Napadlo by vás v roce 2004, po vítězství v prvním ročníku soutěže Česko hledá SuperStar, že za dvacet let pořád budete mít věrnou fanouškovskou základnu, a dokonce budete vydávat bestofku?
To by mě tehdy skutečně nenapadlo, ačkoli jsem si samozřejmě přála, abych mohla pořád zpívat a aby to lidi dál zajímalo. Ani mě až donedávna nenapadlo, že bych vůbec měla bilancovat. Když mi v Supraphonu řekli, že by bylo dobré vydat bestofku, vytřeštila jsem oči a namítla jsem, že přece ještě nikam neodcházím. Měla jsem pocit, jako by tím něco končilo. Pak mě ale přesvědčili, vysvětlili mi, že přece jenom slavím dvacet let na scéně a mám už dost písní, abych z nich sestavila výběr, který fanouškům udělá radost. Budou si moct na jedné desce poslechnout jak malou Anetu, tak tu současnou.
Hned po vydání výběrovky vyrážíte na turné po divadlech a kulturácích, v létě vás čekají zase hrady, zámky, koupaliště a vinice. Nenabízelo se výročí dvaceti let na hudební scéně oslavit třeba v O2 areně?
Ne. Zaprvé v tuhle chvíli nejsem tak mainstreamová, abych v O2 areně vůbec mohla vystupovat, a zadruhé mě to ani neláká. Moje cesta se už delší dobu ubírá trochu jiným směrem. Humbuk šoubyznysu pro mě není metou, spíš si chci hudbu tvořit tak, jak ji cítím, podle toho, co mi život zrovna přinese.
Přestože se přinejmenším na posledních dvou deskách ubíráte alternativnějším směrem, fanoušci s vámi stále zůstávají, což je ve světě pop music malý zázrak.
Možná i velký zázrak. Na začátku kariéry jsem si říkala, že když se budu ubírat tímhle směrem, zájem publika postupně opadne. S kapelou už ale dlouhá léta hrajeme na místech, která jsou pro nás tak akorát, což jsou právě divadla nebo venkovní scény, a lidé na nás vždycky dorazí. Fanoušci někdy kolují podle toho, jak je která deska zrovna zaujme. Jedni odejdou a jiní zase přijdou. Jsou ale i takoví, kteří se mnou rostou. Pokud se chce člověk v tvorbě stále někam posouvat, musí si zvyknout, že i obecenstvo se může měnit.
Nedělalo vám přesto někdy starosti, jestli vás posluchači budou mít pořád rádi, když se vydáte novým směrem?
Musela jsem si samozřejmě dodávat odvahu, abych se toho nezalekla. Vždycky jsem si ale říkala, že mám jako zpěvačka, případně i autorka zodpovědnost za to, abych přinášela něco nového, a ne to, co už tady stokrát bylo. I když jsou to v jádru pořád písničky, baví mě nacházet nové hudební formy bez ohledu na to, jestli to někoho bude zajímat. Riskujete sice, že to nemusí vyjít, ale zase při takových výzvách zažíváte ohromné dobrodružství.
Na posledních dvou deskách jste měla písničky Nevěsta a Tělo 2086, ve kterých jste skoro až rapovala. Loni jste zase společně se slovenskou kapelou Korben Dallas vydala album Nekonečně, na kterém vás publikum taky může slyšet v nečekaných polohách. Hudební experimenty jsou vám tedy vlastní.
Ano, každá píseň si říká o něco jiného. Je dobré jí naslouchat a dát jí tvar, který si sama žádá. Miluju třeba sborové zpěvy, proto se v mojí tvorbě už několikrát objevila gospelová píseň. Stejně tak mám ráda skladby, které jsou a capella, takže jsem si na desku Dvě slunce dovolila dát píseň Antonín, kde nikdo nehraje a zní tam jen samotný zpěv.
Kluci z kapely Korben Dallas zase přinesli skladby, ve kterých se snažili napojit na ženský svět, což byl pro mě nevídaný úkaz. V písničce Rozhodnutia se například opravdu skoro rapuje, takže si najednou připadáte v úplně nové roli. Momentálně pracuju na písních, ve kterých zkouším hodně vysoký hlas, v posledním singlu Zázračná písně krajina zase zpívám celou dobu dost hluboko. Nechci pořád setrvávat ve stejné poloze, aby neutichla potřeba něco nacházet.
Před časem jsem byl na vašem koncertě, a když po několika melancholičtějších skladbách přišla řada na písničky, které jsou víc funky, připadalo mi, že si je vy i kapela hodně užíváte a přináší vám příjemné uvolnění.
Ano, je v nich humor, kterým se každý koncert snažíme vyvážit. Nechci, aby na našich vystoupeních posluchači od začátku do konce seděli s kamennou tváří. Vážná témata je potřeba taky občas rozčísnout nějakou lehkostí, abychom se pak mohli zase ponořit hlouběji. Takový je pro mě ostatně i samotný život, jednou vážný, jindy plný humoru a hudba to jenom zrcadlí.
V singlu Zázračná písně krajina, který jste nahrála se smyčcovým triem a gospelovým sborem, zpíváte, že v hudbě nacházíte klid a vnímáte ji jako prostor, kde každý může být sám sebou. Řekla byste, že má pro vás terapeutické účinky? Pomáhá vám, když se do ní můžete v těžkých obdobích schovat?
Přesně tak, jen bych možná nepoužila slovo schovat. Když totiž píseň tvořím, musím se naopak k životu postavit čelem. Hudba mi dává oporu, abych mohla být sama sebou, což pochopitelně může znít jako klišé. Slýchala jsem to od začátku kariéry, už v sedmnácti mi všichni radili, abych hlavně zůstala sama sebou. Až v průběhu let jsem ale zjistila, co to vlastně znamená. Spoustu věcí jsem přijímala, spoustu věcí jsem naopak odmítala a písně mi často ukazovaly, kdo jsem a kdo nejsem. Stejně jako hlas, i na něm dovedu poznat, jestli jsem ve své kůži, nebo ne.
Vraťme se teď v čase do jara roku 2004, kdy vás lidé každou neděli sledovali v SuperStar. Vybavíte si ještě, jak jste přemýšlela o své budoucnosti, než vám do poklidného dospívání soutěž hodila vidle?
Měla jsem dvě možnosti - buď se věnovat sportovní kariéře, protože jsem odmala hrála tenis, anebo hudbě, kterou jsem se taky zabývala už od dětství, takže bych v tom nejspíš pokračovala, i kdybych se nezúčastnila SuperStar. Zároveň jsem v Praze studovala na ekonomické škole, kam jsem šla hlavně proto, že jsem se nedokázala rozhodnout, co chci vlastně dělat, a říkala jsem si, že tam dostanu univerzální základ, který se mi pak bude hodit v jakémkoli oboru. Už tehdy jsem nicméně toužila být v terénu, cestovat nebo něco vytvářet.
Představa, že po ekonomce nastoupíte do kanceláře někde v korporátu, tedy nepřipadala v úvahu.
Ta mě děsila, protože jsem člověk, který dlouho nevydrží na jednom místě. Miluju být venku, ať už je zima, nebo léto, a potřebuju, aby se neustále něco dělo. Na to, abych každý den dělala podobnou věc, jsem hrozný neposeda. Tím, že jsem ale do hudebního světa vstoupila už v sedmnácti, nestihla jsem nad svým osudem tolik přemýšlet. Spoléhala jsem na to, že mě život někam zavede.
Bylo vám už při castingu jasné, že SuperStar budou několik měsíců prožívat miliony Čechů, nebo jste si masový rozměr celé soutěže uvědomila až později? Tolik už se neví, že jste se předtím zúčastnila ještě televizních show Do-re-mi a Rozjezdy pro hvězdy, takže jste možná předpokládala, že opět půjde o něco podobného.
Ano, přesně tohle jsem si myslela. Občas měl někdo v mém okolí roupy, tak mě někam přihlásil a já jsem za to byla ráda, protože bych to sama neudělala. Byla jsem neskutečně stydlivé dítě, ale protože moji blízcí věděli, že ráda zpívám, přišlo jim důležité mě někam dostat. I když jsem se v soutěžích se svou introvertní povahou nikdy necítila úplně příjemně, nakonec jsem to vždycky vzala jako výzvu. Řekla jsem si, že přece nejsem srab, tak tam půjdu. Že bude SuperStar takhle velká věc, jsem ale skutečně netušila.
Vzpomenete si, jak jste se cítila, když jste se druhý den po finále SuperStar probudila s vědomím, že jste vyhrála?
Pamatuju si všechno to napětí, než se moje vítězství na jevišti vyhlásilo, než to celé prasklo a přišla ta šílená euforie. Vím, že jsem měla strach a říkala jsem si: "Ty jo, já vlastně nevím, jestli chci vyhrát." Bála jsem se, co se potom stane, do čeho budu muset vstupovat a čemu se třeba neubráním. Nechtěla jsem, aby mě hudební průmysl semlel, takže jsem se modlila, abych případně všechen ten tlak ustála. Další dny už jsem ale z paměti úplně vymazala. Vůbec netuším, co jsem tehdy dělala. Jenom vím, že jsem byla s rodinou, protože jsem se potřebovala ukotvit.
Při sestavování výběrové kompilace jste se předpokládám musela prohrabat i svým raným repertoárem a zhodnotit, jak zní s odstupem času. Máte ke svým prvním hitům jako Hříšná těla, křídla motýlí nebo Voda živá podobně nostalgický vztah jako posluchači, nebo byste už tohle období radši nechala za sebou?
Protože jsem k sobě hodně kritická, slyšet některé své starší nahrávky pro mě chvílemi bylo čiré utrpení. Na druhou stranu je beru jako součást svého hudebního vývoje a prodírat se archivními materiály pro mě zároveň bylo velmi humorné. Když jsem se dívala na videozáznamy a fotky, které moje raná období zachycovaly, dost jsem se nasmála. Sama od sebe se k nim tolik nevracím, takže pro mě bylo o to větším překvapením, co všechno jsem prožila. Nakonec jsem měla příjemný pocit, že jsem těch dvacet let úplně neproflákala.
Z vašich posledních desek Na radosti a Dvě slunce je hodně znát inspirace přírodou a folklorem. S Jakubem Zitkem jste je ostatně skládali na chalupě vašeho táty. Vracíte se ke kořenům, abyste unikla před dnešním rychlým, přetechnizovaným světem?
Ano, snažím se připomínat si starý dobrý svět. Neříkám, že by už dnes neexistoval, vždycky záleží, čím a kým se člověk obklopuje. Nicméně se ráda vracím k prostředí vsi a maloměsta, které mě v dětství utvářelo. Přijde mi, že na venkově si lidé nikdy nebrali servítky. Nebáli se udělat si z druhých, ale i sami ze sebe srandu. Vládl tam v mnohém větší nadhled. Teď mi naopak někdy připadá všechno sevřené, hlavně aby někdo neřekl něco špatně a někoho tím neurazil. Chápu, že se společnost vyvíjí a že dnes řešíme citlivá témata. Zároveň by nám ale podle mě neměl scházet humor. Klidně i ten tvrdý, zemitý, který si pamatuju z dětství.
Taky se ráda vracím k činnostem, které kdysi byly úplně běžné. Když vyrazím na chalupu, topím si ve starých kamnech po babičce. Jdu naštípat dříví a připomenu si, že teplo nefunguje na čudlík, člověk pro něj musí něco udělat. Když si na zahradě něco zasadím, musím počkat, až to vyroste, což ve mně posiluje respekt k podstatě života. Uvědomíte si, že některé věci neurychlíte žádnými zlepšováky, sítěmi ani jinou inteligencí než tou přirozenou.
Takže jste na svůj věk docela staromilec. V jednom rozhovoru jste dokonce říkala, že jste už odmala chtěla být babičkou, která sedí na zápraží a s nadhledem pozoruje svět.
Přesně si na ten rozhovor pamatuju. Dostala jsem otázku, kde se v budoucnu vidím, a já jsem si vzpomněla na svoji babičku, která takhle na zápraží nad světem skutečně rozjímala. Přišlo mi, že to pro ni byla skoro až forma meditace. Často na ten obraz myslím. K takovému klidu člověk samozřejmě musí dospět. Když se osobnost teprve vyvíjí, musí taky zažívat nějaká dobrodružství. Představa, že jednou budu sedět na venkově a jen tak koukat do dáli, je pro mě ale lákavá. Umět se v životě zastavit mi přijde hodně důležité.
Zastavme se ještě u vašeho silného vztahu k přírodě. Nakolik se vás dotýká, jak se proměňuje pod vlivem klimatických změn?
Když vidím, jak se kácí lesy nebo jak se namísto parků staví nákupní centra, jsou to pro mě pochopitelně bolestivé pohledy. Zároveň si uvědomuju, že tenhle vývoj sama nezastavím. Člověk se ale samozřejmě může podílet na projektech, které přírodě aspoň trochu pomůžou nebo na její ochranu upozorní. Proto se snažím tu a tam do nějakých dobrovolnických aktivit zapojovat. Byla jsem třeba patronkou iniciativy Čistá řeka Sázava. Vodáci každoročně spojí síly s pěšáky na břehu a během jednoho víkendu vyčistí několik kilometrů řeky, aby tam mohl vzniknout nový život.
Snažíte se tedy na problémy životního prostředí upozorňovat, ale lokální aktivity jsou vám bližší než velká slova a gesta.
Ano, myslím, že člověk může na leccos upozorňovat i tím, jak žije, aniž by stál na pódiu a kázal lidem, co mají dělat. Neříkám, že tahle forma aktivismu není důležitá. Sama na to ale nejsem úplně stavěná. Každý má kapacitu na něco jiného.
Když už je řeč o aktivismu, loni jste veřejně podpořila kampaň za prosazení manželství pro všechny. Jak velkým zklamáním pro vás bylo, když stejnopohlavní páry právo uzavírat sňatky opět nezískaly?
Jsem zklamaná, že to v Česku s manželstvím pro všechny tak strašně dlouho trvá. Čekala bych, že rovnoprávnost mezi homosexuálními a heterosexuálními páry nastane mnohem dřív. Mám pocit, že společnost je na její uzákonění už dávno připravená. Otálení našich poslanců a senátorů mi proto připadá spíš jako politikaření než odraz světa, ve kterém momentálně žijeme. Dokážu pochopit, že slovo manželství je pro někoho příliš citlivé a má zafixované, že musí jít o svazek muže a ženy. Na druhou stranu by se ale přece nikomu nic nestalo, kdyby legislativní novela prošla. Přijde mi, jako by se její odpůrci báli vidět současnou realitu.
Aneta Langerová (37)
- Vyrůstala v Říčanech. Ve čtyřech letech dostala svou první tenisovou raketu, v šesti začala navštěvovat hodiny klavíru a od osmi se učila na kytaru.
- Ve čtrnácti letech začala vystupovat s rockovou kapelou SPB a v šestnácti se přestěhovala do Prahy, kde vystudovala obchodní akademii.
- V roce 2003 spolu se svou sestrou zvítězila v pěvecké soutěži Do-re-mi, ale životním zlomem pro ni byl až rok 2004, kdy se stala první českou SuperStar.
- Krátce nato vydala debut Spousta andělů a odnesla si dva Anděly za objev roku a zpěvačku roku. Autorsky se ale podílela až na druhé desce Dotyk z roku 2007, po které v roce 2009 následovalo třetí album Jsem.
- V roce 2014 vydala kritikou oceňovanou desku Na Radosti, která jí vynesla Anděla za album roku. Následovalo album Dvě slunce z roku 2020 a letos oslavila dvacáté výročí startu hudební kariéry výběrovkou Zázračná písně krajina.
Je manželství a případně i osvojení dětí možností, nad kterou byste v případě uzákonění stejnopohlavních sňatků sama uvažovala?
Upřímně to pro mě teď není aktuální. Svatbu ani děti neplánuju. Mně samotné manželství nikdy tak podstatné nepřipadalo. Nemám pocit, že bych si někoho musela vzít, abych ho měla ráda. Zároveň ale rozumím párům, které ho vnímají jako důležitý projev partnerské důvěry, nebo už dokonce mají děti, a manželství jim tak může poskytnout i jistoty a bezpečí. I když sama nic takového neprožívám, mrzí mě, že politici narovnání práv zbytečně brzdí. Jsme přece dospělí lidé, kteří můžou žít, s kým chtějí, a manželství naše vztahy jenom upevňuje.
Video: Hudba je elixír a já kosmická bytost. Problém byl, že jsem měla názor, říká Jana Kratochvílová (8. 11. 2023)
