Vaše nová deska se sice jmenuje Šťastné dieťa, ale žádné veselé skladby na ní posluchači nenajdou. Právě naopak. V jakém rozpoložení jste je psala?
Většinu písniček jsem psala, když končilo období covidu, které pro mě nebylo nijak šťastné. Přestala jsem skoro vystupovat, a protože si spoustu věcí kolem hudby zařizuju sama, dostala jsem se najednou do bodu, kdy už jsem to nezvládala. Všechno se mi rozsypalo, a tak jsem se i v textech začala přirozeně nořit do témat, která nejsou úplně veselá. Momentálně prožívám mnohem radostnější období a trochu se bojím, jestli deska nezní příliš depresivně.
Myslím, že vaši fanoušci už si na jistou dávku melancholie zvykli. Spíš je může překvapit, že jste tentokrát upustila od experimentů s elektronickou hudbou a vrátila se k čistě akustickému zvuku. Přišlo vám, že si o něj introspektivnější písničky říkají?
Než jsem na desce začala pracovat, skládala jsem v programu Ableton hudbu k seriálu Pozadí událostí, dokumentu Moje nová tvář a představení Koncert na přání ve Slovenském národním divadle. Odseděla jsem si při tom spoustu času u počítače a už mě to hrozně vyčerpávalo. Proto jsem monitor vyměnila za klavír, který jsem si do Prahy před časem přivezla z Košic, anebo za kytaru. Uvědomila jsem si, že je mi teď mnohem příjemnější, když mohu všechna digitální zařízení na chvíli odložit a vrátit se k živému hraní. S producentem Petrem Ostrouchovem jsme se navíc na čistě akustické desce domlouvali už dlouho. Jenom jsem to pořád odkládala a teď to konečně vyšlo.
Ve skladbě Neveríš si zpíváte: "Máš odvahu a intelekt. Neneguj svoj talent. Arogantná je nezrelé. Neprajná je malé." Mluvíte v textu spíš sama k sobě, anebo k jiným lidem?
Zpívám tam o lidech, kteří se z pozice moci chovají k druhým povýšeně nebo neuctivě. Přijde mi, že pokud to děláte, vždycky to vychází z vašich vlastních komplexů. Původně jsem text psala o někom jiném, ale pak jsem si uvědomila, že je i o mně. Když jsem byla mladší, taky jsem za svoje vlastní frustrace trestala ostatní a s odstupem času jsem se za to hrozně styděla. Nerada už lidi rozděluju podle genderu, ale mám pocit, že se řada žen stále řídí nezdravým patriarchálním vzorcem a snaží se mezi sebou soutěžit, místo aby si vzájemně držely palce.
Nedávno jsem četla knihu V pasti pohlaví od novinářky Silvie Lauder, která popisuje například situaci, kdy primářka nemocnice zvažuje, jestli přijme novou lékařku. Když zjistí, že je jí kolem třicítky a mohla by otěhotnět, tak ji nezaměstná a řekne si, že dá radši přednost nějakému muži. To, že jsou ženy na trhu práce kvůli případnému mateřství znevýhodněné, je samo o sobě kruté. O to horší ale je, když k vašemu znevýhodnění přispívají jiné ženy.
Říká se tomu syndrom včelí královny - úspěšné ženy se k jiným ženám chovají hůř než k mužům, místo aby s nimi soucítily. Máte s tím vlastní zkušenost?
Všímala jsem si toho už během dospívání mezi herečkami. Vyrůstala jsem v divadelním prostředí, kde děvčata sice navenek držela spolu, ale pak o sobě za zády mluvila hnusně nebo si dělala různé naschvály. Vždycky mi to bylo tak odporné, že jsem se vůči ostatním snažila být přející. Občas se mi ale stalo, že jsem byla do někoho zamilovaná, a když mě nechtěl a zamiloval se do jiné ženy, cítila jsem vůči ní zpočátku zášť. Pak jsem si naštěstí uvědomila, že za to přece vůbec nemůže, a v průběhu let jsem se už, doufám, s touhle frustrací naučila pracovat.
Často si všímám, že i holky z mladší generace samy sebe zbytečně podceňují. Teď jsem byla na jazzovém workshopu v Piešťanech a dala jsem se tam do řeči s osmi muzikantkami a zpěvačkami. Seděly jsme spolu u jídla, kde jsme si vzájemně říkaly, v čem jsme dobré a co nám naopak nejde. Většina z nich zmiňovala, jak se jim nechce hrát nebo zpívat na večerní jam session, protože se v jazzu necítí příliš jisté. Na jam session se pak přitom ukázalo, že jsou všechny ohromně talentované, zkušené a technicky zdatné. Několikrát mě až rozplakaly, jak byly dobré. Samy mi potom potvrdily, že kluci se tolik nebojí, i kdyby měli udělat chybu, zatímco my ženy jsme na sebe strašně tvrdé. Připadá mi důležité o tom mluvit, abychom se toho podceňování konečně zbavily.
Ve skladbě Dosť zase zpíváte: "Si závislá na človeku, čo ti robí zle. Akoby si nevedela povedať mu nie." Zažila jste sama nějaký toxický, sebedestruktivní vztah?
Ano, jenom jsem si neubližovala v tak extrémní míře jako moje kamarádka, o které jsem text napsala. Přijde mi, že v mojí bublině bývají toxické vztahy docela časté. Ženy do nich většinou spadnou právě kvůli nízkému sebevědomí. Někdy je samy podvědomě vyhledávají, protože mají podobné vzorce zažité z rodiny, ve které vyrůstaly.
Jak jste na tom se sebedůvěrou vy sama? Už jste se přestala podceňovat?
Myslím, že ano, ale trvalo mi to snad deset let. Když jsem začínala vystupovat, mluvila jsem o sobě neustále negativně. Mám pocit, že to byla až jistá forma alibismu. Kamkoli jsem přišla, tam jsem sama sebe shazovala, protože jsem se pak tolik nebála, že něco pokazím.
V textech jste přitom už od první desky byla výjimečně otevřená. Nikdy jste se nezdráhala svěřit s vlastními pocity ani vyjádřit názor na ožehavá společenská témata.
Ano, protože při psaní písniček jsem se vždycky cítila naprosto bezpečně. Proto ostatně hudbu dělám, abych mohla být sama sebou a říkat, co si myslím.
V titulní písničce Šťastné dieťa popisujete pocity ženy, která nechtěně otěhotní a rozhoduje se, jestli si dítě nechat. Narážíte tím na nedávnou snahu části slovenských zákonodárců prosadit zpřísnění podmínek umělých interrupcí?
Ano, psala jsem ji právě v době, kdy se na Slovensku řešilo omezení potratů. Zároveň jsem si vzpomněla na své dva nevlastní sourozence, které má můj otec se dvěma různými ženami. Narodili se, ještě než poznal moji mámu. Byly divoké devadesátky, otec byl mladý a nejspíš se bál na sebe vzít takovou zodpovědnost. Možná ještě nebyl připravený na vážný vztah a rodinu. Jedna z těch žen shodou okolností nedávno zemřela.
Často jsem přemýšlela, jak se mým nevlastním sourozencům v dětství žilo. Se sestrou se potkáváme, s bratrem jsem se viděla jenom jednou. Myslím, že to jako děti bez otce měly v dospívání dost těžké. Proto jsem si v textu položila otázku, jak bych se zachovala já sama, kdybych otěhotněla s někým, kdo by se mnou nechtěl být. Uvědomila jsem si, jak těžké dilema žena musí řešit, když vznikne nový život a ona se má rozhodnout, jestli si dítě nechá, anebo ne.
Polsko i některé americké státy už před časem potraty zakázaly. Máte z konzervativních proudů ve společnosti obavy?
Obavy mám spíš z populismu. V posledních letech už se stalo běžnou praxí, že si kandidáti v předvolebních kampaních vymýšlejí imaginární hrozby a zneužívají strachu svých voličů. Ať už vytáhnou téma interrupcí, sexuálních menšin nebo jakékoli jiné, bývá to často jen politický kalkul. Na Slovensku se omezení přístupu k potratům snaží prosadit třeba poslankyně vládního hnutí OLaNO Anna Záborská, pro kterou je to dlouhodobě hlavní agenda. Její příznivci nejspíš opravdu věří, že je zpřísnění interrupcí správné, takže je těžké jim oponovat.
Už dlouho si říkám, co bude s naší demokracií dál. S příchodem internetu a sociálních sítí jsme se totiž dostali do situace, kdy si politici mohou vymyslet prakticky cokoli a voliči, kteří mají sklony věřit konspiračním teoriím, na to snadno skočí. Tím nechci lidi, kteří podlehnou dezinformacím, obviňovat. Jejich inklinace k falešným zprávám může souviset s tím, že na Slovensku máme stále vysokou míru chudoby, zastaralý vzdělávací systém nebo že velká část Slováků skoro necestuje.
Ve videoklipu Propojený jste nedávno společně se zpěvačkami Terezou Lavičkovou a Ridinou Ahmedovou nebo hercem Janem Cinou připomněli loňskou vraždu dvou mladíků v bratislavském gay klubu Tepláreň a vymezili jste se proti homofobii. Jak po tragické události vnímáte výpady vrcholných slovenských politiků, včetně favorita nadcházejících parlamentních voleb Roberta Fica, vůči sexuálním menšinám?
Tím, že jsem se odmala pohybovala mezi lidmi z divadelního prostředí, kteří byli ve vztazích často hodně otevření, vnímala jsem odlišnou sexuální orientaci jako něco zcela přirozeného. Proto mě vždycky rozčilovalo, když měl vůči menšinám někdo předsudky, a proto se taky zapojuju do různých iniciativ na jejich podporu. Slovensko je ale silně katolický stát, ve kterém bohužel stále přetrvává názor, že vztah lidí stejného pohlaví je něco nehorázného.
A pokud jde o Fica, myslím, že na práva LGBT ani řadu jiných problémů žádný vlastní názor nemá. Jenom si populisticky vytipuje téma, které by mu mohlo získat politické body, a pak zneužije strachu nebo předsudků své voličské skupiny. Případně si zjistí, s čím v Maďarsku vyrukoval Orbán, a zopakuje stejnou strategii po něm. Pro lidi z mojí bubliny je jeho politický restart po všech těch skandálech samozřejmě neuvěřitelný. Bohužel je ale v tom nejhorším slova smyslu tak zkušený marketér, že mu to vychází. Přesto pořád doufám, že tahle pohádka skončí dobře a ve volbách nevyhraje.
Už dříve jste říkala, že by umělci měli sledovat, co se ve společnosti děje, a snažit se měnit svět k lepšímu.
V ideálním světě by společenské dění měli sledovat všichni. Politici by se zase měli namísto věcí, do nichž jim nic není, zabývat problémy, které jsou opravdu důležité. Kdyby se například víc soustředili na řešení sílící klimatické krize, byli bychom už mnohem dál. Sama se věnuju především otázkám ženských práv a feminismu, které osobně považuju za palčivé. Dělám hudbu hlavně pro ženy a citlivé lidi. Chci je podpořit, aby jim bylo lépe. Taky mám ráda jakékoli podvratné činnosti, revoluce nebo vrtání do nepohodlných témat a vždycky mě těší, když nějaká moje slova nebo kroky vyvolají diskusi.
Zároveň se ale podle svých slov snažíte vyhnout kazatelství. Jak se vám tohle předsevzetí daří s angažovaností skloubit?
Nepopírám, že najít správný jazyk pro vyjádření jakékoli osvěty není lehké. Řada umělců má ale sklon zabývat se jen sama sebou. Proto je sympatické, když veřejně známé osobnosti upozorňují na problémy, které se jich osobně dotýkají nebo se o ně zajímají. Žijeme v době, kdy má hrstka nejbohatších lidí zásadní podíl na tom, že jde svět do háje. Neříkám, že by se měli stěhovat do slumů, každý má právo na životní styl, který mu vyhovuje, a věřím, že i mezi bohatými je spousta uvědomělých, společensky zodpovědných lidí.
Předvádět, kolik vydělávám peněz nebo jak drahé mám auto, mi ale v současné situaci přijde spíš trapné. Kdyby populární osobnosti v médiích místo toho mluvily o tom, jak žít v době klimatické krize skromněji a myslet na svoje okolí, možná by se nám povedlo rychleji prosadit zákony, díky kterým bychom mohli snížit uhlíkovou stopu. Lidé, kteří je vnímají jako svůj vzor, by se pak třeba nad otázkami životního prostředí aspoň pozastavili a nepovažovali je za vědecké výmysly.
Katarína Kubošiová (34)
- Vystudovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. První písničky psala už v době dospívání, ale koncertovat začala až jako vysokoškolačka. Nejdřív zpívala jen s kytarou, což se projevilo na akustickém debutu Generácia Y z roku 2013.
- Postupně k sobě na pódia přibrala celou kapelu, mimo jiné klávesistu Alberta Romanuttiho známého z projektu Bert & Friends nebo jazzového bubeníka Martina Valihoru. S těmi nahrála druhou desku Agnostika z roku 2016.
- Na sklonku roku 2018 jí vyšlo album Antigona, které vzniklo jako hudební doprovod ke stejnojmenné hře Slovenského národního divadla a na němž spolupracovala pouze s elektronickým producentem Jonatánem Pastirčákem.
- V roce 2020 vydala desku Celibát, na které propojila jak elektronické beaty, tak zvuk živých nástrojů. Vedle Pastirčáka se na albu producentsky podíleli také Aid Kid a Oliver Torr.
- Se stejnými producenty spolupracovala i na dva roky starém elektronickém albu n5 tvořeném písněmi, které složila pro minisérii Pozadí událostí. Začátkem října vydává akustickou desku Šťastné dieťa, kterou nahrála s producentem Petrem Ostrouchovem.
Daří se vám s tématy, na která chcete upozorňovat, proniknout i do jiných sociálních bublin, abyste jen nepřesvědčovala přesvědčené?
Den před naším rozhovorem jsem třeba moderovala soutěž Elite Model Look, i když je mi svět modelingu dost vzdálený. Akce se samozřejmě účastnila i spousta novinářů z bulvárních médií, kteří se mě pak po akci často ptali, co si myslím o kráse. Když už mi dali prostor, rozhodla jsem se upozornit na to, jak brutálnímu tlaku na vzhled dnes mladí lidé - včetně účastníků soutěže, kterým bylo mezi 16 a 18 lety - i kvůli Instagramu čelí. Vím, že tím systém módního průmyslu ani sociálních sítí nezměním, ale přišlo mi důležité aspoň zdůraznit, že život není jen o tom, jak člověk vypadá.
Lidem z mojí bubliny pochopitelně soutěže krásy přijdou povrchní a nejspíš si říkali, proč jsem na nabídku moderování proboha kývla. Já jsem ji ale brala jako příležitost mluvit o tématech pro mě důležitých i s lidmi, se kterými bych se jinak nesetkala, a zjistit, jak se na ně dívají oni. Často z takových situací vzniknou zajímavé konverzace, při kterých se nakonec ani nemusíme pohádat a naopak se od sebe můžeme něco naučit. Přijde mi škoda se vůči sobě jen vymezovat.
Když už mluvíme o tlaku na vzhled, v Česku i v zahraničí přibývá zpěvaček, které se podobně jako vy hlásí k feminismu, ale na rozdíl od vás samy sebe prezentují jako sexsymbol. Jak se na tuhle podobu emancipace díváte? Může podle vás ženy posílit, anebo jen dál prohlubuje jejich objektifikaci?
Sama například objektifikaci svého těla ráda nemám, a když jdu na pódium, tak si na sebe radši vezmu oblek než šaty. Někdy je mi nepříjemné už to, že se na mě lidé dívají a vidí, že jsem. To jsou ale jen moje osobní pocity. Někdo naopak svoje tělo jako objekt používá rád a já do toho nechci nikomu kecat. I v tomhle k sobě my ženy umíme být kruté a vzájemně se odsuzovat. Každá máme přitom podle mě v životě chvíle, kdy se nám chce být sexsymbolem, i momenty, kdy bychom nejradši skryly i svoji tvář a nasadily si masku jako Björk. Zásadní podle mě je, aby se ženy cítily dobře a bezpečně, ať už si dělají, co chtějí. A abychom si dovedly navzájem vyjádřit obdiv, pochválit se a dodat si sebevědomí.
