Detektivky se staly v posledních letech sázkou na jistotu, Česká televize přichází každého půl roku s aspoň jednou kriminálkou. Čím vaše novinka Oktopus vybočuje?
Oproti krimi seriálům, které se sice pokaždé odehrávají v jiném městě, ale vždycky ve stejném gardu, volí Oktopus ve způsobu vyprávění i stylizaci úplně jiný přístup. Liší se koneckonců už tím, že řeší případy, které byly kdysi dávno vyšetřovány, ale kriminalistům se je tehdy nepodařilo uzavřít. Neměli dostatek stop a důkazů, někdy jim dokonce chyběla totožnost oběti. Po letech ale vyplouvají na povrch nové okolnosti, které detektivům z našeho útvaru pomohou případ nahlédnout v odlišném světle a dostat se k podezřelým, o nichž původní vyšetřovatelé třeba vůbec neuvažovali.
Zároveň seriál nestavíme na tom, že by kriminalisté museli případ hned uzavřít. Zabývají se odloženými kauzami a tempo vyšetřování tomu odpovídá. Pachatelé už jim nikam neutečou, takže se za nimi nehoní. Spíš sbírají drobné střípky, na základě kterých je pak usvědčí.
Oktopus je tak mnohem víc o psychologii. Přitom záměrně nevypráví o mafiánech, sexuálních predátorech ani jiných primitivních zločincích, ale o pachatelích z řad obyčejných lidí. Diváci se ovšem dostanou pod kůži nejen jim, ale i našim vyšetřovatelům. Ne že bychom trávili většinu času u nich doma a sledovali, jak vaří polívku. Jejich soukromý život je ale natolik bizarní, že příběhům jednotlivých dílů dodává koření, které standardním kriminálkám chybí.
Oba hlavní hrdinové seriálu Oktopus jsou nešťastní asociálové. Miroslav Krobot hraje stárnoucího kapitána Dítěte, který holduje sázkám, Marika Šoposká zase mladou ambiciózní kapitánku Fáberovou pocházející z ne zcela idylických rodinných poměrů. Proč má publikum televizních, ale i knižních detektivek tak rádo, když jsou vyšetřovatelé lehce vyšinutí podivíni?
Protože každá odchylka od běžného sociálního vzorce dělá charaktery zábavnější. Takové postavy pak totiž i ve standardních situacích reagují nestandardně, a dokážou tedy diváky nebo čtenáře vždycky něčím překvapit. Navíc svým chováním často uvedou do rozpaků i samotné pachatele. Zacházejí s nimi jinak, než očekávají, což zločince odzbrojí, vykolejí. Oktopus ale není Rapl. Nechtěli jsme po majoru Kunešovi přijít s dalším pistolníkem, který rozdává rány a vede silácké řeči.
Kapitán Dítě je proto úplný protipól - detektiv ze staré školy, který při vyšetřování využívá především svou hlavu, intuici a životní zkušenost. Zároveň mu hodně pomáhá prostředí hráčů a koňáků, ve kterém se pohybuje. Setkává se tam s nejrůznějšími postavičkami ze všech možných společenských sfér - od právníků po kapesní zloděje. Kdykoli tedy potřebuje na někoho něco zjistit, skoro vždycky uspěje. S Fáberovou je pak spojuje osamění. Oba jsou solitéři, kteří si do svých životů nikoho příliš nepouští, své soukromí si bedlivě střeží.
Zmiňoval jste, že se Oktopus věnuje zločinům, které by za jistých okolností mohl spáchat každý z nás. Jsou vám tyhle relativně běžné případy bližší než příběhy vraždících psychopatů?
Určitě. Voyo teď například po vzoru zahraniční produkce točí true crime seriály podle zločinů, které se skutečně staly. Mně ale tenhle současný trend přijde maličko zvrácený. Ukázkovým příkladem byl seriál Netflixu o Jeffreym Dahmerovi. Říkám si, proč bychom měli vytvářet svým způsobem oslavný opus sériovému vrahovi, který své oběti krutými metodami mučil a popravoval. Nebo se ho dokonce snažit omlouvat tím, že došlo k selhání ve výchově a tak dále. To mi přijde opravdu ujeté.
Když narazím na podcast, ve kterém o podobných případech mluví sami vyšetřovatelé, tak si ho rád poslechnu, nad motivacemi pachatelů se zamyslím, ale zfilmovat jejich příběh se mi skutečně nechce.
Popularita žánru true crime nicméně v posledních letech sílí. Proč se podle vás s temnými stránkami lidské osobnosti v populární kultuře tak rádi konfrontujeme?
Myslím, že lidé po krvi a nejrůznějších morbiditách lačnili od nepaměti. Už někdy ve středověku na poutích bývala největší atrakcí obludária nebo divadelní představení, při kterých se rekonstruovaly vraždy. Dneska se zase nechávají rádi šokovat seriály o sériových zabijácích. Možná se s dějem pak více ztotožňují, když dopředu vědí, že jde o skutečné případy. Představují si, že se sami klidně taky mohli stát jednou z obětí a podobně.
Podle mě se ale najdou i diváci, kterým bude milejší, že se na žádné brutality dívat nemusí. Proto se je v Oktopusu snažíme s krví konfrontovat co nejméně, k čemuž nám napomáhá právě princip odložených případů, u nichž prvotní ohledání místa činu dávno proběhlo, a naši detektivové tak vycházejí ze spisu, kde je všechno zmapováno.
Nový generální ředitel České televize Jan Souček v červnu hned po svém zvolení avizoval, že by produkci kriminálek v budoucnu rád snížil, protože jich veřejnoprávní televize podle něj produkuje příliš. Co na jeho plány jako režisér, který se převážně věnuje právě detektivkám, říkáte?
Zaprvé si myslím, že mezi předvolebními sliby a realitou bývá často velký rozdíl. Česká televize je moloch, který každého včetně tvůrců semele, takže se nechme překvapit, nakolik se novému generálnímu řediteli podaří všechny své vize naplnit. Zadruhé mám pocit, že byl výrok pana Součka špatně pochopený, a když mluvil o omezení kriminálek, neměl na mysli žánr jako takový, ale spíš formáty typu Místo zločinu Plzeň nebo Místo zločinu Ostrava, které jsou všechny jako přes kopírák a nepřináší nic nového. Sám koneckonců taky zastávám názor, že by Česká televize měla být vždycky o krok napřed před komerčními stanicemi, udávat trendy a snažit se diváky vychovávat.
Dostávají filmaři z vaší zkušenosti od České televize adekvátní prostor, aby mohli zažité pořádky nabourávat, jako se to povedlo třeba v případě vaší minisérie Volha?
Sám jsem zatím netočil pro žádnou jinou stanici, než je Česká televize. Přestože jsem měl nabídky i od komerčních televizí, nakonec jsme se nikdy nedohodli. Vždycky jsem z toho vycouval, protože jsem cítil, že mi neposkytnou takové finanční zázemí, aby mohl vzniknout projekt, za kterým si budu stát.
Rozdíl vidím už v tom, že Česká televize věnuje mnohem větší prostor vývoji scénáře a jeho dramaturgii, kdežto u soukromých stanic je právě tahle fáze snad největší kámen úrazu. Celý proces - od práce na scénáři až po samotné natáčení - tam trvá jen několik měsíců a na seriálech je to pak vidět. Musel bych tedy slevit z kvality, nebo každý natáčecí den pracovat přesčas a přivodit si tím infarkt.
Volha byla po Mostu! dalším seriálem, o kterém v době vysílání mluvilo skoro celé Česko. Čekal jste, že mezi filmovými kritiky i běžnými diváky vzbudí takové emoce?
Ne, spíš jsem se bál, jestli hlavní protagonista Standa Pekárek skutečně vyzní jako svině. Nebyl jsem si jistý, jestli se mezi diváky náhodou nenajde až moc podobných Pekárků, kterým při sledování seriálu bude jeho chování připadat v pořádku. To se naštěstí nestalo.
Na druhou stranu Volha rozdělila Česko na dva tábory - jeden ji adoroval a druhý byl naopak naprosto zhnusený. Nikdy by mě nenapadlo, že nám odpůrci seriálu budou vyčítat, že jsme jim pokřivili jejich představu o normalizaci. Zřejmě jsme jim narušili nostalgické vzpomínky na jejich mládí, což do jisté míry chápu.
Řada lidí žila za socialismu v určitém bezvědomí, politickým systémem byla prakticky nedotčená. Na rozdíl od našich postav se jim nic hrozného nedělo, maximálně museli oželet, že nemůžou na dovolenou do ciziny, a místo toho jezdili na Mácháč. Případně bydleli na vesnici, kde realita 70. a 80. let pochopitelně vypadala úplně jinak než ve městě.
Ve Volze jsme ale vyprávěli o poměrně specifickém prostředí Československé televize, kde člověk na totalitní praktiky narážel každý den. Potěšilo mě, když se mi po odvysílání prvních dílů ozývali lidé jako Karel Šíp nebo Jaromír Hanzlík, kterých si nesmírně vážím, a říkali mi, že jsme normalizaci v televizi zachytili přesně tak, jak si ji pamatují. To mě v přívalu někdy až extremistických reakcí na sociálních sítích aspoň na chvíli uklidnilo.
Jan Pachl (45)
- Vystudoval režii na Soukromé vyšší odborné škole filmové v Písku a na pražské FAMU. Poté působil několik v reklamní branži, než začal spolupracovat s Českou televizí, kde se nejprve podílel na cyklech Trapasy a Škoda lásky.
- Jeho sólovým režijním a scenáristickým debutem byla oceňovaná kriminální road movie Cirkus Bukowsky. Úspěch slavil také s detektivním seriálem Rapl a s dvoudílným filmem Gangster Ka inspirovaným příběhem Radovana Krejčíře.
- Letos na jaře rozpoutal bouřlivou diskuzi s minisérií Volha na motivy stejnojmenného románu Karla Hynieho, který zachycuje poměry v normalizační Československé televizi. Na přelomu srpna a září se do vysílání vrací s novým krimi seriálem Oktopus.
Potěšil jste i filmové publicisty, kteří vyzdvihovali, že jste normalizaci vyobrazil v celé její odpornosti a oproti jiným tvůrcům se vyhnul jakékoli nostalgii či patosu. Vyprávět příběh z pohledu bezpáteřního primitiva byla ale předpokládám chůze na tenkém ledě.
Ano, aby diváci nevypnuli televizi a vydrželi s takovou figurou všech pět devadesátiminutových dílů, musel být Pekárek zároveň zábavný a vytahovat jednu hlášku za druhou. Obzvlášť když skoro nesleze ze scény. Přestože je postavou, která by za běžných okolností neměla nárok cokoli vyprávět, Volha vypráví historii právě jeho očima. Právě tohle rozmělnění velkých dějin přes naprostého primitiva bylo jednou z věcí, které mě na knižní předloze Karla Hynieho tak bavily. Zároveň jsme se ale snažili, aby veškeré jeho jednání vzbuzovalo odpor. Znám český národ, takže jsem si uvědomoval, jak málo chybělo, abychom z antihrdiny vytvořili hrdinu.
Přesto se pak Pekárek v očích některých diváků hrdinou stal. Kryštof Hádek mi vyprávěl, jak šel po odvysílání prvního dílu do řeznictví a řezník mu říkal, že ho ohromně mrzí, jak jsou na Standu Pekárka všichni oškliví, a že jemu naopak připadá úplně bezvadný. Když se pak s Kryštofem loučili, věnoval mu dokonce pochoutkový salát zdarma.
Konzervativnější diváky taky nepříjemně překvapila míra vulgarismů a sexuálních scén. Jak těžké bylo si ji při schvalovacím procesu prosadit, obzvlášť když Volha popisuje poměry v Československé televizi?
Na straně programové rady pochopitelně panovala jistá nervozita, jestli nekopneme do vosího hnízda a jestli se schválení takového seriálu neotočí proti České televizi. Tentokrát nás snad třikrát poslali s projektem domů, ať ho ještě přepracujeme, což se nám nikdy dřív nestalo. Mezitím se naštěstí změnila nálada ve společnosti a začal sílit názor, že bychom se na svou historii měli být schopní podívat kriticky. To Českou televizi nakonec přesvědčilo, že na seriál dozrál čas, a rozhodla se ho podpořit i za cenu, že bude muset řešit nejrůznější stížnosti. Někteří diváci mají dojem, že když platí koncesionářské poplatky, tak můžou pomalu odvolat generálního ředitele. Když se vysílala Volha, přicházelo takových dopisů opravdu hodně. Pak ale diváci jako vždycky zase vychladli a našli si jiný problematický pořad.
Když chcete natočit drobnokresbu nějakého historického období, musíte to udělat naplno. Jinak by vzniklo další Vyprávěj, ve kterém je obraz minulosti líbivý, ale pokřivený. A další věcí, která se mi na románu Karla Hynieho líbila, byl právě skvěle odposlouchaný jazyk. Při práci na dialozích jsem měl díky tomu vodítko, kterým jsem se mohl řídit a dál ho rozvíjet. Sám jsem podobných Pekárků taky zažil hodně, takže musím přiznat, že se mi jeho postava švejkovského žvanila přes všechnu odpornost psala sama. Dokonce jsem se později při vymýšlení dialogů pro seriál Oktopus přistihl, že mi do nich chvílemi lezl Pekárek.
Příběh seriálové Volhy končil v 90. letech, kterým jste se záměrně věnoval jen okrajově, přestože knižní předloha tuhle dobu mapovala o něco víc. Nelákaly by vás na druhou stranu z filmařského pohledu i porevoluční roky, které budí ve společnosti snad ještě rozporuplnější emoce než normalizace?
Určitě, jenom mi přijde, že teď bylo devadesátek na televizních obrazovkách poměrně dost. Sám jsem v porevoluční době prožil nejlepší roky života, takže bych o ní měl co vyprávět. Pořád ale čekám na látku, která by byla dostatečně silná, aby ji stálo za to natočit.
Uvažoval jsem o kriminálce s názvem Český les, která by se zabývala právě případy z 90. let, jenže mě předběhli tvůrci seriálu Devadesátky. Točit hned po nich něco podobného by nedávalo smysl, takže jsme projekt zatím odložili. Lákalo by mě ale oživit jeden starší nápad a natočit generační výpověď o 90. letech ve stylu road movie. Odmlada jsem tím žánrem byl posedlý, takže bych si konečně splnil svůj klukovský sen.
