Dědek: České celebrity se berou moc vážně. Trojan by si vajíčko o hlavu asi nerozbil

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 3. 2021 16:57
Je to deset let, co novinář Honza Dědek vykročil z komfortní zóny a rozjel vlastní talk show 7 pádů. Přiznává, že živé moderování je oproti novinovým interview, při kterých se hluchá místa lehce zahladí přepisem, dost nepředvídatelná disciplína. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vypráví o perných chvilkách v moderátorském křesle a vysvětluje, proč české late night show nemohou vypadat jako ty americké.
"Když si Jimmy Fallon pozve herce ze seriálu Přátelé a pak s nimi sehraje slavnou scénku, je to skvělé. Sám bych na to ale neměl, protože nedovedu obstojně zpívat, hrát ani tančit," přiznává Dědek.
"Když si Jimmy Fallon pozve herce ze seriálu Přátelé a pak s nimi sehraje slavnou scénku, je to skvělé. Sám bych na to ale neměl, protože nedovedu obstojně zpívat, hrát ani tančit," přiznává Dědek. | Foto: Jakub Plíhal

Při přípravě na rozhovor vždycky dlouho zvažuji, čím začít. Jak to máte vy? Taky se vám i po 30 letech, co vedete rozhovory, stává, že se trápíte s první otázkou?

Hemingway vždycky říkal, že nejtěžší je napsat první větu a pak už to jde samo. Já jsem po 30 letech v médiích dospěl k závěru, že to samo nejde, ale dal bych Hemingwayovi za pravdu v tom, že první věta, respektive první otázka rozhovoru bývá nejtěžší. Při moderování své talk show se s ní tolik netrápím, protože hosta na začátku představím, zdůvodním, proč jsem si ho pozval, většinou mi přinese novou desku nebo knihu a od toho už se odrazím. Zahájit podobným způsobem rozhovor v tištěném médiu by byla nuda. Ta vaše otázka ale nebyla na rozjezd vůbec špatná.

Říkáte o sobě, že jste trémista a nepřipadáte si ani moc vtipný. Přesto jste se před deseti lety rozhodl zkusit disciplínu late night show, která od moderátora vyžaduje, aby byl pohotový a dovedl pracovat se situačním humorem. To mi přijde jako zajímavý způsob sebetrýznění.

Vždycky se mi líbily dvojice, které stojí na jevišti, a lidé se přitom smějí - Horníček s Werichem, Suchý a Šlitr nebo Cimrmani. Nikdy jsem k sobě ale nemohl najít toho druhého. Když potom Jan Kraus začal dělat svoji show Uvolněte se, prosím, uvědomil jsem si, že tím druhým může být každý večer někdo jiný. Navíc mi při rozhovorech, které jsem dělal pro noviny, chyběla nějaká zpětná vazba. Vždyť to sám znáte, nemáte tušení, jestli lidé váš rozhovor dočetli do konce, jestli je to vůbec bavilo, co je v textu zaujalo a co méně. Při talk show si naopak s někým povídáte a hned vidíte, jak obecenstvo reaguje. Přesně po tomhle jsem toužil, potřeboval jsem zjistit, jestli moje rozhovory u publika fungují.

Nepřipadalo vám, že rozhovory v talk show bývají oproti těm novinovým povrchnější, že se z nich divák o hostovi mnohdy tolik nedozví?

Taky jsem si to dřív myslel, ale dneska už to tak nevidím. Když vedete rozhovor jen ve dvou, tak je to intimní povídání, při kterém může zpovídaný člověk zajít do hlubších myšlenek a může vám na sebe prozradit i osobnější věci. Rozhovor před publikem má ale zase jinou výhodu. Když váš host vidí, že diváci reagují vstřícně, může mu to dodat kuráž, aby dál přikládal pod kotlem. Někteří hosté 7 pádů se mi pak sami přiznávali, že pod dojmem uvolněné atmosféry řekli víc, než by chtěli. I na jevišti tedy můžete z lidí dostat hodně. Vezměte si americkou moderátorku Oprah Winfreyovou. Hvězdy při její show často dělají coming outy nebo se svěřují s bolestivými traumaty.

Jak s těžšími tématy pracujete v 7 pádech? Nevyhýbáte se jim, když se vám naskytne příležitost je otevřít, nebo jste zastáncem názoru, že talk show má být hlavně zábavná?

Sám nemám rád čistou komedii, vždycky mě mnohem víc bavily tragikomedie. Proto mi nevadí, když se s některými hosty na chvíli dostaneme do mollové polohy. Zároveň se ale snažím, aby byl závěrečný refrén zase odlehčený a rozhovor končil optimisticky. Předevčírem jsem měl na pódiu Aničku Slováčkovou a tématu rakoviny jsme se samozřejmě dotkli.

Nebo jsem si kdysi pozval vítězku kuchařské soutěže Master Chef Kristýnu Nemčkovou a povídal jsem si s ní o její sestře, která je odmalička postižená. Prodělala obrnu a lékaři u dětí s obrnou doporučují, aby pořád něco mačkaly v rukou. Rodiče ji proto nechávali, aby hnětla těsto. Aby se nenudila ani malá Kristýnka, pomáhala v kuchyni taky a právě díky tomu začala vařit. I taková témata do talk show patří, jen je podle mě moderátor musí umět vyvážit taky něčím lehčím.

Stává se vám, že některé hosty nemůžete za žádnou cenu rozmluvit a dostáváte z nich jen holé věty?

Stalo se mi to paradoxně s jednou mladou herečkou. Nadhodil jsem, že studovala hotelovku. Kývla hlavou. Tak jsem se jí zeptal proč. Pokrčila rameny. Režisér spočítal, že z těch 30 minut rozhovoru mluvila asi jen devět minut a zbývajících 21 zůstalo na mně. Tehdy jsem pochopil, že mezi herci je řada introvertů, kteří se extroverty stávají až na jevišti nebo před kamerou. K tomu, aby se projevili, potřebují roli, a když mají být sami za sebe, tak mluví hrozně málo.

Existuje kromě situace, kdy host nemluví, ještě něco horšího, co se moderátorovi talk show může stát?

Ještě horší je, když si host dává něco na kuráž, vypije jednu sklenku, pak druhou, třetí, a než ho pozvu na pódium, má v sobě další čtyři. To potom sice mluví, ale místy už ani neví, co říká. Když navíc přichází na řadu jako první, má tendenci dalším hostům skákat do řeči. Pod vlivem alkoholu si myslí, že je strašně vtipný a že všechny zajímá jenom on. Pohybuje se už na jiné myšlenkové úrovni, takže je dost těžké mu vysvětlit, že jeho prostor skončil a že se chová bezohledně.

Stalo se mi to asi třikrát a dodneška jsem nepřišel na to, jak se s takovými situacemi vypořádat. Jediné řešení, které se nabízí, je, aby v Malostranské besedě, kde pořad natáčíme, nepodávali hostům před rozhovorem alkohol. Na druhou stranu točíme večer, v klubu a všichni hosté jsou dospělí lidé, kteří by měli vědět, co s nimi alkohol dělá.

"Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že má při talk show dostat víc prostoru host než moderátor. Janu Krausovi bych proto nic nevyčítal."
"Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že má při talk show dostat víc prostoru host než moderátor. Janu Krausovi bych proto nic nevyčítal." | Foto: Jakub Plíhal

Televizní talk show bývají zajímavé i tím, že se během nich na jednom gauči sejdou osobnosti z různých sociálních bublin, které by se za jiných okolností pravděpodobně nepotkaly. Vybavíte si nějakou obzvlášť nesourodou sestavu, která se za těch deset let objevila v 7 pádech?

V úplně prvním natáčeném díle mi vedle sebe seděli Jaroslav Uhlíř, Tomáš Klus a Tarra White - věhlasná herečka z filmů pro dospělé, držitelka pornooscarů v několika různých kategoriích. Ta s sebou tenkrát přinesla velký předmět připomínající zmrzlinu nebo pochodeň, který byl odlitkem jejího pracovního nástroje vyrobeným ze silikonu, a dala ho Tomáši Klusovi.

Psal se rok 2011, Tomáš byl mladý blonďatý chlapeček opěvující lásku a najednou se potkal s holkou, která sice lásku opěvovala taky, ale trochu jinak. Předevčírem jsem ho měl v 7 pádech znova, tak jsme na to zajímavé propojení světů vzpomínali, a Tomáš mi vyprávěl, že s Tarrou tehdy po natáčení dokonce vyrazil na nějaký noční tah. O její práci se prý ale vůbec nebavili.

Od loňska začala 7 pádů vysílat televize Prima, kde zároveň nadále běží Show Jana Krause. Zatímco Kraus některé hosty ani pořádně nepustí ke slovu a většinu pozornosti strhává na sebe, vy naopak přiznáváte, že pokud zpovídaná osobnost říká zajímavé věci, necítíte potřebu jí do toho zasahovat.

Kraus je herec a já jsem novinář, takže je logické, že každý z nás k formátu talk show přistupuje trochu jinak. Neexistuje žádné pravidlo, které by říkalo, že má při talk show dostat víc prostoru host než moderátor. Proto bych Krausovi nic nevyčítal. Představa, že tazatel má být na druhé koleji, myslím, vychází z praxe v novinách, kde si nechcete číst o tom, jestli má novinář dítě, psa nebo auto. Očekáváte, že novinář bude jenom zprostředkovatel, díky kterému se o zpovídaném člověku něco dozvíte. Talk show ale může vypadat i jinak. V Americe máte taky spoustu pořadů, ve kterých moderátor hosty využívá k tomu, aby plnili úlohu v jeho hře, a je jen na hostech, jestli se rozhodnou tuhle roli přijmout.

Americké late night show navíc často nestojí jen na rozhovorech. Hosté v nich spolu s moderátorem zpívají, hrají scénky nebo dostávají různé bizarní úkoly. Nezvažoval jste, že byste 7 pádů posunul tímhle směrem?

Z diváckého pohledu mě tenhle směr baví, jen si myslím, že bych na to sám neměl, protože nedovedu obstojně zpívat, hrát ani tančit. Když si Jimmy Fallon pozve herce ze seriálu Přátelé a pak s nimi sehraje slavnou scénku, která se v tom seriálu objevila, je to skvělé, ale může si to dovolit, protože má zkušenosti s hraním v muzikálech. U nás by něco takového zvládl spíš Jan Kraus než já.

Nebo měl Fallon jednou ve svém pořadu Toma Cruise a hrál s ním vajíčkovou ruskou ruletu. Cruise dostal box 20 vajíček, z nichž šest bylo syrových, rozbíjel si je o hlavu, ale protože měl smůlu, žloutek s bílkem mu po chvíli stékaly po obličeji. Možná že by české diváky bavilo sledovat, jak si třeba Ivan Trojan rozbíjí o hlavu vajíčko, ale nejsem si úplně jistý, jestli by se do vajíčkové rulety chtělo Ivanu Trojanovi. České celebrity se podle mě berou víc vážně, neumí si ze sebe udělat takovou legraci.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste nedávno říkal, že vaše generace nebyla vychovávaná k tomu, abyste někde sebevědomě zaklepali na dveře a řekli, že jste v něčem dobří. Jak se vám tedy na začátku 90. let podařilo dostat k práci redaktora hudebního časopisu Rock & Pop? Pokud se nepletu, měl jste tehdy vystudovanou jen stavební průmyslovku.

Je to tak. Já jsem těsně po revoluci vyrazil na brigádu do Anglie v domnění, že se tam naučím anglicky. Když jsem se vrátil, tak jsem anglicky pořád nemluvil a místo toho jsem uměl docela dobře polsky. Na brigádě jsem totiž potkal hlavně Čechy a Poláky. Angličan tam byl jenom jeden a ještě tu práci asi po třech dnech vzdal, protože nestačil východnímu tempu.

Pak jsem se vrátil, za vydělané peníze jsem si koupil svého prvního walkmana a sešel jsem se s kamarádem, kterému jsem chtěl vyprávět o tom, jak jsem poznal svět. V nějakém dobovém deníku mu zrovna vyšla fotka a mě úplně ohromilo, že má jméno v novinách. Sám jsem chtěl vždycky psát, tak jsem se dva týdny nato vydal na koncert, sesmolil jsem recenzi a donesl jsem ji do redakce měsíčníku Rock & Pop, abych to jméno v novinách měl taky. Začátek 90. let ale byla zvláštní doba. Vznikala spousta nových časopisů a všude někoho hledali, takže člověk nepotřeboval žádnou školu. Stačilo, když třeba na střední přispíval do školního zpravodaje.

Sám jsem to zažil a spousta lidí z mé generace mi to potvrdila, že nás rodiče vychovávali k tomu, abychom moc nevystrkovali růžky, byli skromní, nikam se necpali a čekali, až si nás někde všimnou. Sebevědomí se u nás moc nepěstovalo a rodiče nám vštěpovali, že samochvála smrdí. Přesto v prvních porevolučních letech většina z nás propadla pocitu, že je všechno možné. Tahle víra ale skutečně souvisela spíš s náladou doby a sám si nejsem jistý, jestli bych v sobě stejnou odvahu našel i dneska.

Honza Dědek (48)

Honza Dědek, moderátor a novinář, portrét
  • Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Praze. Brzy ale zjistil, že mnohem víc než rýsování a výpočty ho baví psaní. V roce 1992 proto poslal do časopisu Rock & Pop svou první recenzi a stal se hudebním publicistou.
  • Jeho recenze a rozhovory s osobnostmi z oblasti kultury se v následujících letech objevovaly také v denících Mladá fronta DNES a Lidové noviny nebo v časopisu Reflex. V roce 2000 vydal biografii kapely Lucie Šrouby do hlavy, v roce 2012 zase knižní rozhovor se starším kolegou, hudebním publicistou Josefem Vlčkem.
  • V roce 2011 začal moderovat talk show 7 padů Honzy Dědka, která se z pražského divadla Viola postupně přesunula až do prostor Malostranské besedy. Vedle živého obecenstva pořad dlouhé roky sledovali jen diváci serveru YouTube, než ho loni do svého vysílání nasadila televize Prima.

V časopisu Rock & Pop vás poměrně záhy nechali dělat rozhovory s členy slavných zahraničních kapel jako R.E.M. nebo The Cure, kteří by se dneska v neznámém plátku z východní Evropy jen tak neobjevili. Jak se takové rozhovory domlouvaly?

Tehdejší doba byla tak bláznivá, že mi to nebudete věřit. Rozhovor s frontmanem The Cure jsem ale například dělal tak, že jsem přijel do Manchesteru a zaklepal jsem na zadní vchod koncertní haly o velikosti O2 areny, odkud vylezl obrovský Afroameričan z ochranky kapely. Tomu jsem podal papír s hlavičkou naprosto neznámého časopisu Rock & Pop, na kterém byly v angličtině napsané následující věty doplněné o podpis šéfredaktora: "Níže uvedený redaktor je zaměstnancem časopisu Rock & Pop. Buďte mu, prosím, nápomocní při výkonu jeho profese."

Chlapík z ochranky si to přečetl, načež jsem mu sdělil, že jsem z Československa a že bych rád udělal rozhovor s Robertem Smithem. Afroameričan byl tak v šoku, že se sebral a šel o tom frontmanovi The Cure říct. Najednou se ve dveřích objeví rozcuchaná hlava Roberta Smithe a povídá: "Franz Kafka? Váklav Havel? Come in!" Dneska by taková situace byla úplně vyloučená, ale na začátku 90. let mělo Československo díky sametové revoluci a Havlovi ve světě zvuk, na který lidé z intelektuálnějších kruhů hodně slyšeli.

A to vám v redakci jen tak zafinancovali cestu do Anglie, aniž by tušili, jestli to s tím rozhovorem vůbec klapne?

Ani náhodou. Psal se rok 92, takže jsem si v britském hudebním časopise Melody Maker zaškrtal koncerty, které bych chtěl vidět, do Anglie jsem vyrazil autobusem a v batohu jsem měl jen spodní prádlo na deset dní, jedno náhradní triko, svetr a kartáček. Spal jsem po nádražích a z jednoho města do druhého jsem se dostával stopem. Jednou se mě členové americké kytarovky Drop Nineteens po rozhovoru ptali, kde nocuju, tak říkám: "Nevím, v parku na lavičce." A oni: "Neblbni, dneska spíš u nás na hotelu." Byl to naprostý punk.

Devadesátkami de facto skončilo období, kdy hudební časopisy udávaly trendy toho, co lidé poslouchají. Má podle vás profese hudebního novináře dneska ještě smysl?

Těžko říct. Pamatuju si, že když si chtěl člověk v 90. letech koupit cédéčko, stálo ho jedno kolem 600 korun. Z našich prvních platů jsme si mohli dovolit asi tři cédéčka měsíčně a to jste si pak hodně rozmýšleli, kterou desku si pořídíte. Proto se hodilo, když jste měli po ruce hudebního kritika, který vám řekl, jestli má cenu za to album takové peníze dát. Pak ale přišel internet a streamovací služby jako Spotify, kde si můžete desku během pár minut proskákat a sami si říct, jestli vás baví, nebo ne. Tím pádem se může zdát, že práce hudebního kritika ztratila smysl.

Na druhou stranu dneska vzniká muziky strašné množství. Četl jsem, že v roce 1963, kdy debutovali Beatles, vyšlo ve Velké Británii celkově jen 143 desek. Dneska se stejný počet alb vyrojí asi za tři dny, protože si muzikanti nahrávku mohou udělat doma na počítači a hned ji dát na internet. Pro posluchače je tak mnohem náročnější zjistit, co si má z té obrovské záplavy hudby vytáhnout, a role hudebního publicisty, který jim pomůže se v tom orientovat, možná zase získává význam.

Mluvil jste o albech. Nepřestává ale formát dlouhohrající desky dnešní posluchače zajímat?

Statistiky streamovacích platforem skutečně napovídají, že spoustu posluchačů dneska zajímají už jen jednotlivé písničky. Zároveň je hudba ještě víc vizualizovaná, takže lidem stačí, že se podívají na videoklip k singlu, zbytek desky mnohdy nepotřebují. Taky dost možná skončil fenomén globálních kapel, které ať přijedou kamkoli, jejich koncert je vždycky vyprodaný. Poslední skupinou, u které fanoušci znali jména všech členů a kupovali si každou nahrávku včetně singlů a béček, byli nejspíš Coldplay. Obrovské kapely typu U2 nebo Rolling Stones, které vydržely na výsluní několik dekád, pomalu mizí.

Jasně, máme tu současné hvězdy jako Lady Gaga nebo Billie Eilish, ale jestli o ně publikum bude mít zájem i za 20 let, nikdo neví. Navíc mám pocit, že žánr bigbítu, který dominoval skoro celé druhé polovině 20. století, je dneska trochu vyčerpaný a mnohem větší progres se děje v popu. Společně s Danou Hábovou už několik let komentujeme přímý přenos Grammy a vůbec si nepamatuju, kdy tam naposled cenu za desku roku získala kytarová kapela. Přístup k poslechu hudby se zjevně dost změnil. Co se ale nemění, je fakt, že muzika lidi pořád zajímá, a od toho je podle mě jen krůček k tomu, aby si o ní chtěli něco přečíst.

Podívejte se také na rozhovor s moderátorkou Lucií Výbornou:

Když při moderování uděláte chybu, nic se nestane, v horách ale může být chyba konečná, v krajině se o sobě hodně dozvíte, říká moderátorka. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 6 minutami

Dálnice D11 u Prahy bude uzavřená kvůli komplikacím při demolici mostu až do rána

Kvůli komplikacím při demolici mostu přes D11 u Prahy se zpozdí zprovoznění komunikace avizované dříve na 18:00. Podle Národního dopravního informačního centra (NDIC) se provoz na dálnici obnoví až v pondělí ráno. Práce na bourání mostu ztěžuje velké množství výztuže, která nebyla zanesena v dokumentaci, a dělníci o ní tedy nevěděli.

Zdroj: ČTK
před 60 minutami

Při sesuvu půdy na severu Indie přišlo o život devět osob

Devět lidí přišlo o život při sesuvu půdy v severoindickém státě Himáčalpradéš. Sesuté balvany spadly na vůz, v němž cestovalo 11 lidí. Zbylé dvě další osoby a jeden kolemjdoucí byli zraněni. Uvedla to agentura ANI s odvoláním na indo-tibetskou pohraniční policii (ITBP).

Balvany valící se z kopce způsobily také zřícení nedalekého mostu a poškodily několik aut. Zablokováno bylo také několik silnic, uvedla agentura Reuters.

Západ Indie v minulých dnech zasáhly monzunové deště, které vyvolaly záplavy a rozsáhlé sesuvy půdy. Ve státě Maháráštra při záplavách a sesuvech zahynulo 138 osob a desítky dalších se stále pohřešují, uvedla televizní stanice NDTV. Dvě státní dálnice a důležité silnice zůstávají zavřené pro dopravu, což ztěžuje evakuaci lidí. Mnoho jich uvízlo na střechách svých zatopených domů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy