Říká se, že Brno člověk buď miluje, anebo nenávidí. Jaký vztah k němu máte vy?
Připadám si tam skoro už jako doma. Od začátku se mi na něm líbilo, že není ani velké, ani malé. Díky tomu jsou tam lidi otevřenější, upřímnější a upovídanější. Na ulici se s vámi klidně někdo zakecá a je mu úplně jedno, kdo jste. Možná to bude tím, že v Brně není takový frmol a konkurence jako v Praze. Taky mě těší, že tam často narazíte na československé páry. A samozřejmě jsem tam teď za hvězdu, takže už navštěvuju jenom Brno, protože jedině tam mě lidi poznávají.
Námět komediálního seriálu Dobré ráno, Brno! režisér Jan Prušinovský vymyslel poté, co sám hostoval ve skutečném pořadu Dobré ráno. Všiml jsem si, že si tam před rokem pozvali i vás. Jaké tehdy vysílání bylo? Připomínalo chaos, který vidíme v seriálu?
Vlastně ano, ale možná to přitahuju jenom já. Moderátoři už totiž byli připravení, zatímco já jsem do studia doběhla až na poslední chvíli. Jen tak tak mi stihli udělat vlasy a make-up. Každou chvíli do maskérny někdo přiběhl, aby mi připomněl, že bych už měla být na place. Doufám, že takové stresy nezažívají každé ráno. Pro mě by byl stres už jenom to, abych do práce vstala. Když točíte přímý přenos, nemůžete se vymluvit, že jste zaspali nebo že jste se zasekli v koloně.
Co vám opravdoví moderátoři Dobrého rána na seriál řekli? Líbil se jim?
Od nich, ale i od dalších zaměstnanců České televize se k nám donesly jenom pozitivní ohlasy. Nikdo nebyl uražený, což svědčí o tom, že si ze sebe umí udělat srandu. Nikdo neřešil, co je pravda a co není, ani co si diváci po zhlédnutí seriálu budou o lidech z televize myslet. Jen měli někteří pocit, že publikum, které do televizního prostředí není tolik zasvěcené, nemusí všechny vtipy pochopit. Nakonec se ale ukázal pravý opak. I v jiných zaměstnáních se lidi občas pomlouvají, pobijí nebo sesmilní, takže si podobné situace dovedli dobře představit.
Když jste scénář první řady seriálu Dobré ráno, Brno! poprvé četla, neměla jste podobně jako váš herecký kolega Jan Kolařík obavy, jestli vám ho veřejnoprávní televize kvůli vulgarismům, drogám nebo třeba nahotě nezatrhne?
Ne, myslela jsem, že jsme jako společnost už natolik daleko, že si můžeme bez servítek dělat srandu, z čeho chceme. Po přečtení scénáře mě tedy vůbec nenapadlo, že by se seriálem mohl mít někdo problém. Teprve až v průběhu natáčení jsem si začala uvědomovat, které scény by mohly udělat paseku, a uvažovat, jestli tím veřejnoprávní televizi neublížíme. Došlo mi to, až když jsem zaslechla řeči svých kolegů: "Co třeba ten kokain nebo ten exkrement na kapotě? Co když nás za to lidi oběsí a televize se bude muset zavřít?" Nejdřív jsem si ale skutečně říkala, že pokud se diváci budou u televize řehtat stejně jako já u scénáře, tak je to obzvlášť v dnešní době jedině dobře.
Mohli jste se po úspěchu první řady ještě víc odvázat a dál testovat hranice korektnosti?
Ostřejší myslím nejsme, ani to nebylo naším záměrem. Spíš jsme chtěli zachovat laťku, kterou jsme si nastavili v první řadě. Sama druhé série nemám moc ráda. Když se totiž divák jednou rozmlsá, tak má od pokračování strašně velká očekávání a nevyhnutelně sklouzne ke srovnávání. Sama jsem třeba neměla pocit, že by Dobrému ránu, Brno! u druhé řady spadl řemen. Pokud ale diváci očekávají hlavně humorné etudy z prostředí televize, měli by se připravit na to, že tentokrát jdeme mnohem víc do osobních linek hlavních postav a ukazujeme, jak dopadnou. Jak to tak v životě bývá, každý mejdan jednou skončí.
Moderátorka Radka, kterou v seriálu hrajete, se například na začátku druhé řady vrací z protidrogové léčebny a namísto kokainu nasává mrkvový džus.
Ano, v případě mojí postavy se ukáže, jestli se závislosti zbaví, nebo jestli ji jen vymění za jinou závislost. Jestli to v televizi úplně zabalí, nebo bude dál věřit a dělat všechno pro to, aby se udržela tam, kde je, ačkoli to není úplně výhra. Co jiného by ale ve svém věku dělala? Diváci by si měli uvědomit, že někdy už není prostor jenom pro humor a musí přijít taky poučení, náprava nebo katarze. Dobré ráno, Brno! přece jenom není sitkom, u kterého by člověk od začátku do konce neměl nic moc duchaplného řešit.
Už první řada koneckonců ukazovala, že svět televizní zábavy není tak nablýskaný, jak se může z obrazovky zdát. Že je naopak často spojený s vyhořením, nenaplněnými ambicemi nebo chorobným workoholismem.
Ano, to se mi na tvorbě Honzy Prušinovského líbí, že na první dobrou nemoralizuje, a přesto se dotýká mnoha sociálních témat. Ukazuje třeba, jak někdy soudíme lidi podle toho, jak vypadají, aniž bychom o nich něco věděli, jako v případě bezdomovce, který se objevuje v první řadě. Jak mezi sebou neustále soutěžíme a dokážeme pak občas být i hovada. Nebo jak těžké je, když máte před lidmi vystupovat pozitivně, zatímco se vám doma všechno hroutí.
Když Česká televize na začátku loňského roku uvedla první díl, napsal o vás bulvární deník Aha! článek s titulkem: Herečka Zuzana Zlatohlávková každé ráno šňupe koks. Dovedu si představit, že si vás pak někteří lidé s vaší postavou mohli zaměňovat a podezírat vás, že jste skutečně na drogách. Lezou vám podobná nedorozumění na nervy, nebo je berete s nadhledem?
Moje nejbližší okolí mě samozřejmě zná a dobře ví, že vedu zdravý, zodpovědný rodinný život. Pak je ale spousta lidí, kteří tuší, že jsem slušná holka, ale znají mě jen od vidění. Proto jsem se nejdřív lekla, že jim teď budu muset vysvětlovat, jak se věci opravdu mají. Dokonce jsem si občas všímala zkoumavých pohledů, jako by si ostatní nebyli jistí, jestli jsem zrovna střízlivá. Co když je taková milá a ukecaná právě proto, že na něčem jede? Pak jsem si ale řekla, že tím nechci ztrácet čas ani energii. Nebudu přece chodit po Čechách s transparentem, abych všechny přesvědčila, že každé ráno nekoksuju.
Kdybych byla mladší, tak bych s bulvárními novináři možná bojovala. Jenže bych se tím úplně zničila a nakonec bych se s touhle odvrácenou stránkou šoubyznysu stejně musela smířit. Pokud by si na mě ale v bulváru vymysleli nějaké choulostivější věci, které by mi mohly například zničit vztah, vadilo by mi to mnohem víc. To bych se pak asi chtěla před celým národem obhájit a dokázat, že se snažím ke všem chovat slušně a nikomu neubližovat.
Než přišel seriál Dobré ráno, Brno!, hrála jste velké role hlavně na divadelních prknech a před kamerou jste dostávala spíš ty vedlejší. Je vám jeviště bližší, nebo jste spíš čekala na pořádnou příležitost?
Divadlo miluju, což ale neznamená, že bych hraní před kamerou zavrhovala. Spíš nepatřím k herečkám, které na základě jejich sebeprezentace zvou na různé castingy, večírky nebo premiéry. Nemám například sociální sítě, což je prý v dnešní době docela odvážné. Bavila jsem se o tom s Honzou Dědkem, který mi říkal, jak šel na jednu tiskovku, kde novináři dostali papír se seznamem herců a namísto výčtu jejich zkušeností byl u každého jména počet sledujících. Do té doby jsem netušila, že na tom může záviset, kolik dostáváte pracovních nabídek. Někteří tvůrci zřejmě předpokládají, že když vás lidi sledují na Instagramu, tak potom kvůli vám taky přijdou do kina nebo si pustí televizi.
A pak je tu ještě jeden nešvar, který je třeba v Hollywoodu nepřípustný. Castingové režisérky v Česku často bývají zároveň hereckými agentkami, což znamená, že si do všech projektů nacpou hlavně svoje koně, protože z nich pak mají nemalé provize. Slavná herecká esa jsou pak v každém filmu a méně známí herci se třeba ani nedozvědí, že se něco obsazuje. To je strašně nefér. Od lidí na ulici pak přitom slýchám, že se jim třeba Dobré ráno, Brno! líbí i proto, že tam vidí neokoukané tváře.
Režisér Jan Prušinovský je ale zrovna pověstný tím, že rád dává šanci i hercům z regionálních divadelních scén.
Ano, proto se na něj nebudu zlobit, i kdyby mě už nikdy neobsadil. Užila jsem si díky němu aspoň malý kousek hereckého nebe. Zahrála jsem si jednu z hlavních rolí, na place se o mně starali, jako bych byla hollywoodská hvězda, dostávala jsem pochvaly od diváků a to mi stačí. Kéž si do dalších projektů vybere zase někoho jiného, aby co nejvíc lidí vidělo, jak skvělé herce v oblastních divadlech máme.
V době covidového lockdownu jste si začala přivydělávat uklízením a podle svých slov jste za to dostávala lepší peníze než v divadle. Finanční stránka ale asi nebyla jedinou motivací, protože v tom pokračujete i po odeznění pandemie. Co vás na domácích pracích, které spousta lidí považuje za nutné zlo, baví?
Baví mě už z jednoho prostého důvodu - odmalička jsem hodně neposedná a kdybych byla mladší, možná bych dostala nálepku ADHD. Naštěstí jsem ještě vyrůstala v době, kdy se lidem tolik nálepek nerozdávalo. Kamarádka, u které uklízím, naopak považuje za nutné zlo i takovou maličkost, jako je naložit myčku nádobí. Tím pádem jsme si vzájemně vypomohly. Mám ráda pohyb, takže uklízení beru jako sport. Když v rodinném baráku vyběhnete stokrát za den schody, při umývání oken se vytahujete na špičkách nebo v jednom kuse něco sbíráte ze země, bývají pak všichni překvapení, jakou máte ve dvaačtyřiceti letech figuru.
Místo abych utrácela za posilovnu, dostanu za sport ještě peníze. Jasně, po fyzické stránce je to oproti divadlu mnohem větší dřina. V některých představeních naopak jen pasivně sedíte a odříkáváte text. A přestože jsem velký pankáč, toalety na hlaváku bych uklízela nerada. Uklízet u slušné rodiny je ale za odměnu. Vyhovuje mi, že tam můžu dorazit, kdy chci. Pak si dám do sluchátek angličtinu nebo hudbu, která mě při práci ještě víc povzbuzuje. Taky se ráda vracím k přednáškám z doby, kdy jsem studovala čínskou medicínu, abych si připomněla věci, které mi z hlavy vypadly.
Uklízíte zatím jen v domácnosti, kde jste za covidu začínala?
Ano, nedělám to ale každý den, zajdu tam párkrát za měsíc. A protože mám taky blízko k ekologii, snažím se bohatou rodinu zároveň učit, aby tolik neplýtvala. Použité hadry na uklízení se třeba dají znovu vyprat a nemusíte pokaždé kupovat nové. Když už vyhazujete jídlo, můžete ho často zkompostovat. Nemusíte nutně plnit popelnice plastovými pytli. To, že máte dost peněz a bydlíte ve velkém domě, neznamená, že si svůj prostor musíte pořád něčím zanášet. Když jsem o uklízení v médiích takhle nadšeně vyprávěla, začaly mi přicházet i další nabídky. Kdyby tedy na chleba nebylo, založím si úklidovou firmu.
Zmínila jste, že jste studovala tradiční čínskou medicínu. Co vás k ní přivedlo?
Už jako puberťačka jsem četla knihy o různých lidových léčitelích - třeba o Edgarovi Caycem, který byl úplný analfabet, nevystudovaný člověk, a přesto úspěšně diagnostikoval, nebo o Josém Silvovi. Zároveň jsem vyrůstala na východě Slovenska, a když jsem byla nemocná, léčila mě maminka pomocí babičkovských receptů, které vždycky fungovaly. V době, kdy jsem otěhotněla, jsem pak zjistila, že v Česku existuje škola specializovaná na čínskou medicínu - TCM Institut na pražské Národní třídě.
Tak jsem tam začala studovat - nejdřív s dítětem v bříšku, posléze v šátku a v kočárku. Navíc jsme s mým mužem měli dvě děti po sobě, takže jsem si sáhla na dno. Kdykoli jsem měla volnou chvíli, pouštěla jsem si nahrávky přednášek nebo jsem si četla skripta. Nebyl to totiž žádný rychlokurz, ale studium na čtyři a půl roku. Navíc nás učily skutečné kapacity - většina z nich měla titul MUDr., lékaři, kteří znají západní medicínu a zároveň mají povědomí taky o té alternativní, což je pak symfonie.
Zuzana Zlatohlávková (42)
- Pochází z Prešova a za svobodna se jmenovala Onufráková. V dospívání se s matkou přestěhovala do Bratislavy, kde absolvovala gymnázium. Od dětství chodila do dramatického kroužku a sedm let hrála tenis. Snu o sportovní kariéře se ale kvůli nelehké finanční situaci neúplné rodiny musela nakonec vzdát.
- Po maturitě vystudovala herectví na Katedře činoherního divadla pražské DAMU. Už na škole si zahrála například v Divadle v Celetné, účinkovala také v Arše nebo Studiu Ypsilon. Mezi lety 2005 a 2010 působila v souboru Činoherního klubu v Ústí nad Labem, do roku 2016 byla ve stálém angažmá ve Švandově divadle.
- První roli před kamerou dostala v roce 2004 v seriálu Redakce. Později si zahrála v generačním filmu Zoufalci nebo oblíbené kriminálce Případy 1. oddělení. Loni zazářila jako jedna z hlavních postav komediálního seriálu Dobré ráno, Brno!, který s nadsázkou zachycuje zákulisí regionálního studia České televize. Jeho druhou řadu mohou diváci na prvním programu veřejnoprávní stanice sledovat od 8. ledna.
Po škole jste si v Radotíně otevřela ordinaci Radostná medicína. S čím za vámi lidé mohou přijít?
Hodně jsem se našla v bylinkářství a akupunktuře. Zároveň cítím, že mám dobré ruce jako médium a ráda se lidí dotýkám. Tím pádem dělám i masáže nebo akupresuru. Nejčastěji za mnou lidi chodí s kožními problémy, kterými jsem se přitom původně zabývat nechtěla, protože bývají hrozně zapeklité. Ani dermatologové často netuší, proč přesně vznikly, a tak na všechno předepisují kortikoidy. Kůže je tkáň, která přináleží plicím, a na plicích se zase odráží smutek a žal, takže už se dostáváme do psychosomatické roviny. Často řeším taky problémy s trávením, které jsou kvůli rafinovaným potravinám bohužel čím dál rozšířenější.
Někdy ke mně ale lidi přicházejí jenom za pohlazením na duši. To je pak většinou položím na lehátko, trochu je promasíruju nebo jim dám uvolňovací jehličky a pomůžu jim zpomalit, vydechnout v jejich mentální přepracovanosti.
Když kolem nás během rozhovoru prošla skupinka dětí, byla jste celá rozjařená a pochlubila jste se, že jste před Vánoci začala vypomáhat ještě ve školce.
Ano, kdysi dávno jsem totiž absolvovala kurz Montessori pro vzdělávání dětí předškolního věku, a tak jsem teď začala dělat vychovatelku v soukromé školce. Na dětech je geniální, že vám za všech okolností řeknou pravdu. Klidně vám povědí, že si s vámi už nechtějí povídat a jdou pryč. Nedávno mě dojal dvaapůlletý chlapeček, který ještě neumí Z, takže na mě zavolal: "Šuško, pojď sem, já ti něco ukážu." Zničehonic objal strom a sotva jsem se nadechla, abych jako každý dospělák začala něco mlít, dal si prst na rty, abych byla zticha.
Jenom si ještě musím doplnit kurz profesionální chůvy. A teď si vezměte, že už jsem tenisová trenérka třetí třídy a terapeutka čínské medicíny. Kdybych si na sociální sítě, které nemám, vyvěsila, že zvládnu uklidit dům, pohlídat dítě, naučit tenis, zahrát divadélko i poskytnout první pomoc, všichni papaláši by mě sežrali i s botami.
Kolega fotograf trefně poznamenal, že jste takový Saturnin v sukních.
Přesně, strašně mě baví, že si v životě zkouším tolik různých práciček. Sice se netopím v penězích, ale zase si můžu žít jako hipík - stíhám se milovat s mužem, chodit do lesa a radovat se z naprostých prkotin. Co bude za půl roku, je mi úplně jedno, protože vím, že se o sebe postarám. Kdybych už nebyla herečka, asi by mi chyběl kontakt s diváky. Do jisté míry se ráda předvádím, na jevišti určitě. Tam ze sebe vydám všechno, co jsem zažila - od nepovedeného táty po zkušenosti dítěte z rozvedené rodiny, prostě všechno. Ani bez divadla bych ale rozhodně netrpěla a neplakala, nepřipadala bych si neschopná nebo vyhořelá.
