Ve své poslední knize Jak se stát jiným popisujete svůj útěk ze severofrancouzské dělnické vesnice Hallencourt do buržoazního prostředí Amiens a Paříže. Snažíte se i dnes uniknout před svými kořeny, nebo jste se je postupně naučil přijmout?
Celé dospívání jsem se pokoušel od svého dětství odstřihnout, a když se mi to konečně povedlo, začal jsem se ve své minulosti naopak vrtat. Psal jsem další a další knihy o dělnickém prostředí, ve kterém jsem vyrostl, a snažil se ho pochopit. V mém životě se tak mísí dvě protichůdné tendence - na jednu stranu před svými kořeny utíkám, na druhou stranu se k nim stále vracím. Narodil jsem se do společenské třídy, která mě kvůli mé homosexualitě nikdy nepřijala, a proto se ze mě stal třídní přeběhlík. Zároveň se mi ale nedařilo zapadnout ani do prostředí buržoazie. Tím, že jsem od narození neměl stejná privilegia jako lidé z vyšší střední třídy, vždycky jsem cítil, že mezi ně úplně nepatřím.
Ve svém posledním románu proto zkoumám melancholii člověka, který nikam nezapadá. Zajímavé je, že když jsem ho dával číst svým přátelům z intelektuálních kruhů, mnozí z nich namítali, že přece nemohu propadat melancholii. Říkali mi, ať si porovnám chudinské poměry, ze kterých jsem vzešel, se svým současným životem úspěšného spisovatele. Uvědomil jsem si, že pokud pocházíte ze sociálně vyloučené skupiny a jste melancholický, lidé mají dojem, že si stěžujete. U autorů z dominantních vrstev je přitom melancholie naopak vyzdvihovaná. Proto jsem se tomuhle nerovnému přístupu k melancholii rozhodl vzdorovat.
V knize líčíte, jak jste po odchodu z rodné vesnice obdivně vzhlížel k životní úrovni vyšší střední třídy. Dnes si stejná privilegia můžete dopřávat taky. Říkám si ale, jestli všech těch nóbl restaurací, drahých vín a elegantního oblečení nemáte už dost.
Naopak. Tím, že jsem sám vyrůstal v podmínkách těch nejchudších společenských vrstev a později poznal, jak odlišný je život těch nejbohatších, mohl jsem srovnávat. Najednou jsem viděl, jak pohodlně si buržoazie žije, jak krásné věci si může pořizovat, jak kvalitní potraviny může jíst nebo do jakých destinací si může dovolit cestovat. Proto chci, aby všechna tahle privilegia získali i lidé ze sociálně vyloučených skupin, aby si je přivlastnili, jako kdyby šli vykrást banku. Když svou matku, která dřív neznala nic jiného než chudobu na severu Francie, vezmu na večeři do luxusní pařížské restaurace, tak si to užívá. Cítí totiž zadostiučinění, že se jí konečně dostává života, který jí společnost odepřela.
Abyste zapadl mezi privilegované intelektuály, musel jste si osvojit jejich způsob vyjadřování, styl oblékání i řeč těla. Dokonce jste si nechal změnit jméno a podstoupil náročnou operaci zubů. Nezačal jste o své přeměně postupem času pochybovat?
Ano, dnes už vnímám buržoazní hodnoty mnohem kritičtěji. Hlásím se k levicovým aktivistům a upozorňuju na nespravedlnosti třídního systému. V knize Jak se stát jiným se ale vracím do období svého dospívání, kdy jsem společenské normy vyšší střední třídy ještě nedokázal jakkoli zpochybňovat. Utíkal jsem před prostředím svého dětství, které mě odmítalo a nazývalo mě teploušem.
Bál jsem se, abych se na severofrancouzský venkov nevrátil, a tak jsem se snažil zbavit všech stop své minulosti - své řeči, svého smíchu, svého účesu, svých zubů. Stavěl jsem si kolem sebe zdi, které mě měly chránit před mým původem. Zároveň jsem se ale podřizoval všemu, co ode mě očekávaly buržoazní elity. Dnes už bych se choval jinak, jenže tehdy mi jakýkoli odstup chyběl. To, že jsem si způsoby privilegované vrstvy osvojil, mi teď paradoxně umožňuje proti třídnímu systému bojovat.
Uvažujete někdy nad tím, jak by váš život vypadal, kdyby vás v dětství rodiče a vrstevníci kvůli vaší sexuální orientaci neuráželi?
Ano, myslím, že kdybych nebyl gay, žil bych stejně jako můj otec, můj dědeček a moji bratři. To, že se mi před stejným osudem podařilo utéct, není tím, že bych byl svobodnější, citlivější nebo chytřejší než ostatní. Právě naopak. Unikl jsem, protože jsem byl ještě více utlačovaný. Čelil jsem znevýhodnění nejen kvůli své chudobě, ale i kvůli své sexuální orientaci.
V dětství jsem své rodiče nenáviděl
V novém románu přiznáváte, že když jste se během svého studia na gymnáziu spřátelil se spolužáky z vyšší střední třídy, začal jste opovrhovat zvyklostmi svých rodičů - mastným jídlem, přeslazenými sirupy nebo nepřetržitě puštěnou televizí. Co vám pomohlo, abyste je postupem času přestal soudit?
Pomohla mi literatura. V dětství jsem své rodiče nenáviděl. Nenáviděl jsem, kým byli, co říkali, o čem snili, zkrátka všechno. Psaní se pro mě ale stalo způsobem, jak pohnutkám jejich chování a rozhodnutí porozumět. Najednou jsem začal chápat i příčiny násilí, kterého se na mně a na sobě dopouštějí. To neznamená, že bych například rasismus a homofobii svého otce hájil. Literatura by ale podle mě měla být opakem soudního tribunálu, který lidi za jejich činy trestá. Měla by z nich individuální zodpovědnost snímat.
Pokud to správně chápu, literatura vám pomohla porozumět, že chudoba, nevzdělanost a homofobie vašich rodičů není jejich individuálním selháním, ale výsledkem sociálních nerovností.
Ano a hodně mi pomohla taky sociologie. Vzpomínám, jak jsem začal psát svou první knihu Skoncovat s Eddym B. a snažil jsem se porozumět toxické maskulinitě, se kterou jsem se celé dětství setkával - hrubému chování k ženám, nadávání do buzen a tak dále. Četl jsem zrovna francouzského sociologa Pierra Bourdieu, který ve svých textech vysvětloval, že naše společnost sebrala dělnické třídě přístup k majetku, vzdělání i kultuře. Jediné, co lidem ze sociálně vyloučených skupin zbylo, jsou jejich těla.
Právě proto se tak ztotožňují s ideály siláctví a mužnosti. Díky Pierrovi Bourdieu jsem tedy pochopil, že i tahle obsese maskulinitou má svoje sociální příčiny, a řekl jsem si, že moje romány musí být nevyhnutelně sociologické. Všechna literární díla, která vypovídají něco pravdivého o světě, jsou nakonec sociologická - Kafka psal sociologii byrokracie, Faulkner sociologii násilí a Proust sociologii buržoazie.
V poslední knize přitom připouštíte, že jste dřív žádným vášnivým čtenářem nebyl a musel jste si k literatuře hledat cestu.
Ano, vyrůstal jsem v prostředí, kde literaturu nikdo nečetl, takže jsem ji sám dlouho odmítal. K první knize, která se mnou opravdu pohnula, jsem se dostal díky divadelnímu představení na gymnáziu, v němž jsem měl účinkovat. Byla to autobiografická hra francouzského dramatika Jean-Luca Lagarce Je to jen konec světa o homosexuálovi z dělnického prostředí, který se po několika letech odloučení vrací ke svým rodičům, aby jim řekl, že umírá na AIDS. Snaží se s nimi usmířit, ale zjišťuje, že už si vzájemně nerozumí. Hodně jsem se v tom textu tehdy viděl a dodnes pro mě zůstává velmi důležitý. Divadelní jazyk jsem si osvojil mnohem dřív než jazyk literární. Proto si při psaní každé své knihy představuji, že to je divadelní hra. Stojím ve své pracovně a přeříkávám si jednotlivé věty, jako bych je pronášel na jevišti.
Sám jste se cítil odcizený, když jste se ze studií na gymnáziu vracel do rodné vesnice a otec s matkou se vám smáli, že se najednou chováte, jako byste byl něco víc. Postupně jste ale zjistil, že na vás byli zároveň hrdí a chlubili se sousedům, kam jste to dotáhl. Čím si jejich rozporuplné chování vysvětlujete?
Když moji rodiče viděli, že se zříkám všeho, co mi předali včetně svého jména, a namísto toho přebírám způsoby buržoazie, cítili se zranění. Bylo to pro ně stejně ponižující, jako když byl v době mého dětství někdo z rodiny nemocný a přišel k nám doktor. Lékař byl v naší vesnici jedním z mála lidí, kteří dosáhli vyššího vzdělání. I když se k nám choval mile, uvědomovali jsme si, že oproti němu mluvíme příliš nahlas, nepoužíváme tak učené výrazy, a vždycky jsme se před ním styděli.
Když jsem tedy začal studovat na gymnáziu a postupně jsem se stával součástí světa, před kterým jsme si připadali zahanbení, otce a matku to bolelo. Dělali si ze mě legraci, aby tuhle bolest nemuseli přiznat, ale zároveň zoufale toužili po tom, abych se do toho světa dostal.
Autobiografie vás donutí se dívat
V románu Jak se stát jiným jsem se taky dočetl, že se za vás otec styděl, když zjistil, že jste levicový aktivista. Sám totiž navzdory svému dělnickému původu vždycky volil pravici, což mi přijde jako pozoruhodný paradox. Proč podle vás levice ztrácí podporu sociálně znevýhodněných skupin, jejichž práva by ze své podstaty měla hájit?
Souvisí to s politickým vývojem v 80. a 90. letech, kdy levice v mnoha evropských zemích přestala mluvit o nespravedlnostech třídního systému i těžkých pracovních podmínkách dělníků. Reagovala tak na totalitarismus komunistických zemí - bála se používat tradiční levicový diskurz, protože viděla, co ve východním bloku způsobil. Ve snaze vyhnout se stejným chybám ale nechala dělnickou třídu úplně na holičkách, a tak se lidé ze sociálně vyloučených skupin začali pomalu přesouvat na zcela opačnou stranu politického spektra.
Proto jsme teď ve Francii, Anglii, ale i Švédsku a Finsku svědky vzestupu krajní pravice. Ve Spojených státech si získal hlasy utlačovaných Donald Trump, v Brazílii Jair Bolsonaro. Málokdo by předpokládal, že se v Německu po zkušenostech s nacismem a holokaustem dostane k moci krajně pravicová AfD. Jenže obzvlášť lidé z někdejší NDR mají pocit, že je levice opustila, a zoufale hledají někoho, kdo by je reprezentoval. Pokouší se najít někoho, kdo by je zachránil před hrozbami současného světa, a proto stejně jako můj otec podléhají nebezpečným pravicovým populistům. Ve svých knihách se tomu snažím zabránit, dávám lidem z dělnické třídy hlas, ale nabízím jim jiný narativ než krajní pravice.
Édouard Louis (30)
- Narodil se pod jménem Eddy Bellegueule v severofrancouzské vesnici Hallencourt, odkud ve 14 letech odešel do města Amiens, kde jako první ze své rodiny nastoupil na gymnázium. Po maturitě vystudoval sociologii na prestižní vysoké škole École Normale Supérieure v Paříži.
- V roce 2014 vydal svůj románový debut Skoncovat s Eddym B., který byl přeložen do více než 20 jazyků a stal se světovým bestsellerem. Následovaly novela Dějiny násilí (2016), eseje Kdo zabil mého otce (2018) a Boje a proměny jedné ženy (2021). Zatím poslední román Jak se stát jiným (2021) právě vyšel v českém překladu.
Sám o politických otázkách nejen píšete, ale účastníte se taky demonstrací. Kdy jste v sobě sklony k aktivismu objevil?
Mnohem dřív, než jsem začal psát. První demonstraci jsem uspořádal, když mi bylo deset. Na základce jsme tehdy dostali nového učitele, který byl na naši třídu zlý, a tak jsme proti němu s mými spolužáky na školním dvoře protestovali. Skandovali jsme, ať ho odvolají. Už v dětství jsem tedy zjistil, že jsem člověk politický. Vzhledem k sociální situaci své rodiny jsem si brzy uvědomil, jak významně politika do našich životů zasahuje. Dodnes si pamatuju, jak v době mého dospívání vláda Nicolase Sarkozyho změnila systém sociálních dávek. Začala po lidech na podpoře vyžadovat, aby prokázali, že si hledají práci.
Můj otec žil tehdy z příspěvků, které začal dostávat poté, co si při nehodě v továrně způsobil vážné zranění zad. A najednou nastala velmi kafkovská situace - z úřadů mu neustále telefonovali a posílali dopisy, aby ho i s jeho zničeným zdravím přiměli najít práci. Přijít o sociální dávky by bylo pro sedmičlennou rodinu neúnosné, a tak otec nakonec začal zametat ulice, protože to bylo jedno z mála zaměstnání, která se v našem regionu dala sehnat. Tahle konfrontace s politikou pro mě byla velmi důležitá, přestože jsem tehdy ještě nevěděl nic o pravicové a levicové ideologii ani konkrétních politicích.
Překvapilo mě, že když jste poslal nakladatelům rukopis svého prvního románu Skoncovat s Eddym B., mnozí z nich ho nechtěli vydat. Tvrdili, že by čtenáři neuvěřili, jaké násilí a chudoba na severofrancouzském venkově panují. Jak si vysvětlujete, že vámi popisované zkušenosti připadají některým lidem jako z jiného světa, i když zdaleka nejsou ojedinělé?
Dělnická třída z veřejného prostoru, politického diskurzu i literatury natolik vymizela, že někteří lidé postupně ztratili pojem o její existenci. Když moje knihy začaly vycházet a já jsem cestoval po světě, abych o nich mluvil, v některých zemích mi čtenáři i novináři namítali, že u nich už společenské třídy nemají. Tak jsem se jich ptal, kdo jim uklízí na veřejných toaletách nebo kdo jim smaží hranolky v řetězcích rychlého občerstvení. Protože právě tohle jsou společenské třídy, nejde o žádný abstraktní akademický termín. Vyprávěl jsem o svém dětství v severní Francii a jiní Francouzi mi tvrdili, že takhle už v naší zemi přece nikdo nežije, což je absurdní. Zjevně si na neviditelnost dělnické třídy už natolik zvykli, že ji ani vidět nedokážou. Právě proto o ní znovu a znovu píšu.
V románu Jak se stát jiným zmiňujete, že jste o životě slavného spisovatele snil. Nemáte ale veškerého mediálního zájmu, který vaše knihy vyvolávají, občas dost - obzvlášť když píšete o sobě a své rodině?
Nerad bych svou situaci dramatizoval. I když mám po celém světě spoustu čtenářů, pořád nejsem vidět tolik jako známí herci. Většinu dní navíc trávím doma v pyžamu, protože osmdesát procent času pracuju na svých knihách. Je ale pravda, že psaní autobiografických románů má svou cenu. Člověk je před svými čtenáři velmi obnažený. Když na vás kritici útočí, neposuzují jen styl, jakým píšete, ale i váš život, což bývá dost nepříjemné.
Přesto mi to stojí za to. Autobiografické příběhy totiž mají obrovskou politickou sílu. Když víte, že se situace, o kterých si čtete z pohodlí vaší pohovky, skutečně staly, nemůžete před nimi jen tak zavřít oči. Autobiografie vás donutí se dívat a vidět i věci, které se vám nemusí líbit. Někteří lidé vám samozřejmě budou tvrdit, že si vymýšlíte. To ale znamená, že jste dosáhli svého cíle, že jste je přiměli, aby se cítili nepříjemně.
