Ve filmu Němá tajemství hrajete manželku zvěrolékaře, který po úrazu hlavy trpí afázií - vážnou poruchou řečových center v mozku. Mluvila jste před natáčením se skutečnými pacienty, abyste jejich nemoci lépe porozuměla?
Ano, režisér Tomáš Mašín a produkce nám zařídili návštěvu v rehabilitačním centru Ergo Aktiv, které se o afatiky stará. Setkala jsem se tam jak s pacienty, tak se zdravotním personálem a s blízkými, kteří o ně pečují, což bylo pro moji roli zásadní. Díky tomu jsem zjistila, jak se lidé s afázií cítí po probuzení i jak vypadá jejich rekonvalescence.
Zároveň jsem pak ale tyhle znalosti musela při natáčení trochu upozadit, protože moje postava se s afázií setkává poprvé. Zpočátku si myslí, že se o manžela zvládne postarat sama, což ale samozřejmě není možné. Čtyřiadvacetihodinová péče se bez rodinné, odborné i finanční podpory opravdu nedá vydržet. Což je pro mě i jedním z podprahových sdělení filmu - nemá smysl být na všechno sám, když tady jsou lidé, kteří vám mohou těžkou situaci ulehčit.
Otevřelo vám setkání s pacienty a pečujícími v něčem oči? Dověděla jste se o afázii něco, co vás do té doby nenapadlo?
Než jsem četla scénář, nevěděla jsem, že člověk může ztratit schopnost komunikace. Najednou se probudí, netuší, co se stalo, a když se to chce dovědět, zjistí, že ani trochu nerozumí, co mu lékař nebo jeho rodina říkají. Nedokáže ani odezírat ze rtů, mozek to v tu chvíli zkrátka neposkládá. A druhá strana zase nerozumí jemu. Pacienti nám vyprávěli, jak pořád dokola opakovali jenom jedno slovo, aniž by o tom věděli. Mysleli si, že říkají normální věty, a z jejich úst přitom vycházelo třeba "auto, auto". Představa, že se znenadání ocitnete v naprostém vakuu a uvědomíte si, že je něco špatně, mi přijde šílená.
Osobnost člověka je pak de facto uvězněná v jeho nemohoucím těle a hledá cestu ven…
Ano, zároveň mě ale při setkání s afatiky překvapilo, jak pozitivně ke své nemoci přistupují. Většina z nich si nese nějaké následky dodneška - pořád se při řeči zasekávají nebo mají i fyzické postižení. Přesto jsou rádi, že žijí a že si už se svým okolím rozumí. Jasně, někdy jim nenaskočí správné slovo, ale pak zase jedou dál a mají neuvěřitelnou sílu se zlepšovat. Je tedy nesmírně důležité, aby se afatici do rekonvalescence pustili co nejdřív, aby se okamžitě začali znova učit písmenka a postupně z nich skládat slova i věty. Neurony v mozku se jim pak zase pomalu pospojují.
Pečovatelé nám taky říkali, že pro lidi, kteří před afázií pracovali jenom hlavou, bývá návrat do běžného života mnohem pomalejší a těžší. Pokud byli naopak zvyklí něco tvořit rukama, můžou se jim díky manuální činnosti rychleji obnovit právě spojení řečových center v mozku. Písmenka, slova a věty jim začnou naskakovat dřív.
Jedna slečna mi vyprávěla o své mamince, která dřív bývala právnička, takže pro ni bylo neuvěřitelně frustrující, když se kvůli afázii najednou nedokázala vyjadřovat. Jednou si šla třeba koupit halenku a říkala prodavačce, že chce zelenou, i když ve skutečnosti myslela červenou. Když jí tedy znovu a znovu podávala špatnou barvu, byla vzteky bez sebe. Přestože už dnes bohužel nežije, její dcera na podobné situace vzpomínala s ohromným nadhledem, což bylo i pro mě posilující.
Hlavní hrdinka filmu Němá tajemství se na jednu stranu snaží úplně nesložit a být manželovi oporou, ale zároveň si prochází intenzivními momenty beznaděje. Zažívají podobné emoční výkyvy i blízcí pacientů, s nimiž jste se setkala?
Ano, v rehabilitačním centru nám potvrdili, že rodiny pacientů se je na jednu stranu snaží podporovat, ale zároveň cítí, že jejich stav už nikdy nebude takový jako dřív. Před nemocnými samozřejmě nedávají nic znát, ale uvnitř bývají úplně rozbití. Nejhorší je, když nechodí k psychologovi, který by jim poradil, jak to všechno zvládat, a nemají se komu vypovídat.
Říkám si, že když se udržujete v relativní psychické rovnováze, zvládnete toho zpravidla mnohem víc. Když naopak silou všechno držíte v sobě, zažíváte většinou o to horší propady. Všechno, co v sobě dusíte, se najednou dostane ven a teprve potom se můžete zase zklidnit. Proto jsem si v některých scénách dovolila nebýt tak střídmá a nebát se velkých emocí.
Jak v sobě rozjitřené emoce hledáte? Musíte si je před kamerou opravdu odžít?
Nemusím samozřejmě podstupovat všechno, co zažívá moje postava. Když hraju například alkoholičku, neznamená to, že bych před natáčením musela pít, abych si vyzkoušela, jaké to je. Už tím, že scény na place zkoušíme, se na druhou stranu dostávám do situace, které moje hrdinka čelí, a musím v ní po nějakou dobu zůstat. Nemůžu si najednou začít povídat s jiným hercem nebo s osvětlovačem o běžných věcech. To bych z dané situace vypadla a já ji v tu chvíli musím opravdu žít.
Při natáčení Němých tajemství jsem tedy svou hrdinku ani při pauzách neopouštěla a zároveň jsem se snažila udržet vztah s postavou Mariána Mitaše, který mimochodem v roli pacienta několik natáčecích dní jenom proležel. Měl na sobě tolik hadiček, že jen tak nemohl vstát, a taky si musel neustále hlídat svoje postižení, což bylo dost skličující. Proto je pro mě důležitá psychická očista. Jakmile si totiž odžijete něco silného před kamerou, máte pak tendenci lehce upozaďovat svou vlastní podstatu.
Co nejvíc zabírá, když ze sebe tíhu některé ze svých postav potřebujete setřást?
Pro mě je to jednoznačně příroda. Po vypjaté roli si vždycky zajdu do lesa nebo klidně i do parku, kde jsou staré stromy, které mě okamžitě vrátí do reality. Stačí se procházet, koukat a mysl i tělo se mi od všech nánosů očistí.
Zmiňovala jste role alkoholiček, které jste v posledních letech dostala hned dvakrát - jednou v komedii Mimořádná událost, podruhé v seriálu Osada. Jak se vám hrají? Pokud vím, tak jste víceméně abstinentka.
Máte pravdu, sama skoro nepiju, a právě proto mě role alkoholiček baví. Z minulosti ale zkušenosti s alkoholem mám, takže je odkud brát. Navíc kolem sebe vidím lidi, kteří pijí docela dost, a jsou tak pro mě nekonečnou studnicí inspirace. Pamatuju si, jak jsem třeba jednou na ulici zahlédla opilce a chvíli jsem pozorovala, jak balancoval. I když seděl, tělo se mu naklánělo dozadu, takže jsem si říkala, že musí každou chvíli spadnout. Postupně se dostal do polohy, ve které by se jinak každý svalil, a nakonec v ní usnul. Podobné střípky si neustále sbírám a ukládám si je do hlavy, protože se jednou můžou hodit.
Každá z alkoholiček, které jsem hrála, byla ale jiná. V Mimořádné události to byla nenápadná alkoholička, která si tajně udržuje hladinku, kdežto v Osadě je to alkoholička přiznaná. Vždycky mám trochu obavu, abych příliš nepřehrávala a nestala se z toho parodie. Zároveň si musím hlídat, abych pořád ještě artikulovala a diváci rozuměli, co říkám. Hrát alkoholičku tedy vyžaduje docela precizní práci.
Když už je řeč o závislostech, v rozhovoru pro magazín Reportér jste se svěřila, že jste dřív bývala závislá na své práci a že jste ráda, že už není hlavní náplní vašeho života. Kdy jste si uvědomila, že to s ní přeháníte, a jak těžké bylo svůj přístup změnit?
Herecká branže je natolik nevyzpytatelná, že nikdy nevíte, jestli budete mít za půl roku práci, anebo ne. Pokud tedy nejste ve stálém angažmá v divadle. Když jste ale závislí na projektech, které někdy třeba rok nepřijdou, tak najednou sedíte doma, díky sociálním sítím vidíte, že všichni ostatní točí, jenom vy ne, a začnete zkoumat, co je na vás špatně. Postupně se dostanete do takového bahýnka, že z něj nutně musíte ven, protože život přece není jenom práce.
Sama jsem si tedy musela ujasnit, co je pro mě v životě důležité. Ano, mám práci, která mě nesmírně baví, která je pro mě koníčkem i vášní, a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Postupně jsem si ale uvědomila, že skutečné štěstí musím hledat ve svém volném čase. A taky jsem si ujasnila, že pokud zrovna netočím, neznamená to, že jsem špatná herečka. Navíc se můžu věnovat i něčemu jinému, můžu třeba načítat audioknihy nebo hrát v divadle.
Období, kdy jste měla o nabídky nouzi, přitom paradoxně nastalo po filmu Protektor, za nějž jste získala Českého lva.
Ano, tehdy jsem si říkala, že teď to přijde, ale realita byla úplně jiná. V herecké branži se s tím ale člověk musí smířit, a pokud si připadá nevyužitý, musí s tím zkusit něco dělat. Plakat sám nad sebou nemá smysl. Což se samozřejmě hezky říká, ale hůř se tím řídí. Letos mám třeba v kinech několik premiér, jenže toho zase tolik netočím. Nejbližší natáčení mě čeká koncem roku a další až příští rok v létě. Během covidu jsem zase měla nejvíc práce v životě a po něm jí naopak ubylo, což je paradox. Dneska už ale tahle pracovně slabší období beru jako příležitost si ujasnit, jakým směrem se chci v životě dál ubírat.
Před pár měsíci jste v Itálii natáčela koprodukční road movie Karavan. Jak jste si práci v zahraničí coby nadšená cestovatelka užila?
Už když jsem byla s filmem Ostrov v Thajsku, říkala jsem si, že bych ještě někdy ráda točila v cizině. V Česku se totiž většinou po každém natáčecím dnu vracím domů, zatímco v zahraničí jsem se domů nevracela, a práce tak byla intenzivnější. Nemusela jsem přepínat - řešit, co mám nakoupit, na co se s partnerem večer podíváme nebo kam půjdeme. Zůstávala jsem myšlenkami pořád v příběhu. Když tedy přišel casting na film Karavan, věděla jsem, že to bude opět nesmírně obohacující. Režisérce Zuzaně Kirchnerové se navíc dostalo neuvěřitelného privilegia točit maximálně dva obrazy denně, což jsem hodně dlouho nezažila. Najednou máte čas mnohem víc zkoušet a nechat se příběhem skutečně pohltit.
Bydlet na italské riviéře na druhou stranu nebyl žádný medíček, ale strašný opruz. Italové to začátkem června pěkně rozjížděli. Hudba většinou duněla už dopoledne, před večerem se přidala bambini diskotéka a někdy přišel ještě dýdžej, který pak hrál až do půlnoci, kdy v Itálii konečně začíná noční klid.
Když potřebujete spát, protože ráno brzy vstáváte a čeká vás dvanáct hodin na place, není to popravdě úplně ideální. Zase jsem si ale mohla kdykoli ve volném čase půjčit kolo a objevovat zajímavá místa. Aňa Geislerová teď ještě se štábem vyrazila do Kalábrie, kde se má točit ta nejzásadnější část. Přiznám se, že jí to trochu závidím.
Co mohou diváci od filmu očekávat?
Karavan vypráví o vztahu matky a syna s Downovým syndromem. Matka, kterou hraje právě Aňa, potřebuje na chvíli vyskočit z rutiny, izolace a nevyspání. Proto se vydá na dovolenou za svou kamarádkou, což jsem já. Jenže jí shodou okolností nezbude nic jiného než vzít syna s sebou, což mojí postavě pochopitelně naruší rodinný život. Těší se, že bude mít konečně čas pro sebe, a najednou musí v domácnosti přijmout postiženého syna své kamarádky, kterého by v některých momentech nejradši zabila. Hraje ho David Vodstrčil, který Downovým syndromem sám trpí, a je fantastický. Několikrát díky němu při natáčení nastaly nečekané situace, na které jsme museli za pochodu reagovat. A byl to požitek.
Jana Plodková (42)
- K umění měla rodačka z Jičína blízko už v dětství. Pět let chodila na hodiny zpěvu, stejně dlouho se věnovala lidovým tancům a soutěžila také v tancích společenských. Zároveň navštěvovala jičínský dramatický kroužek.
- Po maturitě na gymnáziu vystudovala činoherní herectví na JAMU a začala účinkovat v Divadle Polárka, HaDivadle nebo Divadle Na Fidlovačce. Posledních devět let působí v Divadle Na zábradlí.
- První filmovou roli získala v komedii Vratné lahve. Hlavní role ve válečném dramatu Protektor jí vynesla cenu Český lev. Objevila se také ve filmech Ztraceni v Mnichově, Bábovky nebo Mimořádná událost.
Vrátil bych se ještě k cestování. Už dříve jste říkala, že vaší srdcovkou je džungle v Latinské Americe. Čím vás tak okouzlila?
Neuvěřitelně silným zážitkem byl už moment, kdy jsme přistávali v Ekvádoru a namísto obvyklých měst a polí jsme pod sebou viděli nekonečný les. V džungli mě pak ohromily obří stromy ceiba (vlnovec pětimužný - pozn. red.), které připomínají přírodní paneláky. V jednom patře žijí tropické žáby, v jiném opice a v dalším zase ptáci. Když to vidíte na vlastní oči, uvědomíte si, jak džungle dýchá. Těch stromů jsou stovky a tvoří propojený systém. Když je lidé začnou kácet, tak systém nenávratně rozbíjí. I kdyby se lesy pokusili vysázet znovu, původní rovnováha je už pro rostliny i živočichy narušená.
Průvodce nám říkal, že když se člověk v džungli ztratí, má si najít strom vlnovce, vzít si klacek a zabušit do jeho kořenů, které natolik duní, že je zvuk slyšet na míle daleko. Nejvíc na mě pak zapůsobil výlet do národního parku Yasuni, kde jsme dvě hodiny jenom seděli u malého domečku a koukali jsme do zeleně, což byla dokonalá meditace. Pak zničehonic přiletěli červení papoušci ara a my jsme se nesměli hnout, jen jsme je tiše pozorovali. Takhle si představuju mír. Přitom hrozilo, že se těžaři kvůli nerostným surovinám pustí právě i do parku Yasuni. Koncem srpna si ale naštěstí Ekvádorci odhlasovali, že území budou chránit.
Mizení amazonského deštného pralesa a s ním spojený úbytek biodiverzity se vás tedy emočně hodně dotýká.
Ano, v každé zemi, kterou navštívím, nechávám kousek sebe. Proto mě trápí, co se tam děje. Dřív mi ze zpráv, že to jde s planetou od desíti k pěti, bývalo fakt těžko. Teď už si je v zájmu duševního zdraví tolik nepřipouštím, ale pořád se snažím nebýt lhostejná. Pokud bychom se na to dívali sobecky, můžeme si klidně říct, že v Česku se naše generace žádných extrémů nedožije. Neskončíme bez pitné vody ani nebudeme muset migrovat, protože v naší zemi bude k nežití. To se děje jiným národům a my se pak zlobíme, že je tady máme. Pokud ale chceme dopady klimatických změn nějak řešit, musíme o nich uvažovat na globální úrovni.
Uvědomuju si, že sama dělám pro planetu pouze nezbytné minimum - třídím odpad, nakupuju v bezobalových obchodech, používám ekologické prostředky a tím pomalu končím. Zároveň jezdím autem a na větší dovolené cestuju letadlem, což mi spousta lidí může vyčítat. Já ale nejsem politik, abych s klimatickou krizí dokázala nějak výrazně hnout. Shrnula bych to jednou větou. Když se nebude dařit přírodě, nebude se dařit ani lidem.
