V seriálu Adikts zaznívá otázka, jestli adiktolog musí mít s drogami vlastní zkušenost, aby jejich uživatelům dokázal pomoct. Musí mít se závislostmi zkušenost filmař, aby o nich mohl přesvědčivě točit?
Myslím, že kdyby se mě drogová tematika v životě nijak nedotkla, bylo by to na mých projektech poznat. Seriál Adikts o ní třeba pojednává v hodně stylizované, hyperbolické podobě, ale když od jeho formální stránky odhlédnete, zjistíte, že je autentický. Nemusí ale nutně jít o zkušenost s drogami, jako spíš se závislostí jako takovou. Závislost si totiž můžete vytvořit na čemkoli - ať už je to sport, nakupování nebo třeba vztah. Právě tohle mě zajímá. Fascinují mě lidi, kteří bojují s nějakou obsesí.
Drogy hrály zásadní roli už ve vašem oceňovaném filmu Banger. Váhal jste, jestli znovu vstupovat do stejné řeky?
Kdybych přemýšlel nad svým dalším čistě autorským projektem, asi bych se drogové problematice znovu nevěnoval. Adikts jsem bral ale od začátku jako seriál na zakázku, pro který jsem byl oslovený. Přistupoval jsem k němu jako k nájemné práci. Mým úkolem bylo naplnit tezi, kterou mi zadaly Česká asociace pojišťoven a Národní protidrogová centrála. Přesto si nemyslím, že bych se opakoval, spíš mi seriál umožnil některé věci doříct.
Adikts jsou součástí preventivní kampaně Zkratky, kterou iniciovaly právě Česká asociace pojišťoven a Policie České republiky. V rozhovorech k filmu Banger jste přitom zmiňoval, že varovat mládež před negativními dopady návykových látek nedává smysl, protože s nimi stejně bude vždycky experimentovat. Váhal jste, jestli je pro vás projekt s osvětovým záměrem tím pravým?
Ano, když mě lidé z České asociace pojišťoven oslovili, ptal jsem se, co chtějí kampaní sdělit. Řekli mi, že jim jde o prevenci, která ale nemá ukázat, že jsou drogy špatné, ale spíš, že to jsou zkratky, což mi bylo sympatické. Samozřejmě mi dali nějaké podmínky. Policie si třeba zadala, že aspoň jedna postava musí zemřít, a to nejlépe při dopravní nehodě pod vlivem drog. Snažil jsem se ale seriál pojmout tak, aby přes to všechno nebyl moralizující. Proto jsem taky zvolil stylizovanou formu, která drogy zpočátku vyobrazuje jako superschopnosti. Kdybych příběh zasadil do přísně realistického světa, mohl by působit těžkopádně.
I Česká asociace pojišťoven a Policie České republiky si ostatně uvědomovaly, že prvoplánové strašení nefunguje, a pokud se má kampaň dostat k cílovému publiku mladých lidí, musí jim sdělení podat nenásilnou formou. Chápaly, že to nesmí vypadat jako nedávná kampaň Českých drah proti posprejovaným vlakům se sloganem: I tvoje máma by to namalovala líp. Chtěly, aby Adikts byl katalyzátorem celé kampaně, který bude vyvolávat emoce. Případnou kontroverzi tak vnímaly ku prospěchu věci. Věděly, že se díky tomu o seriálu bude mluvit.
Adikts vypráví o studentech adiktologie, kteří ze školní laboratoře ukradnou experimentální drogy v tekuté formě, jejichž účinky jsou ale trvalé a nejdou vypnout. Každý z hrdinů si pak vezme jinou látku podle toho, co mu v životě schází. Zajímaly vás ze všeho nejvíc právě tyhle hlubší psychologické důvody, které člověka k drogám přivedou?
Přesně tak. Když jsem scénáře jednotlivých dílů iniciátorům kampaně posílal, přišly mi od nich často připomínky, abychom víc ukázali důsledky užívání drog. Mě ale naopak vždycky víc zajímaly příčiny, proč je lidi berou. Zároveň jsem pracoval s myšlenkou, že aby člověk jejich účinky vypnul, musí se ponořit do sebe a zjistit, co je tím prázdným místem, které potřebuje zaplnit. Pokud si mladí diváci po zhlédnutí seriálu dokážou položit otázku, proč po drogách sahají, a neodpoví si jen tím, že to je zábava, budu úplně spokojený.
V seriálu se zároveň rozehrává politický souboj mezi profesorem adiktologie, který razí heslo "mrtvý feťák, dobrý feťák", a jeho kolegyní, jež se namísto represí snaží závislým porozumět a být jim průvodkyní na cestě k detoxu. Adikts tedy reflektuje i rozdílné přístupy k protidrogové politice.
Ano, na jedné straně existuje liberálnější přístup, k němuž se teď začíná čím dál víc států přiklánět. Česko je myslím mezi nimi, když si vezmete, že se náš národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil nedávno vyslovil pro legalizaci kokainu. Jiné země ale samozřejmě stále jdou spíš represivní cestou, kterou jsme v seriálu záměrně vyhnali do extrému. Přesto do značné míry pořád vycházíme z reality. Stačí se podívat na Filipíny, kde ještě před pár lety prezident Duterte vyzýval k vraždění feťáků.
Seriál je už nyní k vidění v iVysílání České televize. Od 24. ledna se pak má vysílat na ČT1, a to až po desáté hodině večer. Jakou cílovou skupinu by v tomhle vysílacím čase podle vás mohl oslovit? Mladé publikum se na něj přece jenom podívá spíš na internetu.
Popravdě nevím. ČT1 nedávno vysílala po 22. hodině Banger a skoro nikdo se na něj nedíval. Sám jsem nad Adikts od začátku přemýšlel jako nad internetovým seriálem, který lidi zkouknou najednou během jednoho večera. To, že je nasadí i na televizní obrazovky, jsem úplně vytěsnil a nic si od toho neslibuju. Platforma iVysílání mi pro podobné formáty přijde mnohem vhodnější. Sám jsem si stáhl aplikaci dánské veřejnoprávní televize, abych mohl sledovat její seriály, a je to super.
Říkal jste mi, že jste byl kvůli Adikts poslední dobou tak vytížený, že vám na další projekty nezbyl čas. V budoucnu byste ale prý rád natočil film o mladých politicích. Neskončí to pak ale zase u drog?
I to se samozřejmě může stát. Nejvíc mě ale fascinuje otázka, co s člověkem udělá moc, zvlášť když je mladý. Proto mě baví zahraniční seriály jako Succession nebo Industry. V Česku se pochopitelně každému vybaví kauza Dominika Feriho, což je taky jeden z důvodů, proč jsem námět načas odložil. Myslím, že tohle téma je mnohem širší. V rámci rešerší jsem se potkal třeba s Pavlem Bémem, který do politiky vstoupil v pětatřiceti jako starosta Prahy 6. Říkal mi zajímavé věci a nabídl se, že si scénář přečte, až ho budu mít hotový, a dá mi k němu poznámky. Sešel jsem se i s dalšími politiky, jenom je radši nebudu všechny jmenovat.
Zajímavé je, že když jsem se jich ptal, jestli by měl mladý člověk vstupovat do politiky, většina odpověděla, že ne. Přitom se teď hodně mluví o tom, jak mladí v politice chybí, protože pak nastupující generace, která tady bude nejdéle, není dostatečně zastoupená. Jenže je tu i druhá strana mince. Existuje pojem leasingový poslanec. Představte si, že je vám třeba jednadvacet, v životě jste nepracoval, maximálně někde na brigádě, a zničehonic se ocitnete ve sněmovně, kde dostáváte třeba sto padesát tisíc měsíčně. Navíc víte, že stejný plat budete pobírat další čtyři roky, takže si vezmete hypotéku a najednou jste strašně snadno vydíratelný.
Taky byste chtěl natočit hraný film o kapele Orlík. Věříte, že se vám to povede?
To je můj vysněný projekt. Mluvil jsem o něm s Davidem Matáskem, který je filmu otevřený. Daniel Landa ale odmítl. Zatím jsem ani nedostal šanci se s ním setkat a popsat mu, jaké jsou moje motivace a jak bych to chtěl pojmout. Nejspíš předpokládá, že mě jako všechny novináře zajímá, jestli byli členové kapely rasisti, nebo ne. Já bych ale ve filmu rád vyprávěl hlavně o kamarádství. Doufám, že se s ním přece jenom někdy sejdu, abych mu to vysvětlil.
Film Banger vám před rokem vynesl Cenu české filmové kritiky za nejlepší režii a byl jste za něj ve dvou kategoriích nominovaný i na Českého lva. Otevřely vám ocenění dveře k realizaci dalších projektů, nebo je pořád stejně těžké si je prosadit?
Banger mi myslím otevřel dveře třeba k nabídce na seriál Adikts. Tu jsem ale dostal ještě předtím, než byly jakékoli ceny rozdány. Nejsem si tedy jistý, jestli mají v dnešní době vůbec nějakou váhu. Jedinou váhu mají podle mě na poličce, kam si je vystavíte. Ani Oscaři už ostatně nikoho nezajímají. Poslední roky je dostávají čím dál podivnější filmy.
Co má tedy pro mladého režiséra váhu?
Když má jeho film nějaký dopad a relevanci. Nemusí jít ani nutně o návštěvnost v kinech. Na Banger přišlo 83 tisíc lidí, což je vzhledem k tomu, kolik stál, super. Hlavně se o něm ale mluvilo. Na průměrnou romantickou komedii sice diváků dorazí mnohem víc, jenže už se o ní za týden nikdo nebaví.
Četl jsem, že jste si dal kdysi předsevzetí - pokud se vám do pětatřiceti nepodaří uživit jako filmař, necháte se zaměstnat v agentuře. Teď je vám čtyřiatřicet a za půl roku slavíte narozeniny. Jak to zatím vypadá?
Vypadá to dobře. Zdá se, že to s filmařinou nebudu muset vzdát.
