Začněme nějakým nekonfliktním tématem. Jaká je vaše nejhezčí vánoční vzpomínka?
Ta je z nedávné doby, z roku 2017, kdy měl televizní premiéru druhý díl Anděla Páně. Pustilo si ho přes tři miliony diváků a já jsem pociťoval nejen radost, ale i závazek, skoro až odpovědnost. Uvědomoval jsem si, že estetika, myšlenky i fóry, kterými jsem svou práci naplnil, najednou ovlivňují obrovský počet lidí, a že proto s filmařinou do budoucna musím nakládat opatrně. Že si nesmím dovolit žádné rošťárny, podrazy a manipulace, protože film má ohromnou moc. Filmař by měl točit pravdivě, jinak by tomu obrovskému množství lidí lhal a to se nesmí.
Chcete mi říct, že i tak milý žánr, jako je pohádka, může být manipulativní?
V kterémkoli žánru s diváky trochu manipulujete, posouváte je do určité emotivní roviny. V pohádce s nimi ale manipulujete pro ideál, pro dobro, které musí vždycky zvítězit, jinak byste porušili pohádkový kánon. Podobné to máte s Václavem Havlem. Když říkal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, byl to výkřik idealismu. Realisté totiž vědí, že zlo na tomto světě nikdy nebude poraženo a lidé v sobě dál budou nosit nenávist. Přesto se Havel rozhodl, že do tohoto světa posvítí něčím vyšším, co nás přesahuje. To ale není manipulace, to je touha po ideálech, která ne vždy musí být špatná.
Věříte, že když si diváci o svátcích pustí vaše pohádky, pohne je to k tomu, aby byli lepšími lidmi, aby na sebe byli hodní a třeba se i duchovně usebrali?
Věřím, že je moje pohádky pohladí, potěší a rozesmějí, že díky nim možná i získají nadhled nad drobnostmi tohohle světa a že jim ta vánoční nálada, kterou s Andělem Páně pomůžu vytvořit, vydrží aspoň do ledna, než ji zase zapomenou. Rozhodně si nedělám naděje, že by Anděl Páně mohl někoho pohnout třeba k tomu, aby se nechal pokřtít. Žádný film nedokáže všechny strhnout k tomu, aby byli lepšími lidmi. Umění ale dovede tenhle svět aspoň cukrovat, dávat mu ten správný šmak, když je zrovna nemastný a neslaný.
Nedávno mi třeba na Facebooku přišla hezká zpráva od jedné paní. Počkejte, já vám ji přečtu. "Dobrý den, nedá mi to a musím vám napsat další rozměr vaší pohádky pro naši rodinu. Umřela nám babička a pomocí Anděla Páně jsem nádherně neteřím a synovcům vysvětlila, co nastane. Ty otázky: ‚A taky půjde po schodech? A taky bude ťukat na bránu? A taky ji budou zkoušet?‘ Došli jsme k tomu, že vše je v pořádku a bude se mít fajn." Anděl Páně tedy v sobě očividně má něco, co lidi může dovést k pocitům, emocím, rozměrům a myšlenkám, které mi napsala tahle paní. To je přece úžasné.
Před 25 lety jste si střihl hlavní roli v pohádce Lotrando a Zubejda. Říkal jste si už tehdy, že byste si jednou rád natočil vlastní pohádku?
Když jsem točil Lotranda, byl jsem ve třeťáku na FAMU. Studoval jsem režii a herectví mě už trochu štvalo. Zároveň jsem dospíval v 70. a 80. letech, kdy nás ještě neovlivňovaly americké bijáky a komiksy jako dnes. Bolševici k nám sice výjimečně pustili věci jako Sedm statečných, ale většinou nechávali promítat jen filmy, které takzvaně nastavovaly zrcadlo, ukazovaly nedostatky kapitalistické společnosti. Vyrůstal jsem v kulturní bublině, která si pořád zachovávala tradiční národní identitu a pohádka k ní vždycky patřila. Od dětství jsem byl obklopený na jedné straně Němcovou a Erbenem, na straně druhé Karlem Čapkem, jehož Devatero pohádek mi doma jako malému četli.
A samozřejmě taky velkými filmovými klasikami jako Císařův pekař - Pekařův císař nebo Pyšná princezna, které sice byly trochu cinknuté bolševikem, ale člověk se naučil na tyhle komunistické indoktrinace nekoukat, nepřijímat je do srdce. Když jste si je totiž z filmu škrtli, zůstala vám nádherná, vtipná, skvěle natočená a napsaná werichovská pohádka. Tenhle národní poklad pro mě byl tedy velkou inspirací a fakt, že jsem k němu mohl přispět dvěma mladšími bráchy, které diváci tak dobře přijali, mě skoro až dojímá. Podívejte se, kolik českých režisérů se o pohádky pokoušelo, a jak to nakonec dopadlo.
No právě. Dva díly Anděla Páně patří mezi několik málo porevolučních pohádek, které se v televizním vysílání každý rok opakují a pořád diváky baví. Jinak se ale vracíme spíš k pohádkám natočeným za socialismu. Čím to je?
Na to vám odpovím hezkým přirovnáním. V Čelákovicích, kde jsem strávil část dětství, dřív stával starý železniční most. U něj byla hospoda, která patřila rodině mojí babičky a prababičky. Veškerý místní život se odehrával právě tam. Jenže pak někdo odpovědný řekl, že most už nevyhovuje dnešní době a je třeba ho nahradit. Tak ho dělníci rozřezali a postavili místo něj nový, který je sice moderní, ale už není krásný. Na rozdíl od toho původního totiž nedotváří kolorit k životu místních lidí.
S pohádkami je to podobné. Když se dneska z filmařského pohledu podívám na Tři oříšky pro Popelku, zdá se mi, že Vorlíček některé záběry skoro až odflákl. Připadá mi, jako by si řekl: "Už je nám na tom sněhu zima, tak ať to máme rychle z krku. Tady použijeme zoom a jdeme od toho." S moderní technikou a drony by šlo Popelku natočit mnohem líp. Ta Vorlíčkova nás ovšem přes řemeslné nedostatky i po letech dojímá. Pořád se k ní vracíme, protože věci, které vás formovaly, od sebe jen tak neodstřihnete.
Možná se tvůrci novodobých českých pohádek příliš snaží obstát v konkurenci zahraničních animáků a fantasy, které jsou dnes pro děti velkým lákadlem.
Snažit se konkurovat americkým animákům je podobné, jako kdybych se rozhodl, že si zaběhnu stovku s Usainem Boltem. Zatímco já jsem měl na druhého Anděla Páně plus minus milion dolarů, američtí režiséři točí filmy za dvě stě milionů dolarů. Ve vizuálních efektech a tricích vůbec nemáme šanci s Američany soupeřit. Zároveň ale dochází k situacím, jaká se mi stala s televizním filmem Osmy, ve kterém Ivan Trojan v opilosti podepíše Chartu 77. Natočili jsme ho zhruba za deset milionů korun, což je opravdu laciná záležitost, a přitom jsme s ním v roce 2014 vyhráli cenu na festivalu Prix Europa v Berlíně, nejprestižnější evropské soutěži televizní, rozhlasové a internetové tvorby.
Náš malý film s Ivanem Trojanem chodícím po Brně porazil i projekty z BBC s rozpočtem v řádech několika milionů liber. Tolik peněz čeští tvůrci nikdy mít nebudou, naše cesta vždycky bude na první pohled levná. Pokud ale budeme točit projekty, které mají nápad a identitu, můžeme uspět i tak. Osmy zahraniční publikum zaujaly proto, že ukázaly, jak to u nás chodilo, když jsme žili za železnou oponou. Diváci se díky nim dověděli něco nového o ryze našem prostředí, které tolik neznali. Úspěch filmu tedy vnímám i jako zdvižený prostředníček něčemu, čemu dnes říkáme multikulturalismus a hrozně se k tomu upínáme. Je totiž obrovská škoda, když ve jménu multikulturalismu popíráme různost, a pošlapáváme tak jednotlivé kulturní tradice.
Chceme být světoví, ale přestáváme být sami sebou.
Přesně tak. Ve Zlíně máme festival dětského filmu, tak jsem si před několika lety říkal, že pokud vznikne Anděl Páně 2, zasloužil by si účast v hlavní soutěži. Jenže nás tam nevzali, a když jsem se programové ředitelky zeptal proč, odpověděla mi geniální větou: "Víš, to by mezinárodní porota nepochopila, že tady pořád točíme takové pohádky." Vnímala české pohádky jako přežité blbosti a já si říkám, že dneska tak moc chceme být na Západě, až se mu snažíme ve všem přizpůsobit. Místo abychom Západ obohacovali naší českou duší, jak jsme to dřív dělávali s filmy Vesničko má středisková nebo Kolja, začínáme se za svou identitu stydět. To je ohromná chyba a důkaz naší malosti.
Vraťme se teď do doby, kdy jste točil prvního Anděla Páně. V loňském rozhovoru pro Reflex jsem se dočetl, že jste pochyboval, jestli vaše pohádka bude české diváky vůbec zajímat a jestli vám exekutoři nezabaví byt.
Žijeme v ateistické společnosti, kde lidi nemají rádi církev a říkají, že dodržují Desatero přikázání, ale pánaboha nepotřebují. Proto jsem měl obavu, že mě vyženou bičem, když do nich pustím film, ve kterém s nadsázkou, ale zároveň i vírou říkám, že existuje nebe, že jsou tam andělé a že nám svatí splní naše prosby. To, že film diváci nakonec vzali a nějakým způsobem se s ním identifikovali, pro mě byla velmi dobrá zpráva o našem národě. Přestože už dnes mnoho Čechů nepatří mezi praktikující křesťany, zdá se, že ve svých srdcích a genech pořád nosí barokní lidovou zbožnost, kterou znají od svých babiček. Ani bolševikům se ji zjevně nepodařilo vymýtit.
Zjistil jste tedy, že má v sobě spousta takzvaných ateistů schovaného vnitřního křesťana, jen ho nechce obejmout?
Možná ano a taky jsem se přesvědčil, že český národ dokáže přijmout i velká a vážná témata, pokud je podáváte s humorem a nadhledem. Proto mě děsí dnešní doba hyperkorektnosti, ve které se lidi berou hrozně vážně a o některých tématech už se nesmí vtipkovat. V touze všechno napravit směřujeme ke krásným, světlým a progresivním zítřkům, jenže se zároveň připravujeme o humor, který dovede vážné věci zjemnit.
Češi byli vždycky národem žertéřů. Z jedné strany na nás tlačili Němci a Švédové, ze druhé Rusové a Turci, a tak nám nezbývalo nic jiného než si z toho dělat srandu. I Heydrich ostatně říkal, že Češi jsou smějící se bestie. Teď se z nás ovšem tahle humorná bestialita, která byla mnohdy lékem na naše historická traumata, začíná vytrácet a já myslím, že to je škoda. Nedávno jsem si vzpomněl na krásnou větu, kterou mi jednou říkal kardinál Špidlík: "Totalitu poznáte podle toho, že nesnáší žerty." A měl pravdu, nacisti i komunisti nesnesli žerty. Kundera o tom napsal román.
K politické korektnosti se ještě dostaneme. Zůstal bych ale chvíli u duchovna, po kterém podle vás mají Češi hlad, ale zároveň ho dnes hledají všude jinde, jen ne v křesťanství. Proč od svých náboženských kořenů utíkáme?
Myslím, že to souvisí právě s totalitou. Nejdřív jsme tady byli zamčení nacisty, potom komunisty, a tak jsme padesát let mohli jíst jenom svíčkovou a řízek. Pak ale přišla revoluce, všechno se otevřelo a najednou nás lákala thajská, indická a nevímjaká kuchyně. Chtěli jsme ochutnat všechno, co nám bylo upíráno. Jednou se ale podle mě všech těch cizokrajných chutí přejíme a zjistíme, že nejlíp kořeněná není thajská ani indická kuchyně, ale naše tradiční svíčková. Pomalu už to začínám pozorovat. Znám lidi, kteří objeli celý svět, a když se po letech znova podívali na Šumavu, došli k závěru, že u Černého jezera je to stejně nejhezčí.
Když tak poslouchám tu vaši gastronomicko-cestovatelskou metaforu, říkám si, jestli dnes ke spiritualitě nepřistupujeme jako ke spotřebnímu zboží.
Samozřejmě. Teď nám přijde fajn buddhismus, protože se přesně strefuje do naší touhy po svobodě. Nechceme žádná omezení, a tak inklinujeme k buddhismu, který nám nic nezakazuje, neklade na nás žádné nároky. Křesťanství naproti tomu například říká: "Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému." Kdybychom všichni dodržovali už jenom tohle přikázání, tak po internetu nekolují žádné hoaxy. Člověk by se totiž bál, že mu to jednou pánbůh spočítá, a nevypouštěl by do světa fámy a nesmysly. Ty jsou dneska ovšem standardem a už jim ani neříkáme lež, říkáme jim nepravda.
Když ještě lidi měli křesťanskou víru, dobře věděli, že některé věci se na tomto světě zkrátka nesmí, a tak si je s pokorou odepřeli. Věřili totiž, že až jednou umřou, tak půjdou k pánubohu do nebe a tam už pozemské banality nebudou muset řešit. Jenomže dnes už lidi s perspektivou věčnosti nepočítají, takže jim záleží jen na tom, aby si dostatečně užili na tomhle světě. Principy etiky a mravnosti vnímají jen optikou svého ega a otáčí je tím úplně naruby. Já mám ale pánaboha pořád nad sebou a věřím, že je natolik mocný, aby si tenhle svět nenechal zkazit.
Jiří Strach (48)
- Po maturitě na pražském Gymnáziu Jana Nerudy absolvoval obor režie na FAMU. V roce 1998 debutoval televizním filmem Genij vlasti o malíři Vojtěchu Hynaisovi, autorovi opony Národního divadla. Ještě předtím si ale zahrál v komedii Pějme píseň dohola nebo v pohádce Lotrando a Zubejda.
- Pro Českou televizi natočil vztahové drama Vůně vanilky, válečný snímek Operace Silver A, černou komedii Osmy nebo thriller Klec. Televizní diváci si oblíbili také jeho mysteriózní detektivky Ďáblova lest, Ztracená brána a Labyrint. Brzy uvede novou krimi sérii Docent, na které pracoval letos.
- Jeho prvním celovečerním filmem v kinech byla pohádka Anděl Páně z roku 2005, která se stala vánočním hitem a o jedenáct let později se dočkala neméně úspěšného druhého dílu. Režisér proto už delší dobu uvažuje o natočení třetího pokračování. Zároveň by rád zfilmoval pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký.
K víře jste byl vychovávaný už odmala. Tomáš Halík na druhou stranu říká, že člověk musí v určité chvíli vyměnit dětskou víru za víru dospělou a že ho na té cestě může potkat i krize víry. Zažil jste sám nějaké období pochybování?
Ano, když jsem zjistil, že vánoční dárky nenosí Ježíšek. Rodiče mě vodili do kostela a já najednou viděl, že dárky mají ve skříni, tak jsem si chvíli říkal, jestli mi jenom neblbnou hlavu. Když jsem pak kolem patnácti objevoval vlastní identitu, přečetl jsem si v Písmu svatém slavnou píseň lásky v Prvním listu svatého Pavla Korinťanům. Apoštol Pavel tam píše: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy." Nemyslí přitom lásku k vaší holce nebo mamince, ale lásku boží, protože, jak se v Bibli dočtete, Bůh je láska. A tak jsem si řekl, že pokud mi někdo lásku definuje lépe než svatý Pavel, tak změním víru. Brzo mi bude padesát a doteď jsem lepší definici neslyšel.
Nevím, jak moc čtete Písmo, ale řeknu vám, že je dobré si ho občas prolistovat. Vezměte si třeba ze Starého zákona Knihu přísloví nebo Knihu Sírachovcovu, které nemluví ani tak o Bohu, jako spíš o lidské povaze. Zjistíte, že stejné problémy, které řešíme dnes, řešili lidé i před čtyřmi tisíci lety. Dřív se samozřejmě jezdilo na koních a dnes máme auta, takže se proměnil tyátr, který nás obklopuje. Základy lidské povahy ale zůstávají stejné. Obzvlášť v dnešní, rychle se měnící době, vám proto několika tisíciletími prověřený text poskytuje pevné a neomylné majáky. Když mi tedy někdo tvrdí, že dnes existuje devadesát osm různých pohlaví, což opět souvisí jen s naším rozmazleným egem, tak si nalistuju knihu Genesis a mám jasno, že nás Bůh stvořil jako muže a ženu.
Před dvěma lety jste pro magazín E15 řekl: "Žijeme takovou divnou dobu bez hlubokých dramat. Máme co jíst, máme lékařskou péči, policie nějak funguje, stát relativně nějak funguje. Doba je zralá na válku, protože řešíme kraviny." Nedostali jsme s příchodem pandemie dostatečnou facku, abychom se vzpamatovali?
Je pravda, že když nás loni na jaře po dlouhé době potkal vážný problém a my jsme sledovali umírající v Bergamu, tak lidi najednou kraviny řešit přestali. Nezajímaly je Greta ani gender, začali šít roušky a vyrábět dezinfekce. Hrozba smrti českou společnost na chvíli znovu stmelila, což mě naplnilo velkou nadějí. Vrátil se pocit jednoty, který jsme naposledy zažili těsně po revoluci. Vydržel nám ale jen pár měsíců, než jsme zjistili, že covid polevuje, že bude očkování, a udělali jsme si mejdan na Karlově mostě.
Naši pradědečkové a prababičky ještě museli od rána do večera dřít na polích, aby vůbec uživili těch deset dětí, které měli doma. Kdykoli se mohlo stát, že někdo z nich onemocní a umře. Dnes už sice o život nebojujeme, ale pořád máme hluboko v sobě zakořeněnou potřebu konfliktu, která pochází ještě z dob, kdy jsme žili v jeskyních. Proto mezi sebou bojujeme kvůli naprostým blbostem. Covid tyhle naše marginální a krátkozraké války na čas přerušil, ale teď už je to zase jako před ním, možná ještě horší.
Kdyby vám pánbůh letos mohl splnit jedno vánoční přání, jaké by to bylo?
Já bych to nechal na něm. Řekl bych mu: "Buď vůle tvá. Ty jsi všemohoucí, ty jsi vševědoucí. Ty jsi nekonečněkrát větší láska, než jsem já. Ty jsi nekonečněkrát větší tolerance, než jsem já. Ty jsi nekonečněkrát větší humor, než jsem já. Ty víš všechno lépe, tak si to udělej po svém."
