nám zima a neměli jsme vybavení. Kupovali jsme různé deky, ale Austrálie je drahá, takže jsme koupili velký přehoz na gauč a rozstřihli jsme ho napůl. Hádali jsme se, kdo má nárok na jakou část přehozu. Ale potěšilo nás, že jsme potkali další tři Evropany a měli stejně jako my informace ze seriálu Skippy – že je v Austrálii vedro a všude jsou klokani.

A.cz: Co jste objevili v Tichomoří?

Zjistili jsme, že to vlastně máme blbě, protože to není Tichomoří. Tichomoří většina lidí vnímá jako Havaj a holky s kokosy na prsou, ale Indonésie je svébytný svět. Má blízko k Indii, ale přitom je hrozně jiná a zajímavá, i tím, že ji tvoří spousta ostrůvků. Bylo to sice strašlivě komplikované, ale jsem rád, že jsme tam jeli. Cesta do a ven z Indonésie je problematická, proto tam nikdo nejezdí autem, maximálně pár lidí na motorce. Cestu jsme naplánovali na čtyři měsíce a o pět tisíc kilometrů delší a nakonec jsme ji natáhli na půl roku, a to jsme nedojeli ani do Laosu a Kambodži, kam jsme původně chtěli. A film se jmenuje Do posledního dechu, protože jsme se tak tak dostali do Bangkoku. Byl to hrozný boj.

A.cz: Co vám stálo v cestě?

V Indonésii jsme přes několik kontaktů našli člověka, který měl přepravit auta z Indonésie na kontinent, protože žádné trajekty nejezdí. Jenomže jsme neměli domluvenou žádnou cenu. Za plavbu, která trvá 12 hodin, si ten člověk řekl čtvrt milionu korun. Což je úplně nesmyslné. Za sto tisíc se dají dostat auta odtamtud do Česka. Nechtěli jsme vydat takový balík peněz, a tak už jsme byli skoro rozhodnuti, že pojedeme domů. Nakonec jsme ale sehnali stařičké motorky a rozhodli se, že to dotáhneme. A tak jsme dojeli do Bangkoku.

A.cz: Jaký to byl pocit, dojet do vytouženého cíle v Bangkoku?

Bylo to obrovské vítězství. Podobně jako na první cestě, protože tehdy to taky vypadalo, že to nepůjde, že někde zahyneme. Úplně nejhezčí okamžik z cesty nebyl ani tak to, že jsme do Bangkoku nakonec dojeli, ale chvíle, kdy strašně unavený a zraněný tým povstal jako Fénix z popela a rozhodl se cestu dojet.

A.cz: Kdo byl největším bojovníkem v týmu?

Osobně si myslím, že největší bojovník byla Dominika (Gawliczková, motorkářka, pozn. red.), protože se sebepřekonávala na všech frontách. Zaprvé po technické stránce, protože její motorka je těžká, nebyly na ni terénní gumy, válčila s ní. Nejvíc z motorky padala a potloukla se. Vždycky se ale zvedla a jela dál. A zadruhé je zvyklá jezdit sama. A najednou byla ve skupině, která udává tempo. A ona nebyla zvyklá, že by lidi měli problém se domluvit, kdy vstanou nebo co si dají k snídani. Má své tempo, když má pocit, že je někde nebezpečí, zastaví, když chce odbočit, odbočí.

A.cz: Kromě práce na filmu jezdíte i po přednáškách, se kterými jste začali prakticky hned po příjezdu do Česka. Kolik jich ještě budete mít?

Přiletěli jsme v pondělí a první přednáška byla v pátek. Bylo to i tím, že jsme se zpozdili. Původně byla naplánovaná prodleva. Přednášky jedou pořád, zaprvé jsou to jediné peníze, které mám, protože film a seriál bohužel nic nevydělávají. A zadruhé mě to baví, protože je to takové divadlo. Zatím to lidi baví. Předevčírem jsme během asi 12 hodin vyprodali pět set míst ve zlínském sále. Těší mě, že to konečně spadlo do kategorie showbyznysu. Dřív byla přednáška brána jako dia show, kde sedí babičky a koukají na palmy na fotkách.

A.cz: Co bude potom, až skončí přednáškové i filmové turné?

Už dřív jsme vymysleli, že bychom chtěli dojet z Bangkoku domů. V Uzbekistánu bych se strašně rád napojil na původní trasu Hedvábné stezky. Kdyby se nám to podařilo, projeli bychom vlastně svět kolem dokola. Z Bangkoku bych chtěl jet přes Kambodžu, Myanmar, Bangladéš, Indii, Nepál – pokud to půjde a pokud to bude možné, tak i Pákistán. A dále do Íránu a Turkmenistánu. Strašně rád bych se podíval i do severního Afghánistánu a Kyrgyzstánu, který podle fotek vypadal božsky. V Samarkandu, kde naše cesta vrcholila, se chci napojit na naši původní trasu. Hrozně mě totiž zajímá, jak se svět změnil. V době, kdy jsme byli v Samarkandu, tam nebyl bankomat a turisti. Myslím si, že teďka to bude vypadat jinak.

A.cz: A pojedete v původní sestavě?

To těžko, Kozlíkovi – kameramanovi – se před rokem narodilo mimino, Růža zuřivě zubaří. Ale uvažujeme, že bychom jeli v menší sestavě z té poslední výpravy – já, Marek, Zdeněk, Vojta a ještě bychom vzali jednoho. Ale musí nás být míň, devět lidí je strašně moc.

A.cz: A až se vrátíte i z výpravy z Bangkoku do Česka?

To já vůbec nevím. Nemáme to vymyšlené. Nikdy jsme nechtěli dělat velké filmy a děláme je. Stejně jako mě nikdy nenapadlo, že budu někdy dělat novinařinu, protože jsem vystudovaný slaboproudý elektrikář. Takže to nechám být, ono se to nějak vyvine.

Světová premiéra se uskuteční 10. března v Havířově. Boj o premiéru tak vyhráli fanoušci motorkářky Dominiky Gawliczkové.

Pokud člověk není alespoň trochu "divnej", tak tam nikdy nepojede, říká o výpravě cestovatel Dan Přibáň. Větší kumulaci poruch údajně nezažil, celá cesta je ale podle něj velikým sebepoznáním. | Video: Martin Veselovský |  19:12

autor: Magdaléna Daňková | 7. 3. 2016 10:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama