Někdy v roce 1980 hudební producent Manfred Eicher cestou ze Stuttgartu do Curychu poslouchal rádio. To, co hráli, ho zaujalo natolik, že odbočil z dálnice a zastavil na nejbližším kopci. Pak jako by se zastavil i čas. A v té vzácné chvíli, Eicherovými slovy naplněné „andělskou hudbou“, se zatřpytil zárodek osudové spolupráce.
Hudba ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova se letos stala symbolem trpící země a snů o míru. Sborové dílo nazvané Majdan 2014, jehož novou nahrávku právě vydal prestižní label ECM, vykresluje historickou přímku ode dneška k událostem, jimiž dle autora současná tragédie Ukrajiny začala. To vše bez patosu, s účinkem o to silnějším.
Nástroje uložené v koženém pouzdru si vysoký muž se stříbřitými vlasy sčesanými dozadu donesl až na pódium. Beze slova se uklonil, vytáhl sopránsaxofon se zahnutou trubicí a se zapnutou ozvěnou začal hrát dlouhé, táhlé tóny. Z reproduktorů se ozývalo dunění vichru.
S výtvarníkem Janem Jedličkou o tom, jak přežít chvíli ticha, o desítkách odstínů červené a také o opuštěném domě v Toskánsku, který už stojí jen na jeho obrazech.
Ekumenickým manifestem za sblížení východních a západních církví by mohl být čtvrteční koncert Filharmonie Brno, který se opakuje ještě tento pátek. Jeho ústředním bodem byla česká premiéra Requiem od současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana. Předcházely jí dvě kantáty Johanna Sebastiana Bacha.
Sledovat saxofonistu a flétnistu Charlese Lloyda, což se nadcházející čtvrtek v pražském Rudolfinu poštěstí návštěvníkům festivalu Struny podzimu, je vždy zážitek.
Arvo Pärt se stal oblíbencem západního světa nepochybně proto, že ve své hudbě nahmátl cosi, po čem žízní společnost: zpomalení, vnitřní klid, krásu tiše vibrující docela blízko nás.
