Jak se dnes cítíte v rodném Přerově - městě, odkud jste jako teenager toužil utéct?
Když jsem se na bakaláři přestěhoval do Brna, odmítal jsem se asi tři roky do Přerova vracet. Jezdil jsem tam jenom na Vánoce a málokdy jsem ve městě strávil víc než pár dní. Byl to takový můj očistec. O Přerově jsem tehdy tak trochu ztratil pojem, a když jsem se tam po třech letech znovu procházel, uvědomil jsem si, jak rychle se město změnilo. Kdykoli se tam teď podívám, přijde mi, jako bych se vracel do úplně jiného města, než v jakém jsem vyrůstal.
Co se změnilo?
Myslím, že se docela pozvedlo urbánní plánování. Přerov má nové náměstí nebo nové vlakové i autobusové nádraží. Ne vždycky se změny povedly. Třeba stržené domy ve Škodově ulici nebo domy, které se kolem nádraží zbouraly, aby se tam mohl postavit silniční průjezd. Zavírá kvůli tomu spousta okolních obchodů. Jiné zanikly už předtím, když se zboural Prior a namísto něj vznikl nový nákupák. Nejlíp z téhle situace paradoxně vychází poklidnější okraje a historické jádro města, do kterého tečou peníze z dotací. Původní centrum ale pomalu vymírá.
Dřív byl Přerov několikrát vyhlášený nejnebezpečnějším městem v republice. V devadesátkách, ale ještě i v roce 2007, kdy se můj román odehrává, se kritika točila hlavně okolo zanedbané Škodovy ulice, do které se neinvestovalo a podle toho taky vypadala. Máme tendenci tyhle věci svádět na obyvatele, kteří za to ale nemohou, taky tam trpí. Pamatuju si, jak jsme s dědou z okna jeho bytu kousek od Škodovy pozorovali hned několik neonacistických pochodů. Spíš než aby město problémy řešilo, začalo tyhle jizvy překrývat - někdy renovací, jindy novými projekty a ne vždycky to funguje.
Během dospívání v Přerově jste čelil šikaně, prošel si coming outem a přihlížel, jak se váš dědeček utápí v alkoholu. Podařilo se vám za tím vším v románu udělat tlustou čáru, nebo se vám při návštěvě města některé vzpomínky přece jenom znovu vynořují?
Román Rozložíš paměť jsem nepsal z terapeutických důvodů. Spíš jsem chtěl vyjádřit svou nespokojenost a taky se trochu zamyslet nad tím, co to vůbec trauma je a jak špatné vzpomínky člověka ovlivní do budoucna. Některá místa v Přerově mám ale samozřejmě v hlavě natolik zarytá, že už staré vzpomínky nic nepřekřičí. Například ubytovnu Chemik, ve které můj děda bydlel. Dneska už z poloviny nestojí, zůstala tam jen plocha trávy. Sám si přitom pořád vybavuju, kde zhruba byla okna dědova bytu. Když si budovu vyhledám na Google Earth, pořád ji tam najdu. Mám z toho zvláštní melancholický pocit.
Příběh inspirovaný vlastním dospíváním jste podle svých slov zkoušel napsat už dlouho. Nakonec jste ale román Rozložíš paměť vydal až ve třiceti. Jak se za tu dobu jeho podoba a perspektiva, ze které se ke svým vzpomínkám vztahujete, proměnily?
Původně jsem byl mnohem přísnější k postavám, které nejsou moje fikční já. Postupně jsem ale dospíval a pak nastal zásadní zlom, když děda umřel. V den pohřbu jsme vyklízeli jeho byt a já jsem tam narazil na dědovy deníky z protialkoholní léčebny. Tehdy mi došlo, že nikdy nedokážu nahlédnout do hlavy jiných lidí a že se do nich mohu jen pokusit vcítit. Proto jsem se rozhodl popsat všechny ty hrozné věci, které si vzájemně dělají, včetně bolesti a násilí, ale zároveň je nesoudit a snažit se pochopit, z čeho vychází.
Pokoušel jsem se na ně dívat bez předsudků, které jsou ostatně jedním z témat knihy. Zajímalo mě, jak různé ohrady, které si kolem sebe budujeme, dokážou omezovat naši komunikaci s druhými i nás samotné. Často se totiž uzavíráme do kategorií, které nám jsou malé, a selháváme v nich. Z toho pak vychází sebedestruktivní tendence, které měl třeba můj děda.
V románu se dědeček dopouští domácího násilí, a když od něj babička odejde, neničí alkoholismem jen sám sebe, ale i svou dceru, která se o něj do poslední chvíle stará. Podařilo se vám s ním po přečtení zápisků z léčebny smířit?
Popravdě jsem na něj ani nebyl naštvaný. Už od své mámy jsem věděl, že jeho sebedestruktivní sklony vychází z vlastní bolesti a pocitu nedostatečnosti. Kvůli kritice komunistické strany například nemohl studovat, dělal podřadnou práci. Díky dědovým deníkům z léčebny jsem si spíš uvědomil, že knihu nemohu nechat tak, jak jsem ji původně napsal. Chtěl jsem, aby čtenáři očima vypravěče neviděli jen všechno to násilí, kterého se postava dědy na druhých dopouštěla, ale aby zároveň až na samém konci získali vhled, proč se to dělo, a byli tím znejistění. Podobné postavy má totiž v životě mnoho z nás a násilí se bude dál cyklit, pokud problém nebudeme řešit přímo u jeho zdroje.
Ve společnosti máme spoustu lidí, kteří jsou z různých důvodů nešťastní a traumatizovaní, a zároveň se nám nedaří najít způsob, jak jim pomoct. Dneska je situace samozřejmě o něco lepší než za minulého režimu. Pořád jsme ovšem schopní druhé hrozně rychle odsoudit, pokud způsobují zlé, bolavé věci. Nebo je naopak máme tendenci omlouvat a shazovat problém ze stolu. Pokud se má ale situace změnit, musíme si uvědomit, že žádné násilí neexistuje ve vakuu a vždycky odráží něco, co přišlo předtím.
Vypravěč v románu od svého dědečka slýchá, aby při jakékoli fyzické i psychické bolesti zatnul zuby, protože chlapi přece nebrečí. Jak hluboko se do vás tradiční vzorec maskulinity otiskl a kdy jste si uvědomil, že mužská role může vypadat i jinak?
Měl jsem velké štěstí, že jsem vyrůstal hlavně se dvěma ženami, a to se svou mámou a babičkou, které do mě maskulinní vzorce tolik netlačily. Narážel jsem na ně ale samozřejmě ve škole, mezi vrstevníky a do jisté míry vlastně i prostřednictvím žen, které v sobě taky mají zakořeněné představy, jací by muži měli správně být. Byl jsem tedy konfrontovaný s tím, že by se kluk neměl chovat zženštile, ať už to znamená cokoli.
Přesto jsem měl před sebou především dvě silné ženy, které dokázaly překonat spoustu věcí samy, i když jim třeba společnost tvrdila, že je nezvládnou. Ať už se dělo cokoli, nikdy si neřekly o pomoc, naopak byly pyšné, že to překonaly samy. Přijmout, že neodpovídám tradiční podobě maskulinity, pro mě proto nebylo tak těžké jako pro některé moje vrstevníky. Další výhodou bylo, že jsem od poměrně brzkého věku věděl, že jsem queer (zastřešující označení pro všechny, jejichž identita není heterosexuální nebo cisgenderová - pozn.red.).
V románu na druhou stranu vyprávíte taky o šikaně, které jste kvůli své jinakosti čelil. Nestydět se za to, že jste gay, pro vás tedy alespoň na základní škole nebylo snadné.
Na základce jsem se samozřejmě snažil stereotypní představu maskulinního chování nějak naplňovat a nedávat si například při sezení nohu přes nohu nebo neprojevovat slabost. Bral jsem to jako obranný mechanismus, abych zůstal před spolužáky v bezpečí. Pak jsem ale nastoupil na gymnázium, kde třídu tvořily ze tří čtvrtin holky a kluci byli stejně vyspělí jako já, takže jsem před nimi neměl potřebu cokoli předstírat.
V prostředí, kde jsem vyrůstal, vás queer identita paradoxně zachrání. Když odmalička selháváte v roli, kterou od vás všichni vyžadují, přestane vám pak dávat smysl ji reprodukovat. Cítíte se být jiní, a tak ani nemáte potřebu přebírat vzorce, které kolem sebe vidíte a které vám třeba ubližují. Kvůli své jinakosti jsem byl sice hodně sám, ale zároveň jsem se díky ní mnohem víc soustředil na školu, po gymplu jsem šel studovat do Brna a později se dostal do Prahy. Taky mě přiměla, abych víc četl a abych pak sám začal psát. Pocit jinakosti vám pomůže vykročit ze své sociální vrstvy.
Když v knize popisujete zkušenosti se šikanou, zmiňujete, že ji paradoxně inicioval spolužák, se kterým se vypravěč ještě ve školce kamarádil. Dokázal jste tohle rozporuplné chování později rozklíčovat, zjistit, co za ním stálo?
Děti se, jak známo, rodí bez předsudků a přebírají je až od lidí ve svém okolí. Právě v době přechodu mezi školkou a první třídou základní školy nastává zlom. Odlišné děti se začnou víc odlišovat a ostatní si jejich identity začnou víc všímat, což je jeden z důvodů, proč k šikaně dochází. Druhým důvodem pak bývá vlastní pocit nejistoty na straně šikanátorů. Sami si nepřijdou dostateční, a tak kolem sebe začnou kopat. Schválně si vyberou nejslabšího jedince, často právě z řad bývalých kamarádů, protože s těmi se znají a dobře ví, co je raní nejvíc.
Postavy v knize jsou oproti mým bývalým spolužákům hodně pozměněné, protože jim nic nezazlívám a nepotřeboval jsem se jim jakkoli pomstít. Jeden ze spolužáků, kteří mě šikanovali, o tom ale dneska sám mluví. Je to známý sportovec a veřejně přiznává, že měl tendenci šikanovat ostatní, protože pocházel z chudé rodiny a připadal si nedostatečný. Vytvořil si kolem sebe obrannou zeď - radši první udeřil, než aby ránu sám schytal. Na tomhle mechanismu myslím funguje víceméně jakékoli násilí - je to způsob sebeobrany.
Vypravěč přiznává, že se mu uleví, když do jeho třídy přijde spolužák romského původu, se kterým se nikdo z kolektivu nechce bavit, a šikanátoři si najdou novou oběť. Měl jste v sobě i vy sám zvnitřněný rasismus, který je v Přerově vzhledem k početné romské komunitě poměrně rozšířený?
Ano, rasismus vůči romské populaci je v Česku takový fenomén, že by si myslím zasloužil dost obsáhlou studii. Spousta lidí vám řekne, že nemají nic proti Afroameričanům ani Asiatům, a jediná menšina, která jim vadí, jsou Romové. Vypěstovali jsme si totiž státem schvalovaný anticiganismus. Vzpomínám, jak nám dokonce i učitelé na gymplu v hodinách dějepisu nebo společenských věd říkali: "No jo, Romové, všichni víme, o tom ani nebudeme mluvit." Rasismus zjevně pronikl i do školství a nikdo ho nezpochybňuje. Možná v Praze v naší sociální bublině, ale rozhodně ne na periferiích.
Proto mi dlouho trvalo, než jsem se vlastních předsudků zbavil. Sám jsem se sice cítil být jiný a postupně jsem poznal i queer lidi z řad romské komunity, ale stejně jsem musel vynaložit velké úsilí, aby se mi z mých předsudků podařilo vyjít. Vyrůstal jsem totiž v rodině, která měla po několik generací zažité, že Romové jsou ti špatní. Zrovna u chudých rodin z pracující třídy navíc rasismus může vycházet ze závisti, že se o Romech víc mluví.
Marek Torčík (30)
- Vystudoval anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2016 literárně debutoval básnickou sbírkou Rhizomy. V letech 2018 a 2020 se stal jedním z desítky finalistů v česko-slovenské soutěži Básne SK/CZ.
- Loni na podzim vydal u nakladatelství Paseka svůj první román Rozložíš paměť. Poezii i prózu publikuje také časopisecky. Zároveň přispívá publicistickými texty pro média jako Aktuálně.cz, Seznam Zprávy, A2larm nebo Druhá směna.
V románu vyslovujete myšlenku, že jen Romové jsou na tom hůř než dělníci se špatně placenou manuální prací, a právě proto čelí rasismu i ze strany chudších společenských vrstev.
Ano, respektive by na tom Romové podle lidí z dělnické třídy hůř být měli, protože jedině tím se odlišují od nich samotných. Stejný princip přitom nefunguje jen v Česku. Člověk potřebuje mít pocit, že je na tom lépe než lidé z nižších pater společenského žebříčku. Nenávist vůči jiným sociálním skupinám pak vychází z toho, že vám ten pocit vezmou. Najednou si už nemůžete říct, že jste lepší, protože nejste Rom, homosexuál nebo trans osoba. Naopak ještě vidíte, že se různým minoritám dostává v médiích větší pozornosti než vám, a máte tak dojem, že jste ve společenské hierarchii klesl až pod ně. Přitom to tak vůbec není, ve skutečnosti jde jen o snahu narovnat jejich práva.
Loni jsem vedl rozhovor s francouzským spisovatelem Édouardem Louisem, který ve svých knihách otevírá podobná témata jako vy a říká, že je pro něj žánr autofikce politickým nástrojem, jímž chce společnost změnit. Je angažovaný přístup blízký i vám?
Blízký mi je. Sám jsem ale spíš básník, a proto je pro mě autofikce hlavně přirozenějším nástrojem než čistá fikce. V poezii se totiž autor taky často zaměňuje s vypravěčem. Autofikce je pro mě tedy především přiznaná subjektivita. Když v textu přiznám, že příběh vyprávím já a ne nějaký objektivní vypravěč, že to je celé můj názor a ne nezaujaté vyprávění o druhých lidech, zbavím se tím přetvářky, kterou se literatura tak ráda maskuje, a mohu si mnohem přímočařeji hrát se svým čtenářem. Podobně k autofikci ostatně přistupují jak Édouard Louis, tak třeba Karl Ove Knausgård.
V recenzích románu Rozložíš paměť často zaznívá, že zachycuje životní zkušenost marginalizovaných společenských skupin, které česká literatura zatím spíš opomíjela. Lidí, kteří pocházejí z prostředí, kde jsou chudoba, závislosti nebo rasismus na denním pořádku, přitom rozhodně není málo. Proč tedy podle vás knih, jako je ta vaše, v Česku nevzniká víc?
Rozhodně nejsem první, kdo se o něco podobného pokusil. Zvládl bych takových knih vyjmenovat víc, jenom možná nebyly tak medializované jako ta moje. Důvod, proč se v Česku o marginalizovaných společenských skupinách tolik nepíše, nicméně vychází ze samotné povahy literatury, která je materiálně podmíněná. Psaní zabírá násobně víc času než jiné formy umění. Ve srovnání s fotografováním nebo třeba hudbou je za ním neuvěřitelně dlouhý, osamocený proces a navíc nepřináší moc peněz. Sám mám naštěstí dobrou práci a hlavně sílu a chuť obětovat hodiny volného času právě psaní. Řada autorů ovšem takovým zázemím nedisponuje.
Mediálně známí čeští prozaici zase většinou nepochází z chudých poměrů, a proto si společenské problémy ani neuvědomují. I když pak tematizují například problém domácího násilí, nenahlíží na něj z třídního hlediska. Naopak se mu radši úplně vyhýbají, společenská třída je pro ně skoro až zakázané slovo. V zahraničí přitom najdete autory z dělnických vrstev, kteří se psaním klidně uživí - třeba právě Édouarda Louise. V Česku je ale literatura bohužel tak silně prekarizovaná činnost, že vlastně ani nevím, proč jsem sám napsal román, a nevěnoval se radši něčemu, co by mě finančně zajistilo.
