S rozhovory v médiích šetříte, protože nerad znovu odpovídáte na stále stejné otázky. Zažil jste někdy podobnou situaci z pozice moderátora? Pokusil jste se s některým z hostů v pořadu Všechnopárty otevřít téma, které už druhé straně připadalo vyčerpané?
Ptáte se hezky, novinářsky. Já ale nejsem novinář, dělám zábavu, takže vůbec nepřemýšlím, jestli je téma vyčerpané, nebo není. Když do mého pořadu někdo přijme pozvání, tak už je svým způsobem z půlky vyhráno. Taky jsem se samozřejmě setkal s introverty, ale i s tím se musíte popasovat. Každého hosta si vybírám sám, a když už jednou odhadnu, že by s ním mohlo být veselo, musím rozhovor dostrkat až do konce.
Všechnopárty moderujete osmnáct let. Lze tedy předpokládat, že známé osobnosti budou mít jasnou představu, s čím se ve vaší show mohou setkat. Když už se ale náhodou stane, že se vaše očekávání s očekáváním hosta nepotká, máte nějaké techniky, které vám pomáhají rozhovor zachránit?
Základním předpokladem zábavného formátu je uvolněnost. Proto nikdy na nikoho neútočím a snažím se vytvořit příznivou, empatickou atmosféru. Chci, aby padesátiminutovka, kterou v divadle Semafor natočíme, působila na diváky pozitivně. Jakákoli komplikovaná témata by tam tedy vyznívala nepatřičně. Za těch osmnáct let jsem ale samozřejmě mnohokrát zažil situaci, jaká se mi nedávno stala s jedním mladým sportovcem. Před kamerou zatím nikdy nemluvil, takže měl pochopitelně trému - možná trochu i ze mě. Proto se v šatně ještě před začátkem s každým hostem vítám, a když už z někoho vycítím pnutí nebo strach, snažím se ho uvolnit.
Najdou se témata, která publikum zaručeně pobaví, ale hosta mohou uvést do rozpaků. Herečku Anetu Krejčíkovou jste například před nedávnem překvapil dotazem na její prsa, která vzbudila velký mediální zájem v souvislosti se seriálem Volha. Když vidíte, že jsou někomu vtipy na jeho úkor nepříjemné, umíte téma včas opustit a nenechat se strhnout smíchem z obecenstva?
V první řadě musím připomenout, že můj pořad stojí na improvizaci. Na rozdíl od vás na rozhovor nikdy nepřicházím s předem připravenými otázkami a nikomu neprozrazuju, na co se ho budu ptát. Když jdu pět vteřin před začátkem na jeviště, nemám žádný plán. Nesu si v hlavě možná dvě tři témata a pak už jen doufám, že se kolem nich rozvine debata. Samozřejmě poznám, když mému hostovi téma není zrovna dvakrát příjemné, jako jsem to poznal na Anetě Krejčíkové. Pokud je to možné, pokusím se ho co nejrychleji opustit. Zase ale nemůžu po pěti minutách říct: "Dobře, vám se to nelíbí, tak děkuju, na shledanou."
Taky je potřeba zdůraznit, že Všechnopárty se nevysílá živě a na televizních obrazovkách pak vidíte už jen sestřih. V Semaforu jsme se tím pádem s Anetou Krejčíkovou o jejích vnadách třeba ani tak dlouho nebavili. Jenom jsem si zkrátka všiml, že měla v seriálu Volha choulostivé scény, o kterých se pak hodně mluvilo. Nakonec mi vysvětlila, že ty scény trvaly snad patnáct vteřin a dělal se kolem nich zbytečný humbuk. Měla pravdu, ale aspoň jsme se to takhle všichni dověděli.
Jak jste sám zmínil, ve Všechnopárty spoléháte na improvizaci. Oproti nám novinářům si o svých hostech žádné průzkumy neděláte. Je role nepoučeného tazatele pro zábavný formát z vaší zkušenosti výhodnější? Moderátoři amerických Late Night Shows naopak často vycházejí z důkladných rešerší, a mají tak o účinkujících svých pořadů detailní představu.
Dělám to po česku a na to, co je dobře vyzkoušené v amerických Late Night Shows, se neohlížím. Pochopitelně jsem slyšel, jak tam moderátoři pracují a jak velké týmy jejich pořady připravují. Popravdě se na ně ale skoro nedívám a hlavně bych nedokázal pracovat s materiálem, který mi dodá někdo jiný. Ani do výběru hostů si nenechávám mluvit, sám se kolem sebe rozhlížím a koukám, kdo by tak mohl být pro můj pořad vhodný. Se svými tipy se pak obrátím na lidi z dramaturgie, kteří potenciální hosty obvolají a dají mi vědět, kdo kdy přijde.
Pokud se nepletu, než se před osmnácti lety začala vysílat Všechnopárty, nebyl formát talkshow v Česku ještě příliš vyzkoušený. Jan Kraus se svým pořadem Uvolněte se, prosím začal jen o rok dříve. Musel jste si tedy na správný styl moderování přijít sám?
Samozřejmě. Mojí výhodou bylo, že jsem před Všechnopárty už nějaké talkshow dělal. To jste ale možná ještě nebyl na světě. Dřív jsem pracoval ve dvojici s Jaroslavem Uhlířem. Společně jsme dělali spíš takový televizní kabaret. První sólový pořad přišel až v polovině 90. let, kdy mě oslovila tehdy začínají stanice Nova. Vymyslel jsem si měsíčník Horoskopičiny, kam jsem si zval hosty podle znamení zvěrokruhu. Sám jsem se o horoskopy do té doby nijak zvlášť nezajímal, byly ovšem zrovna velmi v módě.
V jednom díle mi hostovali jenom Blíženci, v dalším zase jenom Raci a tak dále. Přitom jsem pozoroval, jestli si budou v něčem podobní, jestli Štíři budou mít společné vlastnosti a Ryby zase jiné. Základní rysy jednotlivých znamení z mojí zkušenosti většinou seděly. To byla tedy moje první talkshow, jenom jsem jí tak myslím tenkrát ani neříkal.
Řada umělců střední a starší generace si v médiích občas posteskne, že humor už dnes nemůže být tak odvážný jako v 90. letech, protože žijeme v době politické korektnosti a musíme si dávat pozor, abychom nikoho neurazili. Vnímáte tento trend i vy sám, nebo se ve srovnání s porevoluční dobou cítíte pořád stejně svobodně?
Sám můžu srovnávat nejen s devadesátkami, ale i se sedmdesátkami a osmdesátkami. Těžko bych tak mladému člověku jako vy vysvětloval, jakým způsobem se dělala zábava za komunistů. Když jsem chtěl v šoubyznysu pracovat, musel jsem tím vším nějakým způsobem prokličkovat. Po revoluci se zvedla stavidla a zdálo se, že v našem oboru bude možné úplně všechno. Leckdo se tehdy utrhl ze řetězu, ale dlouhodobě to takhle nejde.
Žádná cenzura dneska samozřejmě není. Záleží na vkusu každého člověka, co ještě považuje za zábavu a co už mu přijde přes čáru. Pokud si někdo myslí, že bude vulgární a lidi se tomu budou smát, můžu se nanejvýš zpovzdálí koukat, jak dlouho mu tenhle styl vydrží. Dneska naštěstí o všem rozhoduje trh. Mám jenom radost, že už nezáleží na stranických tajemnících, kteří dávali buď palec nahoru, anebo palec dolů. To byly úplně jiné časy, když ještě určovali, co v televizi pustí a co ne. Teď má zaplaťpánbůh poslední slovo divák. Když peoplemetry ukážou, že publikum nějaký pořad nechce, tak přirozeně zanikne. Ať si každý dělá, co chce. Pokud si najde cílovou skupinu, nic proti tomu nemám.
Stalo se vám přesto, že jste například v úvodním slovu, kterým zahajujete každý díl Všechnopárty, zavtipkoval o nějakém ožehavějším společenském tématu a píchl jste do vosího hnízda?
Načínat aktuální společenská témata, natož dloubat do vosích hnízd rozhodně není mou ambicí. Jedinou ctižádostí, se kterou před obecenstvo na začátku Všechnopárty přicházím, je, aby se diváci aspoň jednou zasmáli. Je pravda, že jsem za poslední roky jednou dvakrát narazil a víceméně nevědomky vyvolal kontroverzi. To se ale v improvizačním pořadu stává, že občas neúmyslně šlápnete vedle. Ani se k tomu popravdě nechci vracet. Druhá věc je, že se můj pořad vysílá až s odstupem deseti dní. Kdybych jako Jan Kraus jeden den natáčel a hned druhý den šel do vysílání, tak bych na nedávné události reagovat mohl. Se skoro dvoutýdenním zpožděním ale aktuální být nemůžu, ani kdybych chtěl.
Zároveň si do Všechnopárty nikdy nezvete politiky. Nelákala vás někdy představa, že byste je mohl ukázat v jiném světle, položit jim otázky, na které nejsou zvyklí?
Když jsem se Všechnopárty v roce 2005 začínal, tak jsem si některé z nich pozvat zkoušel. Brzy jsem ale zjistil, že to s nimi nejde. V první řadě proto, že chtějí otázky vědět dopředu. Musíte jim je poslat s několikadenním předstihem, aby si pak jako u Václava Moravce mohli na stůl rozložit papíry, a říct vám odpovědi, které si připravili. Jenomže to už je publicistika a tu já nedělám. Politici zase nejsou zvyklí improvizovat, natož dělat zábavu, takže jsem od nich po nějaké době upustil.
Nedávno vám vyšla knížka To nejlepší z Best of, kterou tvoří výběr vašich starších fejetonů, scének a písňových textů. Co vás přimělo se po letech prohrabat archivními materiály? Přišla na vás nostalgická nálada?
Ne, to nebyla nostalgická nálada, ale nápad nakladatelství Albatros. V dřívějších dobách jsem nejrůznější scénky a fejetony psával poměrně často. Postupně se ale mojí hlavní disciplínou stalo mluvené slovo, a psanému slovu jsem se tak začal věnovat během letních prázdnin, kdy nemám žádná vystoupení ani natáčení. Poslední tři roky z toho vždycky vznikla knížka. Letos jsem na ni ale neměl dostatek materiálu, a vydavatelství navrhlo, že bych mohl oprášit svou starší tvorbu. Přesto jsem knížku nakonec okořenil několika novinkami a taky texty, které zatím nikde nevyšly.
Znamená to, že jste musel vylézt na půdu, kde jste pod nánosem prachu objevil krabice se zapomenutými poklady?
To je samozřejmě hezká představa. I když jsem ale starší člověk, rozhodně nemám všechny svoje texty na papíře a už vůbec se jimi nemusím prohrabovat na půdě. Maximálně otevřu počítač. S výběrem mi navíc pomáhala redaktorka. Společně jsme vedli dialog, co stojí za to vydat a co ne.
Když už jsme mluvili o pořadu Horoskopičiny, vzpomněl jsem si například, jak jsem ve stejné době napsal dvanáct písňových textů o jednotlivých znameních. Aby toho nebylo málo, nechal jsem je zhudebnit skladateli, kteří se v konkrétních znameních narodili - Raka jsem svěřil Michalu Davidovi, Blížence Petru Maláskovi a tak dále. Dokonce jsem tehdy dostal naprosto úchylný nápad a rozhodl jsem se skladby sám nazpívat. Netuším, proč jsem je radši nenechal nějakému profesionálovi, třeba Karlu Gottovi. Deska se pak pochopitelně vůbec neprodávala. Kdybych šel na půdu, jistě bych tam spoustu cédéček ještě našel.
Úplná pakárna, pomatení mysli. Přitom jsem nikdy neměl ctižádost stát se pěveckou hvězdou. Když jsem zpíval, tak jedině ve dvojici s Jardou Uhlířem. A to mě ještě ve studiu bedlivě hlídal, abych neskřehotal falešně. S paní redaktorkou jsme se nicméně shodli, že texty dodnes stojí za přečtení. Každý si může najít svoje znamení a říct si, jestli jsem se trefil, anebo ne.
Když už jsme zabrousili do hudebních vod, knížku otevírá vaše humorná vzpomínka, jak jste si začátkem 60. let pořídil basovou kytaru a zkoušel jste prorazit v bigbítu. Kapela Faraon, ve které jste působil s Jaroslavem Uhlířem či Jiřím Schelingerem, se sice za pár let rozpadla, ale nedávno jste si s kytaristou Rudym Linkou v jeho pořadu střihl jeden ze svých nestárnoucích hitů René, já a Rudolf.
No vidíte, takový kytarista a chtěl po mně, abych si s ním na stará kolena zahrál. Vlna bigbítu mě samozřejmě v mládí uhranula, jenomže jsem byl úplný samouk. Kdybych to bral vážně, tak jsem se v první řadě naučil noty a cvičil čtyři hodiny denně. V 60. letech jsem byl nicméně zrovna na vojně, která byla obzvlášť v té době opravdu příšerná, a muzika mi tam hodně pomohla. Dal jsem se tehdy dohromady s partou, která hrála převzaté písničky, a dost mi to usnadnilo život. Příliš aktivně jsem se ale hudbě nevěnoval, s kapelou Faraon jsme natočili jeden dva singly a byl konec. Od té doby jsem se k hraní nikdy pořádně nevrátil, až u Rudyho Linky.
Opravdu? To jste vzal baskytaru znovu do ruky až po pětačtyřiceti letech?
Ještě na mě jednou v jistém slovenském televizním pořadu po letech vybalili píseň Holubí dům. V mládí jsem ji běžně hrál, jenže tam byla trochu složitější basová linka a ve studiu mě měla živě doprovázet celá kapela. Pak ještě přišel Martin Chodúr, který to měl celé odzpívat, a mně bylo trapně, protože všichni muzikanti byli oproti mně ohromně dobří. To nebylo jako na chalupě u Rudyho Linky. Tentokrát jsem musel hrát před obecenstvem a jen kousek ode mě navíc tehdy seděl pan Lasica.
Karel Šíp (78)
- Narodil se v Praze, ale vyrůstal v Ostravě. Vystudoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích. Po maturitě pracoval deset let v Československé televizi jako produkční.
- V roce 1971 založil skupinu Faraon, jejímiž členy byli také skladatel Jaroslav Uhlíř a zpěvák Jiří Schelinger. Než se její původní sestava o dva roky později rozpadla, nahrála hity jako Holubí dům nebo René, já a Rudolf.
- K hraní v kapele se sice už nevrátil, ale dlouhé roky psal písňové texty pro hvězdy českého popu. Spolupracoval mimo jiné s Karlem Gottem, Václavem Neckářem, Hanou Zagorovou, Danielem Hůlkou či Leonou Machálkovou.
- Do povědomí televizních diváků vstoupil hudebním měsíčníkem Hitšaráda, který v letech 1978 až 1986 moderoval spolu s Jaroslavem Uhlířem. Ve stejné dvojici pak v 80. letech prováděl také estrádním pořadem Galasuperšou.
- V 90. letech působil ve vysílání televize Nova, kde uváděl například pořady Horoskopičiny a Rozjezdy pro hvězdy. V roce 2005 se stal moderátorem talk show Všechnopárty, která je k vidění každý pátek na prvním programu České televize.
V knížce vzpomínáte také na své zkušenosti s herectvím. Menší role jste si střihl třeba ve filmech Vrchní, prchni! nebo Homolka a tobolka. Dostáváte občas herecké nabídky i dnes?
Teď už se mi to tolik nestává. Naposledy mě myslím oslovila Marie Poledňáková, když natáčela film Líbáš jako Bůh. Jednou byla hostem mého pořadu a zdálo se jí, že by pro mě měla roličku, kterou bych mohl zvládnout. Pochopitelně se mi nechtělo, věděl jsem, že z jedné strany budu mít Bartošku, z druhé strany Kaisera, a tak jsem se bránil, že přece žádný herec nejsem. Pak mi ale Marie Poledňáková připomněla, že mě přece taky neodmítla, když jsem ji pozval do Všechnopárty. Ze zdvořilosti jsem tedy její nabídku musel nakonec přijmout.
Do filmu Vrchní, prchni! jsem se pak tenkrát dostal vyloženě nedopatřením. Zajímala mě filmařina, znal jsem scénář a hlavně jsem byl zvědavý, jak Láďa Smoljak režíruje, jak se svým vysokým hlasem křičí na herce. Když jsem se mu o tom zmínil, nabídl mi, že můžu dorazit do Říčan, kde zrovna točili noční záběry ze srazu abiturientů. Tak jsem tam přijel, postával jsem v rohu, a Láďa mi řekl, že bych mohl aspoň pouštět diapozitivy, abych na place jen tak neokouněl. Ani jsem v té scéně nepromluvil a přitom se Vrchní, prchni! dodneška uvádí v mojí filmografii.
Filmařina vás ale, jak jste sám říkal, v mládí přitahovala. Dokonce jste ji šel studovat.
Ano, vystudoval jsem Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, o které jsem se tenkrát poměrně kuriózním způsobem dověděl. Všechno nasvědčovalo tomu, že ze základní školy půjdu na nějakou dvanáctiletku. S rodiči jsme ale tehdy bydleli v Ostravě a na patře místního činžáku jsme měli sousedku původem ze Slovenska, jejíž syn studoval FAMU.
Máma se s ní jednoho dne dala do řeči, zmínila, že se mi na dvanáctiletku moc nechce, a sousedka jí prozradila, že v jižních Čechách existuje střední filmovka. Slíbila, že až její syn přijede, poví mi o škole něco víc. Ten syn se shodou okolností jmenoval Dušan Klein. Když jsem mu po letech o téhle šťastné náhodě říkal, vůbec si na to nepamatoval. Každopádně jsem se díky němu ve čtrnácti přihlásil na filmovou školu a v osmnácti jsem nastoupil do televize jako asistent produkce.
Na závěr bych se ještě vrátil k psaní. Nepomýšlel jste někdy vedle kratších útvarů třeba na román nebo filmový scénář?
Ne, příběh, který by vydal na celý román, ani scénář k celovečernímu hranému filmu bych dohromady nedal. Když jsem v létě na chatě a venku svítí sluníčko, vezmu si na zahradu počítač a píšu, co mě zrovna napadne. Najednou mi hlavou proletí nějaká myšlenka, tak se jí chytím a snažím se ji rozvinout do něčeho veselého, vtipného. Žádnou spisovatelskou ambici ale nemám, opravdu tíhnu jen k drobničkám, které nějak začnou a rychle zase skončí.
