Charles Lloyd na Strunách: Vrací se velký saxofonista, před slávou utekl do hor

Daniel Konrád Daniel Konrád
27. 10. 2019 16:48
Sledovat saxofonistu a flétnistu Charlese Lloyda, což se nadcházející čtvrtek v pražském Rudolfinu poštěstí návštěvníkům festivalu Struny podzimu, je vždy zážitek.
Charles Lloyd do Prahy přijíždí pošesté.
Charles Lloyd do Prahy přijíždí pošesté. | Foto: Dorothy Darr

Zářivě bílé vlasy a zuby kontrastují s indiánskou pletí barvy mědi. V čapce nebo klobouku, brýlích s kulatými obroučky a třpytivým saxofonem na krku Lloyd dlouhé minuty vsedě instruuje spoluhráče. Gesty jim naznačuje, co hrát, a klidně je nechá při společné improvizaci dosáhnout vrcholu, než se sám chopí nástroje. Když stane ve správném úhlu, zadní světlo mu kolem hlavy vytváří iluzi svatozáře.

Má měkký, jemný, vzdušný tón a hrává tak, aby byl slyšen v celku se spoluhráči. Fantasticky frázuje v baladách a s přibývajícími lety mu pomalejší tempa sluší, byť utáhne i čtvrthodinovou kompozici. Pořád brává do rukou flétnu, méně už maďarský dechový nástroj tárogató. Povětšinou se drží tenorsaxofonu.

Jedenaosmdesátiletý Američan dnes s Waynem Shorterem, Sonnym Rollinsem a Pharaohem Sandersem tvoří poslední velkou čtyřku jazzových saxofonistů, kteří na scéně působí od poválečných 50. let minulého století. "Sonny a Wayne už žel nekoncertují, ale dál nás všechny inspirují. Já se díkybohu těším dobrému zdraví," říká Charles Lloyd v rozhovoru pro Aktuálně.cz před svou šestou návštěvou Prahy.

Poprvé tu hrál roku 1967 v Lucerně, kdy měl v kvartetu vycházející hvězdy, klavíristu Keitha Jarretta a bubeníka Jacka DeJohnetta, na hlavě husté afro a za zády pár agentů Státní bezpečnosti.

Aby ne: Lloydova formace byla od začátku studené války první americkou jazzovou skupinou, které na vlastní pěst, bez dobrozdání vlády, vyrazila za železnou oponu. "Rusy to pravděpodobně otřese," prorokoval list New York Times předtím, než skupina dorazila do estonského Tallinnu, odkud pokračovala do Leningradu a Moskvy. "Všude na nás číhali podezřelí muži v dlouhých kabátech," vzpomíná dnes Lloyd, který rok poté, už zpět na Západě, o to intenzivněji sledoval sovětskou invazi do Československa.

V Kalifornii s Šostakovičem

Charles Lloyd se mimořádně vyvíjel hráčsky i osobnostně. Rodák z Memphisu ve státě Tennessee má trochu africké a hlavně indiánské krve, po prababičce řečené Sally Slunečnice Bílý oblak. Dědeček, křesťan, stavěl kostely. Chlapce od víry nadlouho odradily jeptišky, které ho v katolické škole bily pravítkem přes prsty.

Odmalička byl ve styku s muzikou: Lloydova matka v domě ubytovávala černé muzikanty, kteří v segregovaném Memphisu nesměli do hotelů vyhrazených bílým. Na saxofon začal hrát v devíti a jako teenager už se tím živil.

Charles Lloyd roku 2016 v Praze.
Charles Lloyd roku 2016 v Praze. | Foto: archiv HN

"Vyrůstal jsem v hodně rasistickém prostředí. Publikum bylo segregované, bílí dole na parketu, černí nahoře na balkoně," vzpomíná Lloyd, který v barech pro černé doprovázel bluesové kytaristy Howlin’ Wolfa nebo B. B. Kinga a s jinou kapelou hrával přes řeku bílému obecenstvu. Za to, že jako muzikant snědé pleti vyzývavou hrou zapaluje lýtka běloškám, ho několikrát popotahovali policisté.

V 50. letech zamířil do Los Angeles, kde si po večerech vydělával hraním v klubech a přes den studoval na univerzitě. Odsud má zážitek: když do USA přiletěl skladatel Dmitrij Šostakovič, uvedl svou předválečnou Pátou symfonii s orchestrem University of South Carolina, kde Lloyd hrál na klarinet.

"Pro mladého muzikanta to byla skvělá zkušenost," vzpomíná dodnes. "Při zkouškách jsem se Šostakovičem udržoval oční kontakt. Nemluvili jsme spolu, ale z jeho pohledu jsem vycítil, že něco tuší. Chápal, že nepřicházím ze stejných poměrů jako klasicky vyškolení hráči."

Už tou dobou stavěl první kapely. Charles Lloyd na saxofon, Don Cherry na trubku, Scott LaFaro u kontrabasu, Billy Higgins za bicími: desítky let nato by se kvůli takové sestavě lidi přetrhli. Tehdy, mladí a ještě se hledající, nedokázali hrát ani na svatbách. "Třeba na pódium přiběhl otec nevěsty a prosil nás: když hned přestanete hrát a sbalíte se, zaplatím vám za celý večer, jen už prosím nehrajte," ilustruje Lloyd, jaké zažívali nepochopení.

Záznam Lloydova kvarteta s pianistou Keithem Jarrettem, basistou Ronem McClurem a bubeníkem Jackem DeJohnettem z Prahy roku 1967. | Video: archiv ČST

Na vrcholu slávy

Hráčsky se definitivně našel v New Yorku. Bubeník Chico Hamilton ho tam najal do kapely, ve které exceloval vynalézavý maďarský kytarista Gábor Szabó, v USA žijící od Sověty potlačeného maďarského povstání z roku 1956 a do amerického jazzu vnášející rockerské postupy i - jako jeden z prvních - východoevropské cítění.

S Hamiltonovým kvintetem Charles Lloyd v průběhu čtyř let natočil dodnes platné nahrávky jako Passin’ Thru, kde už je autorem většiny kompozic. Po dvouletém angažmá v sextetu saxofonisty Cannonballa Adderleyho pak konečně zahájil sólovou dráhu.

Charles Lloyd.
Charles Lloyd. | Foto: Struny podzimu

Roku 1965 založil akustické kvarteto s klavíristou Keithem Jarrettem, bubeníkem Jackem DeJohnettem a basistou Cecilem McBeem, všechno muži na prahu slávy. Především druhým albem Forest Flower, natočeným následující rok na festivalu v Monterey, zasáhli nečekaně širokou skupinu posluchačů.

Skoro rockovým nasazením, silnými tématy, uvolněnou improvizací, prvky přejatými z avantgardní hudby, rhythm and blues, ale také už indickými nebo africkými rytmy oslovili publikum, které poslouchalo zejména bigbít.

Mělo to v sobě něco z nastupující jazzrockové muziky: Don Was, dnešní šéf vydavatelství Blue Note, mluví o Lloydovi jako o "prvním jazzmanovi, který měl podobná východiska jako kapely typu Grateful Dead". A třeba rockový kritik David Fricke dokonce vyslovil přesvědčení, že nebýt Lloydovy průkopnické práce, trumpetista Miles Davis by nikdy nenatočil své přelomové dvojalbum Bitches Brew. To je samozřejmě k diskusi.

Buď jak buď: koncertní nahrávky Forest Flower, jejíž dvouvětná úvodní kompozice trvá 17 minut, se prodalo přes milion kusů, hrála ji rádia a z Lloyda se stala hvězda s větším komerčním potenciálem než kdokoliv v žánru. Najednou vystupoval v sanfranciském sále Fillmore West před Janis Joplinovou nebo kapelou Cream. Přátelil se s rockery. A jako oni si začal "rozšiřovat vědomí".

Druhá část úvodní kompozice Forest Flower ze stejnojmenného alba natočeného roku 1966 v Monterey. | Video: Atlantic Records

Útěk

"Prostě jsem vyhořel. Chtěli, abych hrál na stadionech, ale tím bych se redukoval na obchodní položku, na zboží," vysvětluje dnes Charles Lloyd tlustou čáru, kterou udělal začátkem 70. let.

Na vrcholu kariéry, nespokojený sám se sebou, pověsil hraní na hřebík. Rozpustil kvartet a odešel do divočiny okolo kalifornského mysu Big Sur. V ústraní meditoval a poznával světová náboženství. Poustevničil, toulal se po nocích, "abych zjitřil své ztracené indiánské smysly", jak říkal. Nahrával zřídka, vytrvaleji jen se skupinou Beach Boys, které účinkuje na čtyřech pozdních deskách. Cvičil: třeba si pro saxofon transponoval Bachovy violoncellové suity.

Charles Lloyd.
Charles Lloyd. | Foto: Dorothy Darr

Dnes se k tomu nerad vrací a to období zcela nezrekonstruoval ani jeho životopisec, jazzový kritik Josef Woodard, který o Lloydovi před čtyřmi roky napsal knihu.

Možná to bylo podobné, jako když si "oddechový čas" od muziky vybrali předtím saxofonista Sonny Rollins a později písničkář Leonard Cohen. A možná se Lloydovi prostě sešlo víc podnětů: snaha vycouvat z showbusinessu, touha zbavit se závislosti, tehdejší smrt matky, společenská atmosféra spojená s koncem hnutím hippies.

Hlavní byl ale osobnostní vývoj: Lloyd se vydal hledat něco, co ho přesahuje. Studoval buddhismus, hinduismus, islám a védántu, které už ho už zajímat nepřestaly. "Bylo to pro mě ozdravné útočiště. Reflektoval jsem svůj život a hledal duchovní útěchu v divokém lůně matky přírody," shrnuje dnes víc než desítku let, kdy to z Big Sur do nejbližší civilizace měl dvě hodiny chůze.

Z ústraní jej vytáhl až malý velký muž Michel Petrucciani. Pouze devadesáticentimetrový klavírista se zakrnělými kostmi, jenž však hrál s technikou a citem převyšujícím obry, Lloyda vyhledal jako mladík a roku 1982 ho přiměl k návratu.

Několik let společně koncertovali po světě. Za všechno mluví památný okamžik z poloviny dekády, kdy Lloyd jen s obtížemi kulhajícího pianistu v náručí donesl až na pódium newyorského Obecního domu.

Lloydovo kvarteto s Michelem Petruccianim hraje skladbu Tone Poem roku 1985. | Video: EMI

Svět potřebuje něhu

Roku 1988 pak začíná Lloydova druhá velká éra: založení kvarteta se Seveřany včetně švédského klavíristy Bobo Stensona a natočení desky Fish Out of Water, první pro stylotvorné mnichovské vydavatelství ECM.

Saxofonistovi, který mezitím v 90. letech na pozvání Agharta Jazz Festivalu dvakrát přijel do Prahy, ta spolupráce vydržela donedávna, prakticky čtvrtstoletí.

Přestože se mezitím věnoval i sestavám jako Sangam, s Indem Zakirem Hussainem hrajícím na tabla, hlavní byl vždy jeho jazzový kvartet. Vystřídal spoustu pianistů, z diskografie dodnes ční desky jako The Water is Wide, natočená roku 2000 s Bradem Mehldauem a kytaristou Johnem Abercrombiem, či novější nahrávky s klavíristou Jasonem Moranem.

Jedno velké přátelství skončilo roku 2001, kdy Charles Lloyd na onen svět pomáhal bubeníkovi Billymu Higginsovi. S hluboce věřícím muslimem, s nímž souzněl v názorech na posmrtný život a který ke konci zpíval v arabštině, Lloyd krátce před jeho smrtí natočil komorní dvojalbum blues, spirituálů i moderního jazzu Which Way is East, dialog o víře a přátelství. "Od 50. let jsme chtěli víc hrát společně a nikdy nebyl čas. Konečně tehdy, za strašného slejváku, přijel. Přivezl si všechny nástroje, včetně těch ze Sýrie a ručních bubínků. Na jeho počest jsem znovu vytáhl altsaxofon, na který jsem hrával, když jsme se seznámili," vzpomínal Lloyd.

Na pražském Staroměstském náměstí při Bohemia Jazzfestu roku 2016.
Na pražském Staroměstském náměstí při Bohemia Jazzfestu roku 2016. | Foto: archiv HN

Už po Higginsově skonu, dva dny před teroristickými útoky na Světové obchodní centrum, se Charles Lloyd vrátil do New Yorku. 11. září měl v klubu Blue Note začít sérii koncertů. Prorocky v rozhovoru krátce předtím řekl, že "svět potřebuje víc něhy", a ve městě zůstal i poté, kdy se sžívalo s následky tragédie. Právě tehdy Lloyd v newyorském klubu zaslechl mladičkého bubeníka Erica Harlanda. Najal ho do sestavy - a Harland zůstal. Za bicími bude sedět i tento čtvrtek v Rudolfinu.

Oproti předešlým koncertům Pražany čeká obměněný Charles Lloyd Quartet. Před pěti lety saxofonista rozvázal spolupráci s ECM a teď, s nejslavnější jazzovou značkou Blue Note za zády, načal patrně už poslední tvůrčí dekádu.

Spása na dosah

Stále se drží moderního postcoltraneovského jazzu, dle doprovazečů a nálady s výraznějšími prvky postbopu, free, blues, soulu či lidové hudby. Hrávají dlouhé, členité, občas až dvacetiminutové kompozice. Některé mívají klasickou strukturu s tématem a prostorem pro sóla interpretů, jiné stojí na společné improvizaci.

V uzavřených sálech jako Rudolfinu, kde vystoupili už roku 2011 a teď se tam vrací, volí kontemplativnější náladu než třeba před třemi roky pod širým nebem na Bohemia Jazzfestu, kde častými ostinaty vytvářeli groove.

Žádaného klavíristu Jasona Morana v sestavě postupně nahradil lyricky i soulově uvažující Gerald Clayton, a především už zřejmě natrvalo přibyl kytarista Marvin Sewell. Ten má podobně jako Lloyd vztah k blues amerického Jihu. Češi si ho mohou pamatovat coby doprovazeče zpěvaček Cassandry Wilsonové nebo Lizz Wrightové. "Přestože sestava se mění, úmysl zůstává stejný: povznášet, inspirovat, utěšovat, pozvednout ducha," vypočítává Lloyd enigmaticky, oč usiluje.

Na pražském Staroměstském náměstí při Bohemia Jazzfestu roku 2016.
Na pražském Staroměstském náměstí při Bohemia Jazzfestu roku 2016. | Foto: archiv HN

V jeho hraní jsou stále patrné vlivy Charlieho Parkera či Lestera Younga, jenže Lloyd se přes půlstoletí vyvíjí. Nezapomněl nic, co se naučil, a přidal spoustu vlastního.

Čím dál výraznější je u něj jakási duchovní rovina. "Zavřete oči a máte pocit, že posloucháte Johna Coltranea," popisuje country písničkářka Lucinda Williamsová, která s Lloydovou vedlejší sestavou The Marvels vloni natočila písňovou desku Vanished Gardens. Obsahuje převzaté tradicionály i protiválečné songy a dokazuje, jak důležité jsou v saxofonistově pozdním období kytary: na desce účinkují Bill Frisell i hráč na pedal steel guitar Greg Leisz.

Není to tak dávno, co Charles Lloyd na koncertech recitoval z hinduistické posvátné knihy Bhagavadgíty. "Pokaždé tu pasáž nečtu. Někdy není čas, jindy se nehodí do programu. Hlavně v cizojazyčných zemích mi přijde domýšlivé čekat, že mi v angličtině všichni budou rozumět," vysvětluje.

Když skončí turné, vrací se do míst, kam kdysi utekl do divočiny: s manželkou v 80. letech koupili pozemek v kalifornské Santa Barbaře a postavili si tam moderní dům. "Dorothy ho navrhla. Stojí na kopci, s výhledem na moře. Je to naše svatyně," popisuje Lloyd.

Když zrovna nehraje, nejraději prý pěstuje avokáda a různě se "detoxifikuje od světa". Spásu má vždy na dosah: védantský chrám odsud stojí ani ne deset minut chůze.

Pošesté v Praze

Charles Lloyd hrál v Praze poprvé roku 1967 na Mezinárodním jazzovém festivalu. Po sametové revoluci přijel v letech 1994 a 1998 na Agharta Jazz Festival. Roku 2011 jej do Rudolfina pozval festival Struny podzimu, zatím naposledy pak koncertoval před třemi roky na Bohemia Jazzfestu. Tento čtvrtek se Charles Lloyd na Struny podzimu vrací, vystoupí 31. října opět v Rudolfinu.

 

Právě se děje

před 3 minutami

V rozvodněné řece na Slovensku se utopily tři ženy, snažily se zachránit psy

Tři ženy přišly o život v rozvodněné řece ve městě Revúca na středním Slovensku, když se ve středu pokusily zachránit před záplavami psy z útulku. Novinářům to ve čtvrtek řekl premiér Peter Pellegrini.

Policie původně informovala o jedné oběti v rozvodněné řece a ještě ráno uvedla, že po dalších dvou pohřešovaných ženách pátrá. "Žel, všechny tři, je to již potvrzeno, o svůj život v rozvodněné řece přišly," řekl později Pellegrini.

V důsledku vydatných lijáků a vichru se kvůli popadaným stromům vylila z koryta řeka Muráň, která teče nedaleko útulku. Když se do něj dostala voda, zveřejnily jeho pracovnice prosbu o pomoc. Autem přijely pomoci jejich kolegyně z útulku v Rožňavě, naložily psy, ale na zpáteční cestě se ztratily. Jedna z nich stihla zavolat na tísňovou linku, že se topí, pak bylo spojení přerušeno.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 4 minutami

Student školy na východě Ruska střílel na spolužáky, jednoho z nich zabil

Jednoho člověka zabil a další tři zranil útočník, který ve čtvrtek střílel na stavební škole ve východoruském Blagověščensku. Policie podle agentury TASS uvedla, že motivem mladíka, který byl studentem školy a který poté spáchal sebevraždu, byly zřejmě spory se spolužáky.

"Na místě jsme našli těla dvou mladých lidí včetně útočníka," uvedla místní pobočka ruského ministerstva vnitra. Dodala, že zbraň měl registrovanou 19letý muž, který je považován za střelce. Útočníkovou obětí je rovněž 19letý student.

V nemocnici skončili tři mladí lidé ve věku 17, 19 a 20 let, všichni museli podle oblastních úřadů podstoupit operaci. Dva z nich jsou podle lékařů ve vážném stavu, mají četná střelná poranění.

Zdroj: ČTK
před 5 minutami

V komplexu Blanka hořelo auto. Dejvický tunel je uzavřený, hasiči ho odvětrávají

Policisté v Praze zhruba půl hodiny po poledni uzavřeli tunelový komplex Blanka v obou směrech kvůli požáru osobního automobilu. Oheň v Dejvickém tunelu likvidovalo několik jednotek hasičů. Požár vznikl zřejmě kvůli technické závadě na vozidle, informovala policie na Twitteru.

Hasiči uvedli, že požár rychle dostali pod kontrolu, zasahovali v dýchací technice. Tunel je nyní odvětráván automatickým systémem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy