Když člověk zahlédne obálku vaší nové knížky, může získat mylný dojem, že půjde o nějakou bezstarostnou plážovou literaturu.
Kdo se ale dobře dívá, ten pochopí, že je to celé jenom jako. Zdání klame.
Každá z postav vaší povídkové sbírky Co tě nezabije je svým způsobem vnitřně nalomená. Někdo trpí osamělostí, někoho trápí dávné trauma a někoho zase poznamenaly komplikované rodinné vztahy. Zrodily se všechny ty rozporuplné charaktery ve vaší fantazii, nebo je máte spíš odpozorované?
Je to asi kombinace obojího. Když dáte průchod své kreativitě, můžete myslím jen těžko určit, kde se všechny ty nápady berou - jestli jsou vaše nebo jste je někde pochytili. Občas se mi třeba stává, že někdo pronese větu, která pak ve mně probudí nějaký příběh. Přitom je to na začátku jen takové cinknutí.
V úvodu knížky píšete, že se ráda přehrabujete v myšlenkách ukrytých hluboko v našem nitru, na které nejsme hrdí a snažíme se je navenek zakamuflovat. Jak tyhle výlety do temných zákoutí lidské duše prožíváte? Nepadá na vás potom tíha?
Naopak. Zamlčená traumata mi přijdou fascinující. Většina lidí ani netuší, že s nějakým traumatem žije. Mají třeba nějaké nutkavé chování, potýkají se stále dokola se stejnými problémy a vůbec si nepřipouští, že za tím stojí něco, co se jim stalo v minulosti. Přijdou na to, jenom když mají štěstí - narazí na dobrého terapeuta, nebo jim samotným dojde, že v sobě mají něco hledat. Tím to navíc nekončí, protože vás pak ještě čeká rozplétání všech možných motivací a okolností.
To, že skončíte jako prostitutka na drogách, může mít kořeny hluboko ve vašem dětství. V situacích, které vás donutily chovat se tak, jak se chováte. Všichni se rodíme jako veselá, rozkošná mimina, která předpokládají, že svět bude krásný. Jsme biologicky naprogramovaní k pozitivnímu vývoji. Každý z nás ale postupem času nevyhnutelně zjistí, že svět není ani dobrý, ani zlý. Dobro bez zla ani zlo bez dobra by nemohlo existovat a přijde mi nutné se tím zabývat.
Uvědomit si odvrácené stránky své osobnosti vám tedy přijde spíš ozdravné? Někdo by mohl namítnout, že se nám pak může vlastní sebeobraz taky úplně sesypat.
To je ale jedině dobře, protože pokud se nám sebeobraz sesype, tak asi není úplně pravdivý. Situace, kdy se prolomí nějaká hradba a člověk ztratí masku, jsou přesně ty momenty, které mě zajímají. Někomu pochopitelně můžou připadat děsivé, ale sama už jsem dospěla do fáze, kdy se jich nebojím. Jsou samozřejmě těžké, ale právě proto nás posouvají dál.
Jak už jste zmínila, na lidské existenci jsou pro vás nejzajímavější šedé zóny mezi dobrem a zlem. Přitahují vás nejednoznačné charaktery i v herectví?
Ano, když si při přípravách na roli postavu skládáte jako Lego, musíte tam dát i nějaké tajemství. Jinak totiž bude strašně plochá a nudná. Ať už hraju fiktivní, nebo skutečnou hrdinku, potřebuju vědět, odkud přichází, kam míří a kde skončí. Když mi nějaká postava přijde příliš jednorozměrná, tak ji s režisérem hledáme. Ukázkovým příkladem je Kráska v nesnázích. Pořád nám na ni s Honzou Hřebejkem něco chybělo a mě potom napadlo, že se celý příběh otočí, když ji uděláme hloupou. Když bude chodit do solárka, nosit nevkusné oblečení a lít si do vína colu, což ve scénáři nejdřív nebylo. Pokud by to totiž byla nešťastná intelektuálka, tak by to nefungovalo.
Herci by proto měli nejvíc ze všeho znát život. Vědět, jak lidi žijí, jak se chovají a jaké rysy je vystihují. Jedna drobnost vám o charakteru člověka vyzradí hrozně moc. Když vám řeknu, že si ženská lije do červeného colu, tak si k tomu váš mozek sám doplní celou skládačku dalších významů.
Co tě nezabije je vaší druhou knížkou, debutovala jste před osmi lety sbírkou fejetonů s názvem P.S. Zkoušela jste povídky psát už dřív, třeba jen pro sebe, do šuplíku, nebo přišel první impulz až z nakladatelství?
Já si sice pořád něco někam píšu, ale že bych si sama pro sebe psala povídky, to ne. První impulz přišel až ve chvíli, kdy se mi z nakladatelství ozval pan Dočekal, který měl mimochodem ještě donedávna klidný život, ale teď o něm mluvím v každém rozhovoru. Požádal mě, abych začala psát povídky do souborných vydání, kam přispívaly mimo jiné Bianca Bellová, Petra Hůlová nebo Alena Mornštajnová. Představa, že se ocitnu mezi autorkami, které sama obdivuju, mi pochopitelně zalichotila, a řekla jsem si, že to zkusím.
Napsala jsem první povídku Mapa a pan Dočekal mi řekl, že to sice povídka úplně není, ale že mu i tak přijde dobrá. Rozhodl se ji vydat a po nějaké době mě k mému překvapení kontaktoval znova. Každou další povídku jsem se snažila napsat líp než tu předchozí a začalo mě to ohromně bavit. Pro mě jako citlivého, ale poměrně netrpělivého člověka je myslím povídka ideální formát. Literární zkratka mi vyhovuje, mám pocit, jako bych se dívala na krátký film. Baví mě, že zjednodušený, nedořečený příběh v člověku vyvolává další otázky.
Zároveň jste se už ale pustila do další výzvy a začala pracovat na svém prvním románu.
Ano, jenom nemám ráda slovo román, bude to tedy spíš novela nebo mojí řečí dlouhá, tlustá kniha. Měla jsem z toho vždycky strach, ale při psaní povídek jsem si uvědomila, že pokud si do diáře napíšu termíny, kdy má co být hotové, tak je opravdu dodržuju. Vůbec jsem netušila, že je to se mnou tak jednoduché. Nařídila jsem si tedy, kdy chci dokončit další knihu, a začala jsem psát. Jenomže jsem zjistila, že když chcete jít v románu opravdu do hloubky, potřebujete toho o některých odborných věcech hodně vědět, dost si toho o nich načíst. Zároveň kolem sebe v jednom kuse sbírám postřehy, které by naopak byly ideálními náměty na povídky, takže ještě uvidím. Termín ale rozhodně dodržím.
Vraťme se ke knížce Co tě nezabije. Ještě než jste se ji odvážila pustit do světa, předčítala jste prý povídky své rodině. Byli na vás blízcí při hodnocení přísní?
Ano, sama jsem se při čtení velice dobře bavila, zatímco oni pak měli kritické poznámky. I když mě jejich kritika vždycky nejdřív rozčílí, nakonec na jejich připomínky většinou dám. Pokud mi to k mému záměru sedí, tak to opravím. To už jim ale neříkám. Prvním čtenářem bývá obvykle stejně pan Dočekal a hned po něm texty posílám svojí sestře Lele.
Dočetl jsem se, že když jste byla dítě, psal o vás a vaší starší sestře tatínek, japanolog Petr Geisler, pohádky. Vybavíte si ještě, co se v nich dělo?
No jistě, pořád je mám doma a doufám, že je vydáme, protože jsou strašně krásné. Nejsou to v pravém slova smyslu pohádky, připomínají spíš filozofické eseje. Vystupují tam Bůh, smrt nebo stáří a můžete v nich najít spoustu náznaků, kterým jsme s Lelou jako děti vůbec nemohly rozumět. Nám se tehdy líbilo, že třeba v jedné z pohádek jdeme jako dvě Karkulky za naší babičkou, nemůžeme ji najít a nakonec zjistíme, že se nám zakuklila na skříni. Dá se to jen těžko převyprávět, ale všechny ty texty mají neuvěřitelně poetický jazyk. Byla bych ráda, kdyby vyšly třeba už příští rok. Jenom je musím z naskenovaných papírů hezky přepsat a Lela zase musí nakreslit pár obrázků, což v jejím případě může trvat dlouho.
Vaše sestra Lela mimochodem ilustrovala i knihu Co tě nezabije a s druhou sestrou Ester teď zase o svém tatínkovi chystáte výstavu a dokument. Měly jste se sestrami vždycky tendenci kreativně spolupracovat, nebo vás to dohromady svedlo až s věkem?
Vždycky jsme byly propojené, jenom s tím, jak rosteme, narůstají i naše projekty. Když to vezmu od začátku, Lela studovala nejdřív na Hollarce, pak na Umprum a pamatuju si, jak jsme jí pomáhaly třeba se šitím různých návrhů nebo při focení. Eťa zase studovala na AVU konceptuální umění a v rámci jedné školní práce například přefotografovala svoje dětské kresby, na kterých jsme byly my s Lelou, takže si nás animovala jako loutky. Nebo jsem tvořila kolekci pro Pietro Filipi, a protože jsem u první sady svých návrhů měla pocit, že nejsou dostačující, ilustrovala mi je Lela.
S Eťou se teď zase poprvé podílím na velkém projektu, který je ale po kreativní stránce čistě její. Sama tam zastávám spíš organizační složku. Jsem dobrá, když je potřeba něco nastartovat, popohnat nebo udržet v dráze. Zrovna včera nám potvrdili, že výstava tátových kaligrafií bude v DOX, a z menšího doprovodného dokumentu bude nakonec velký film, který vznikne v koprodukci s Ondrou Trojanem.
Letos rozhodně nezahálíte ani herecky. Na podzim jste například s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou dotočila road movie Karavan, kde hrajete matku, která se synem s Downovým syndromem vyrazí na dovolenou do Itálie. Už dříve jste film označila za svou srdeční záležitost. Čím je pro vás výjimečný?
Už tím, že se na natáčení čekalo čtyři roky. Jednak se realizace odložila kvůli covidu, pak se hledal kluk, který syna s Downovým syndromem bude hrát, a taky se samozřejmě sháněly peníze. Sama jsem se stala jedním z koproducentů, takže mi na filmu hodně záleželo. Pak jsme objevili Davida Vodstrčila, který s Downovým syndromem sám žije, a natáčení s ním bylo tak intenzivní, že mi teď přijde divné, když s námi nebydlí. Jako by mi chybělo jedno z mých dětí. Trávit čas s lidmi s Downovým syndromem je nesmírně obohacující.
Film přitom nevypraví o žádné hezké, slunečné dovolené. Je to spíš mateřská odysea, na které člověk od sebe nejdřív utíká a až později sám sebe zase najde. Moje postava se ocitne na pokraji sil, chce si na dovolené odpočinout, ale nakonec s sebou navzdory původnímu plánu musí do Itálie vzít i svého syna. Davidova postava má nejen Downův syndrom, ale i poruchu autistického spektra. Je tedy dítětem, které ani na chvíli nemůžete spustit z očí. Zuzana Kirchnerová je navíc dokumentaristka, takže jsme film natáčeli dost náročným způsobem. Točili jsme improvizované, třeba i patnáctiminutové scény, což pro mě byla úplně nová disciplína. Do toho Kalábrie, vedro a starý, smradlavý karavan.
Ještě předtím jste s režisérem Peterem Bebjakem natáčela horor Smršť. Jak jste si užila zkušenost se žánrem, který v našich končinách není zas tak rozšířený?
Točila jsem už Šílení se Švankmajerem a Polednici. Smršť je tedy můj třetí horor a do kin půjde už na jaře. Na spolupráci s Peterem Bebjakem jsem se moc těšila a musím říct, že mě překvapilo, když mě oslovil právě s hororovým scénářem. Nakonec se to vtipně potkalo s filmem Pramen, který už dva roky točím s Ivanem Ostrochovským. Jeho tématem jsou státem nařízené sterilizace Romek v 80. letech, takže hodně natáčíme v lázních. A do toho mi přišel scénář filmu Smršť, který se taky celý odehrává v lázních. Pomalu, ale jistě se tedy stávám expertkou na české, slovenské i maďarské lázeňství.
Nucené sterilizace Romek musí být taky dost náročným tématem. Koho ve filmu Pramen hrajete?
Hraju lékařku a na začátku jsem o ní měla jasnou představu. Teď už ale točíme dva roky a některé scény znovu předěláváme, takže vůbec nevím, jak bude film nakonec vypadat. Udržet si v sobě postavu takhle dlouho je docela náročné. Nejvíc ji pro mě vystihují dvě věty, které mi Ivan pověděl během natáčení. Řekl mi, že její základní esencí je nuda a že ho nezajímá, jak zlý člověk dělá zlé věci, ale jak se dobrý člověk začne podílet na něčem šíleném.
Ve své rodině mám dokonce blízký informační zdroj. Rodiče mého manžela totiž pracovali v nemocnici ve Vsetíně na gynekologicko-porodnickém oddělení. Myslím, že zdravotníci, kteří se na sterilizacích v 80. letech podíleli, opravdu nemuseli být zlými lidmi. Koneckonců nedělali nic ilegálního, jenom zastávali svoji práci. Státní dotace tehdy byly tak vysoké, že se Romky o zákroky dobrovolně hlásily. Vůbec nechápaly, co se jim stane. Z dnešního pohledu si samozřejmě říkáme, jak je možné, že tolik lidí v minulosti tak snadno přihlíželo zlu. Pokud v sobě ale člověk neměl silné morální cítění a nezabýval se svými činy do hloubky, tak si ani nemusel uvědomovat, že dělá něco špatného.
Tím se vracíme k už zmiňovaným šedým zónám mezi dobrem a zlem.
Přesně tak. Film se nakonec zabývá i tím, co člověka přiměje postoj změnit. Aby si ale nakonec přece jenom uvědomil, co je správné, musí se strojek v jeho hlavě aspoň trochu pootočit a začít pracovat jinak než předtím. Něco se mu musí stát.
Aňa Geislerová (47)
- Je prostřední dcerou akademické malířky Věry Geislerové a japanologa Petra Geislera. Herecký talent mohla zdědit po babičce z otcovy strany Růženě Lysenkové. Po dokončení základní školy nastoupila na Konzervatoř Jaroslava Ježka, odkud však po dvou letech odešla.
- První filmovou roli dostala začátkem 90. let v komedii Pějme píseň dohola, přestože ji z castingu kvůli drzému chování nejdřív vyhodili. Ještě jako teenagerka zazářila také v dramatu Requiem pro panenku a road movie Jízda.
- Na přelomu tisíciletí získala svého prvního Českého lva za vedlejší roli ve snímku Návrat idiota. V roce 2003 už byla oceněna za hlavní roli ve filmu Želary. Nominaci pak proměnila ještě třikrát - poprvé s dramatem Štěstí, podruhé s komedií Kráska v nesnázích a potřetí s thrillerem Nevinnost.
- V roce 2015 vydala svou první knihu P.S. Za sbírku fejetonů, které původně psala pro ženský magazín Elle, získala Cenu čtenářů Magnesia Litera. Letos v říjnu na ni navázala povídkovou sbírkou Co tě nezabije.
Před časem jste taky společně s castingovou režisérkou a hereckou agentkou Kateřinou Oujezdskou začala pořádat workshopy filmového herectví, které se na českých školách neučí, přestože o něj má většina absolventů zájem. S čím účastníkům kurzu radíte?
Dáváme jim balíček praktických informací, které se jim před kamerou budou hodit. Vysvětlujeme jim třeba, že se nestačí soustředit na prožívání role, ale že je taky potřeba mít nějaké technické znalosti. Bez nich si totiž na place můžou rvát játra a dolovat slzy, ale když budou v tu chvíli stát mimo ostrost, tak ty emoce nikdo neuvidí. Další důležitou kapitolou jsou castingy. Přibližujeme jim, jak se na ně připravovat a co od nich očekávat. Nebo jim radíme, jak dobře natočit self-tapes. (herci se dnes v rámci castingů sami natáčejí a pak videa posílají filmařům, pozn. red.)
Pozvali nás už na FAMU i na DAMU, kde jsme přednášely formou master class, a přijde mi smutné, že se ani na jedné škole filmové herectví neučí. Klidně by se přitom mohly v rámci osnov vzájemně propojit. Studenti FAMU by ve svých školních projektech obsazovali spolužáky z DAMU a damáci, kteří chtějí točit, by zase mohli oslovovat famáky. Stejný případ jsou konzervatoře. Přitom za námi chodí středoškoláci, vysokoškoláci i herci, kteří už točí, a všichni říkají, že jediné, co se při studiu dověděli, bylo, že mají před kamerou míň hrát. Sama vůbec netuším, co by to mělo znamenat.
Denisa Barešová nedávno v několika rozhovorech zmiňovala, že by se mladí herci neměli bát ozvat, když je jim při natáčení něco nepříjemné, nebo když si potřebují vyjednat lepší podmínky. Probíráte s účastníky workshopu i tohle téma?
Rozhodně, s tím naprosto souhlasím. Upozorňujeme je například, že herecký agent si nesmí brát víc než deset procent z vašeho honoráře a castingový režisér od vás ani žádné peníze chtít nesmí, protože je placený produkcí. Přitom se pořád najdou případy, které tohle porušují, což je naprosto neetické. Mladí herci to ale nevědí, protože jim to nikdo neřekl. A někdy to nevědí ani ti zkušenější. Musí se naučit, že si mají každou smlouvu pořádně přečíst a veškeré podmínky si vyjednávat dopředu. Ať už jde o to, kolik bude filmaře jejich výkon stát, nebo kde budou mít během natáčení svůj prostor pro klid. Nemá totiž smysl přistoupit na něco, co vám nevyhovuje, a teprve pak si stěžovat.
Měli by vědět, že práce u filmu není o privilegiích, ale o profesionalitě - a tu by v oboru měli ctít všichni. To, že vám někdo dá práci, neznamená, že vám dělá milost, ale že jste dobří. A abyste svou práci mohli dělat dobře, potřebujete k tomu adekvátní podmínky. Člověk by měl znát svou cenu a svoje hranice, což ostatně platí ve všech oblastech života.
Video: Se zlem se mi těžko smiřuje. Sedět a fňukat, na to nejsem zvyklá, říká Jitka Čvančarová (4. 12. 2023)
